Jedno ze senzačních odhalení posledních týdnů přelétlo jako meteorit po nočním nebi, který zapadnul tak rychle, jak se objevil. Již toto je fenomén, který nutí k hlubšímu zamyšlení a k pokusu nahlédnout pod pokrývku ticha, která se nad celou kauzou rozestřela.
Co s Panamagate?
O co vlastně v případě tzv. Panama Papers jde? Lze si představit, že údajně letitá mravenčí práce desítek žurnalistů a vynaložené finanční prostředky sloužily k vypuštění týdenní vlaštovky? Existují dvě možnosti, jak si tento stav vysvětlit. Buď se do věci vložila nějaká zákulisní moc a proces „senzačního odhalování“ zastavila, nebo celá záležitost není zcela to, za co je vydávaná, a slouží poněkud jiným, zákulisním účelům. Podíváme-li se na pravděpodobné sponzory akce a vezmeme v potaz jejich vliv na světové dění, potom si první variantu lze jen těžko představit. Jednou větou: po silných slovech předních transatlantických vůdců (kancléřka Merkelová připomněla nutnost transparence finančních transakcí, prezident Hollande požadoval ochranu „odvážných whistelblowerů“ a prezident Obama vyzval k další globální válce, tentokráte proti kontům zvaným „offshore“), obligátního útoku na Putina a několika vztyčených ukazováčků směrem k vybraným vůdcům „svobodného světa“ (Cameron, Porošenko a saúdský monarcha) je více méně ticho po pěšině.
A právě tato „hlasitá“ odmlka provokuje k tomu, abychom celou věc připomněli. Příznačné pro naši dobu je to, že ani jedno odhalení posledních let, o Snowdenovi nebo Wikileaks nemluvě, nepřineslo politické nebo právní konsekvence. Proč tomu tak je?
V kauzách podobných té odposlechové s NSA v hlavní roli je odpověď nabíledni. Ti, kteří je dostali na veřejnost, nebyli systémově konformní, neměli podporu některé z vlivných složek společenského establishmentu a patřili tedy k politickým outsiderům. Navíc v případě vlád evropských států již dávno nejde o reprezentanty ústavního suveréna, tedy občana, ale o politicko-správní místodržící, kteří akceptovali bývalou „Brežněvovu doktrinu“ omezené suverenity v transatlantickém hábitu. Jak se ale postavit k tichu kolem Panama Papers? Zejména když si uvědomíme, jací „pomocníci“ stáli v pozadí celé akce, dostává celá záležitost příchuť záhady. Opatrnosti není přitom nazbyt již kvůli zkušenostem s dvojím metrem americké péče o blaho světa, jejím evropským echem a jednotnou mediální frontou, která jeden den křičí, druhý naopak zarytě mlčí.
Paktování s mocnými a nezávislý žurnalismus
Na počátku stojí tato zásadní otázka: je možný skutečný, nezávislý investigativní žurnalismus v rámci jeho financování těmi elitami, které jsou hlavními viníky celosvětového marasmu? A pokud ano, kdo v konečném stádiu rozhoduje o tom, co bude zveřejněno, a co zůstane, přechodně nebo navždy, v archívu? Pro jistotu zopakujme, o jaké finanční a politické zázemí se v případě autorů „Panamagate“, sdružených v Mezinárodním konzorciu pro investigativní žurnalistiku' (ICIJ) jedná.
Tato exkluzivní žurnalistická „task force“, o které do dneška nikdo nic nevěděl, byla založena v roce 1997, sídlí ve Washingtonu a patří ke spolku „Center for Public Integrity“ (CPI), který je financován Rockefellerovým rodinným fondem, Fordovou nadací, Carnegie-Endowmentem, nadací Kellog a Sorosovou „Open Society“. V podstatě jde o finančně-politickou zájmovou skupinu amerických neoconů, na které – kromě jiného – pravidelně narážíme během tzv. barevných revolucí. Pochybnosti o tom, zda toto podpůrné sdružení může být garantem skutečně nezávislé investigativní práce, jsou přinejmenším zcela legitimní. A nejde o jediné navýsost problematické propojení v celé kauze. Vedle problematických finančních zdrojů to jsou problematické politické vazby, do kterých se zaplétá stále více vlivných německých žurnalistů.
