Náboženství a blahobyt

Turecký vývoj posledních let lze číst jako pokus o řešení rozporu mezi náboženstvím ovládanou civilizací a socio-politickými důsledky její hospodářské a technologické modernizace. Tento rozpor se týká ve větší nebo menší míře všech islámských států. Každý z nich se musí vypořádat s otázkou, jak udržet prvořadou roli náboženství a přesto dosáhnout trvalého růstu blahobytu masy, který je předpokladem pro stabilitu těchto zemí.

Výkonový deficit náboženstvím brzděných společností byl po dlouhá desetiletí vyrovnáván příjmy z prodeje ropy. Turecko sice moc ropných ložisek nemá, ale jeho průmysl dlouhodobě těžil z poptávky ropných mocností v regionu a z energetických transférů přes turecké území směrem na Západ. Export energie jako zdroj blahobytu a způsob jak dorovnávat nízkou ekonomickou výkonnost však již v posledních letech státům v regionu není k dispozici. Jako náhrada materielně lepšího života tudíž zbývá jen posílení role náboženské pravověrnosti. Nejprostším způsobem jak se vyrovnat s vystřízlivěním ze sna o blahobytu je svatá válka proti západním „křižákům“.

Čím nahradit blahobyt?

Turecký prezident Erdogan používá sofistikovanější metodu a dorovnává klesající naděje masy na blahobyt nejenom náboženstvím ale i pomocí národní hrdosti. To ale nutně předpokládá posílení moci Turecka a tudíž i silnou a výkonnou armádu. Generálové všude na světě však z povahy své činnosti upřednostňují technologii a modernitu, čímž fakticky zpochybňují dominanci náboženství. Vedle vojáků představuje také městská inteligence Turecka – nezávisle na její kritičnosti vůči armádě – hlavní sílu podporující pozápadnění islámského civilizačního modelu.