Jedno ze senzačních odhalení posledních týdnů přelétlo jako meteorit po nočním nebi, který zapadnul tak rychle, jak se objevil. Již toto je fenomén, který nutí k hlubšímu zamyšlení a k pokusu nahlédnout pod pokrývku ticha, která se nad celou kauzou rozestřela.

Co s Panamagate?

O co vlastně v případě tzv. Panama Papers jde? Lze si představit, že údajně letitá mravenčí práce desítek žurnalistů a vynaložené finanční prostředky sloužily k vypuštění týdenní vlaštovky? Existují dvě možnosti, jak si tento stav vysvětlit. Buď se do věci vložila nějaká zákulisní moc a proces „senzačního odhalování“ zastavila, nebo celá záležitost není zcela to, za co je vydávaná, a slouží poněkud jiným, zákulisním účelům. Podíváme-li se na pravděpodobné sponzory akce a vezmeme v potaz jejich vliv na světové dění, potom si první variantu lze jen těžko představit. Jednou větou: po silných slovech předních transatlantických vůdců (kancléřka Merkelová připomněla nutnost transparence finančních transakcí, prezident Hollande požadoval ochranu „odvážných whistelblowerů“ a prezident Obama vyzval k další globální válce, tentokráte proti kontům zvaným „offshore“), obligátního útoku na Putina a několika vztyčených ukazováčků směrem k vybraným vůdcům „svobodného světa“ (Cameron, Porošenko a saúdský monarcha) je více méně ticho po pěšině.

A právě tato „hlasitá“ odmlka provokuje k tomu, abychom celou věc připomněli. Příznačné pro naši dobu je to, že ani jedno odhalení posledních let, o Snowdenovi nebo Wikileaks nemluvě, nepřineslo politické nebo právní konsekvence. Proč tomu tak je?

V kauzách podobných té odposlechové s NSA v hlavní roli je odpověď nabíledni. Ti, kteří je dostali na veřejnost, nebyli systémově konformní, neměli podporu některé z vlivných složek společenského establishmentu a patřili tedy k politickým outsiderům. Navíc v případě vlád evropských států již dávno nejde o reprezentanty ústavního suveréna, tedy občana, ale o politicko-správní místodržící, kteří akceptovali bývalou „Brežněvovu doktrinu“ omezené suverenity v transatlantickém hábitu. Jak se ale postavit k tichu kolem Panama Papers? Zejména když si uvědomíme, jací „pomocníci“ stáli v pozadí celé akce, dostává celá záležitost příchuť záhady. Opatrnosti není přitom nazbyt již kvůli zkušenostem s dvojím metrem americké péče o blaho světa, jejím evropským echem a jednotnou mediální frontou, která jeden den křičí, druhý naopak zarytě mlčí.