Petr Robejšek: Současný stav a budoucnost reprezentativní demokracie

I.Úpadek reprezentativní demokracie

V mé přednášce nejprve popíši, jak se projevuje úpadek reprezentativní demokracie, po té se budu zabývat otázkou, proč nejenom etablované strany, ale i představitelé mimoparlamentní opozice vytváří dojem, že reprezentativní demokracie stále funguje tak jak o tom fantazírují učebnice politologie. Závěrem nastíním obrysy nezbytné změny politického systému. Přestože budu kritizovat jak etablované politiky, tak i mimoparlamentní opozici, tak jsem si vědom toho, že v obou skupinách existují některé výjimky, které si tuto kritiku nezaslouží.

V první polovině minulého století předpověděli političtí filozofové Osvald Spengler, Hannah Arendt a Karl Jaspers, že se demokracie bude stále více podobat diktatuře. My máme to pochybné privilegium, že zažíváme uskutečňování této předpovědi jako dramatický úpadek reprezentativní demokracie a symptomy hrozícího technofeudalismu.

Na počátku 90. let minulého století jsme zaznamenali krátké vzepětí autentické reprezentativní demokracie, ale již od konce devadesátek pokračuje demolice demokratického uspořádání ve všech v evropských státech. A od tzv. pandemie zažíváme rychlý skluz k dohlížitelskému státu a na obzoru se již tyčí silueta elektronického totalitarismu.

Strany již nereprezentují voliče

Dříve politické strany reprezentovaly zájmy různých sociálních tříd, např.: dělníků, zemědělců nebo malých podnikatelů. Dnes se politici ve skutečnosti světonázorově neliší. Když srovnáme patetické bájení stranických prohlášení s výsledky vládnutí, tak zjistíme, že se až na řídké výjimky všichni evropští politici jednají podle stejných pravidel, která slouží pouze jim a jejich superbohatým sponzorům. Patří k ním

- prospěšnost globalizace a nadnárodních řešení,

- klimatické náboženství,

- digitalizace jako projev a záruka pokroku

- vnější nepřítel je Čína nebo Rusko nebo oba,

a konečně

-stát je možné a nutné řídit jako firmu

Tento nesourodý názorový slepenec mainstreamové politiky má očekávatelné negativní důsledky. Vládnoucí elity určují cíle, které jsou dosažitelné jen na úkor většiny obyvatelstva, a proto již nedokáží ani generovat blahobyt pro všechny, ani demokraticky vládnout. A tak se musí „bránit“, proti projevům nespokojenosti tím, že omezují svobodu slova a zostřují kontrolu.

Aby si usnadnili vládnutí tak zájmově vyhranění a názorově „flexibilní“ politici vyhledávají a vytvářejí nouzové situace a vyhlašují „nevyhnutelná“ opatření, která vymýšlejí nevolení a za svá rozhodnutí nezodpovídající lobbisté a experti, kteří s nikým nediskutují o tom, jestli mají pravdu a právo na své straně. To je pravý opak reprezentativní demokracie.

Politici jsou podnikatelé

Až na řídké výjimky jsou politici názorově promiskuitní političtí podnikatelé, kteří reprezentují pouze sebe sama. Ne světonázor, ale hledání výnosného povolání, touha po moci nebo prostě náhoda je zavály do politické strany, která byla právě po ruce.

A proto má již minimálně dvě dekády v politice konjunkturu projekt „stát jako firma“. Politikům při jeho uplatňování vedly ruku globální ekonomické elity. Stát jako firma znamená, kasárenská organizace a diktatura čísel s cílem maximální eficience, tj. co nejlevněji, co nejrychleji co nejvíce. A proto mají západní vlády nakročeno k diktatuře.

Tito političtí podnikatelé se do té míry ztotožňují s názorem, že je možné a správné řídit stát jako firmu, že se chovají, jakoby jim tato „firma“ patřila. A proto ovlivňuji dění ve společnosti s cílem vlastního prospěchu a podporují všechno, co jim umožňuje získat a udržet moc.

Reprezentativní demokracie blokuje změnu politiky

Systém reprezentativní demokracie má umožňovat, aby se měnící se potřeby a názory obyvatelstva promítly do politických rozhodnutí. Tento průnik nových témat do vládnutí zaručuje instituce koaliční vlády. Dnes jsou však koalice používány pouze ke znemožnění (spolu-)vlády skutečně opozičních stran. Příkladem je situace v Rakousku, kde se na podzim 2024 spojily tři strany, které volby prohrály proti vítězné straně FPÖ. Totéž se odehrálo v únoru 2025 v Německu. I zde si ideologicky nesmiřitelné strany (od extrémní postkomunistické levice až ke konzervativní CSU) padly do náručí jenom proto, aby znemožnili podíl na moci AfD, tedy druhé nejsilnější strany.