Jako vývěsný štít v kauze Panama Papers funguje deník Süddeutsche Zeitung (SZ), který si rovněž zaslouží kritický pohled. V 80. letech čtenář jásal nad profesionalitou, nadhledem a schopností těchto novin na vysoké intelektuální úrovni kriticky reflektovat svět kolem nás. Dnes je naopak „fascinován“ mírou konformity s politickou linií spolkových vlád a americké zahraniční politiky. Důvodem uniformity, která postihla takřka všechna tzv. vůdčí média, je úpadek novinářské etiky, zájmy investorů, jakož i finanční -- a jak již bylo naznačeno -- personální propojení redakcí s politicko-ekonomickými elitami. Příkladem je zde Stefan Kornelius, vedoucí zahraničněpolitické redakce SZ, který je – podobně jako většina vlivných osob v mediální oblasti – aktivně zapojen do aktivit různých exkluzivních, systémově konformních nadací a klubů. Kromě jiného jedné z nejvlivnějších: Atlantik-Brücke, německo-americké organizace, která sdružuje vůdčí osoby z průmyslu, bankovnictví, vojenství, politiky a médií. Jeho politické aktivity se již několikrát staly terčem veřejné kritiky jako neslučitelné se žurnalistickou nezávislostí.
Americká krize, americké oázy
Jde tedy v kauze Panama Papers o mravní akt očisty, nebo za celou akcí stojí méně nezištné úmysly? Nejen bojový jásot amerického prezidenta a dalších realpolitiků bezprostředně po zveřejnění vybízí k opatrnosti. Ernst Wolff, žurnalista a autor knihy „Weltmacht IWF – Chronik eines Raubzuges“ (Světová mocnost MMF – kronika loupežného tažení), spatřuje v celé záležitosti manévr USA, který má za cíl vyřadit ze hry konkurenty a přilákat spekulativní kapitál do vlastních bank. Pro tuto variantu hovoří následující fakta.
Na jedné straně vedly Spojené státy kampaň proti daňovým rájům v zahraničí (zajímavé: výjimku představovaly britské „rajské“ ostrůvky v Lamanšském průlivu, Jersey a Guernsey), na straně druhé vytvořily ve spolkových státech Delaware, Jižní Dakota, Wyoming a nejnověji v Nevadě domácí „panamu“, tedy přesně ty podmínky pro daňové „uprchlíky“, proti kterým chce nyní Barack Obama táhnout do boje. A zapomínat by se nemělo ani na to, že USA spolu s třemi mini-státečky (Bahrajn, Naura a Vanuatu) nepřistoupily ke smlouvě o automatické výměně informací o daňových hříšnících v rámci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Vzhledem ke krizi dolaru, míře státního zadlužení a nástupu nových světových finančních center (BRICS, Šanghajská organizace pro spolupráci) by znamenal masový příliv miliard vystrašených spekulantů posílení vlastního finančního sektoru a alespoň dočasné odlehčení tlaku na dolar.
Politické qui bono?
Kauza má ovšem i politickou dimenzi, neboť jak poznamenal Ernst Wolff, důležité není pouze to, co bylo uveřejněno, ale přinejmenším zrovna tak jména osob a firem, která zveřejněna nebyla. Strach před zveřejněním totiž dělá z potenciálních obětí ideální spojence. V podstatě se jedná o zbraň hromadného politického ničení, s níž lze manipulovat vládami a ovlivnit hospodářská i politická rozhodnutí. Tedy o politickou variantu bizarního boje proti terorismu, ve kterém si americký „ochránce světa“ podle potřeby vytvoří politické legie „umírněných offshoristů“. V této souvislosti připomeňme následující: ve Velké Británii se má konat referendum o vystoupení nebo setrvání v EU a Washington tlačí ze všech sil na setrvání v Unii. Spojené státy a Saúdská Arábie musejí zřejmě opět ladit vzájemné styky a nad Kyjevem visí jeden velký otazník. Jmenovat bychom mohli další politická „staveniště“, kterým mohou platit dosavadní varovné výstřely. Jak praví německé přísloví: každý z mocných má nějakou mrtvolu ve sklepě, o které je dobré vědět, zároveň ji tam ponechat do okamžiku, kdy je potřeba majitele sklepa patřičně nasměrovat. Vyloučit ale nelze ani širší souvislosti, například s novým uspořádáním vztahů a poměrů na Blízkém východě, v neposlední řadě s fokusem na Rijád a Ankaru. Zde bezpochyby vstupujeme na spekulativní rovinu, nicméně právě situaci v Turecku a možné politické turbulence nelze podceňovat.
Již v prosinci 2013 se na veřejnost dostal telefonický rozhovor mezi otcem a synem Erdoganovými ohledně ilegálních financí, do vyšetřování praní špinavých peněz se pustila italská justice v Boloni. O obchodech s ropou Islámského státu podrobně informovala světová média, konsekvence ze strany americké „protiteroristické koalice“ veškeré žádné – doposud! Uvidíme, jak se věci vyvinou, pokud by se Erdoganova klika a AKP stala pro Západ politickou zátěží.
Jedno je při tom všem jisté: moc gigantických nadnárodních koncernů, bank a hedgefondů rozhodně ohrožena nebude. Na rozdíl od prestiže žurnalistického cechu, který očividně riskuje stát se výkonným orgánem svých sponzorů.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