A jestli vám tyto příklady nestačí jako důkaz toho, že se dnes, většinu reprezentující, opozice nemůže dostat k moci parlamentní cestou, tak připomínám, co se (dokonce dvakrát po sobě) stalo při volbě rumunského prezidenta. Nežádoucí výsledek reprezentující vůli většiny byl prostě zrušen. Polského prezidenta Nawrockého nepotkal stejný osud jenom proto, že Polsko je velmi významná evropská země a je jisté, že by si jeho občané poručníkování ze zahraničí nenechali líbit.

Předchozí úvahy potvrzují pravdivost prognóz Spenglera, Arendtové a Jasperse o skluzu demokracie k diktatuře. Reprezentativní demokracie již nefunguje jako metoda slaďování vládní politiky se zájmy suveréna, tedy voličů. Dnes se politici pomocí reprezentativní demokracie, brání tomu, aby zájmy obyvatelstva vůbec vnikly do vnitřního kruhu moci.

Reprezentativní demokracie není nástroj změny politiky, ale její hlavní překážka. Je to prostředí, které blokuje svou reformu. Tři výše uvedené důvody dokazují, že a proč není nezbytná přestavba mocenských vztahů mezi občany a jejich politickým personálem proveditelná shora, tedy parlamentní cestou.

II. Systémová opozice

Tím se dostáváme ke druhé části mých úvah a k otázce proč jak etablované strany, tak i představitelé mimoparlamentní opozice předstírají, že reprezentativní demokracie stále ještě funguje.

Nikoho nepřekvapí, že etablované strany považují reprezentativní demokracii za plně funkční a bezalternativní politickou instituci. Ano. Vlastní zájem otcem myšlenky.

Je však velmi podivné, že ve funkčnost reprezentativní demokracie věří i mimoparlamentní opozice, která by po volbách ráda usedla ve sněmovně.

Jak to, že je česká mimoparlamentní opozice schopná pochopit kritický stav české politiky a přesto nerozezná, že jeho hlavní příčinou je právě architektura tzv. vysoké politiky a skutečnost, že je špička reprezentativní demokracie prostředí vysoce alergické na změny?

Co by (třeba z programu strany „Stačilo“) přežilo koaliční vyjednávání, jestli by k nim vůbec došlo? V nejlepším případě zlomky jejího programu a v nejhorším případě nic. Jakou nadhodnotu tedy získají voliči „Stačilo“ mimo pomíjivé uspokojení, že pár „našich“ je v parlamentě.

Co se mocensko-politicky změní, když voliči udělají ze svého oblíbeného glosátora událostí poslance? Nic, protože v masivním sarkofágu jménem parlament má sice opozice možnost své názory vyslovit, ale ne prosadit. Poslanecké křeslo pro opozici je marná insignie moci, kterou reálně-politicky nebude mít.

A navíc. Tím, že členové mimoparlamentní opozice zasednou na dobře vypolstrovaná poslanecká křesla, tak se chtě nechtě stanou komplici etablovaných stran. Svou přítomností v tzv. vysoké politice budou opravňovat a tím fakticky stabilizovat mocenský systém, který nejenom podle Spenglera, Arendtové a Jasperse, ale hlavně podle našich každodenních zkušenosti sklouzává k diktatuře.

A to není všechno. Když se mimoparlamentní opozice dostane do sněmovny, tak bude v prostředí všestranné zaopatřenosti, mlčenlivé kolegiality a vzájemných službiček spíše dříve než později „ochočena“. Jak dlouho obstojí její zásady v nakažlivé společnosti podivných figur, které chtějí národu vládnout, ale ne sloužit? Jak dlouho to bude trvat, než se stanou systémovou, tj. domestikovanou opozicí?

Hlavní strategickou chybu mimoparlamentní opozice jsem již naznačil. Jak to, že odmítá vzít na vědomí, že se nejpozději při covidu ukázalo, že politická třída v západních zemích je v tak tristním stavu, že nestačí vyměnit vládu, ale je nezbytné změnit systém.

III. Jak z toho ven?

Třetí téma mé přednášky se týká návrhů toho, jak krizi reprezentativní demokracie překonat. Konstatovali jsme, že změna zdeformovaného politického režimu již není možná shora. Když tedy opoziční politici nemají šanci přestavět kasemata jménem reprezentativní demokracie, tak by měli hledat jiný sociální prostor, ve kterém by mohli svoje schopnosti efektivněji uplatnit a zúročit ve skutečném přírůstku politické moci.

Chce-li mimoparlamentní opozice získat politickou moc, tak se musí, dokonce z trojího důvodu odpoutat od vysoké politiky. Jednak proto, že moc již nesídlí v politice, ale v hospodářství. Politiku řídí superbohatí finančníci, kteří posouvají stranickými figurkami.

Druhý důvod nutného přesunu pozornosti opozice z politických na hospodářské otázky je také nabíledni. Většina obyčejných lidí nekritizuje vládu, že jí bere politické svobody, ale protože přestává uspokojovat jejich konzumní touhy. To sice není ušlechtilý, ale za to velmi silný motiv. A ten mimoparlamentní opozice může (a chce-li se vůbec někdy dostat k moci) i nutně musí oslovit a využít pro sebe jako silnou páku

A konečně třetí důvod, odpoutání mimoparlamentní opozice z tzv. vysoké politiky je nutnost přesunout těžiště svých aktivit shora dolů, do lokálnosti. Z boje o moc v tzv. vysoké politice na boj o hospodářskou demokratizaci na samotné bázi společnosti.

Co toho konkrétně znamená? Opoziční politici by měli přestat psát volební programy, petice a návrhy ústavních změn, ale míst toho by měli vymýšlet, inspirovat a hlavně osobně spolupracovat na vzniku a chodu maloprostorových, svépomocných projektů hospodářských a samosprávných projektů, které lidem usnadňuji ekonomický rozměr všedního života.

Lidé dělají to, co jim samotným přináší největší prospěch. A proto drtivou většinu obyvatel nezajímá svoboda slova, ale materiální zajištění jejich rodiny. A proto bude daleko více lidí spolupracovat na hospodářsky zaměřených projektech než v politických stranách. A nejenom, že to budou chtít, protože se to týká jejich materiálních zájmů, ale dokonce budou muset, protože se jejich životní úroveň bude zhoršovat.

Naše mimoparlamentní opozice má ve svých řadách dost lidi, kteří rozumí tomu, jak funguje malá firma, jak se organizuje výroba nebo prodej zboží, jak lze posílit energetickou nezávislost obce, jak zorganizovat barterové řetězce malých a středních podnikatelů, jak využívat lokální měny, jak založit centrum zdravotnického poradenství, jak vytěsňovat z výchovy dětí ideologickou indoktrinaci atd. atd.

Opoziční elity by si měly přestat hrát na státníky a vymýšlet vize pro celek, ale místo toho uskutečňovat řešení pro jeho části. Měly by odročit své národní a nadnárodní ambice a soustředit se na jednotlivé lokální projekty. Měly by přestat marně čekat, až se stanou ministry a místo toho ihned, osobně zakládat nebo podporovat malé sociální iniciativy a rozsévat tak zárodky nové společnosti a tím v konečném výsledku i svého mocenského vlivu.

Když se v nich bude opoziční elita intenzivně a vytrvale angažovat, tak se slijí do proudu, který jí jednoho dne vynese nahoru do vysoké politiky.

Konec dějin?

Závěrem ještě odpovím na otázku, zvolenou jako motto dnešní konference, „Nastal konec dějin nebo probíhá střet civilizací?“ Moje odpověď zní takto:

Fukuyamův termín „Konec dějin“ znamená, že americký politolog nepochopil podstatu, okolnosti a následky zániku komunizmu. „Konec dějin“ je senzacechtivý název bestselleru, který se dobře prodával právě proto, že realitu přikrášlil podle tehdy panující opojenosti Západu ze svého, jak dnes vidíme dočasného vítězství. Dnes hrozí, že i Západ zažije „Konec dějin“.

Huntigtonův návrh společného jmenovatele postkomunistického světa jako „Střet civilizací“ je pravdě o tom, co se dnes děje o něco blíže. Ale centrální osa světového dění není střet islámské a západní civilizace. Ten by se totiž dal snadno a rychle odstranit, kdyby ho západní elity opravdu vyřešit chtěly.

Existuje daleko hrozivější střet, a sice mezi technickou a humanistickou civilizací, alternativa mezi hrozícím technofeudalismem a skutečnou demokracii. Ubránit svobodnou společnost před jejími nepřáteli je poselství Spenglera, Arendtové a Jasperse pro dnešek a společná úloha nás všech.