Možná se někdo zeptá, jak souvisí smrt bretaňského náčelníka Apačů s alpským pózováním sedmi sebestředných vůdců „svobodného světa“. Světa, který spáchal genocidu na těch, kteří bránili právo na vlastní život a kteří od samého začátku proti tsunami bílých investorů, spekulantů a dobrodruhů, proti jejich aroganci a brutální ziskuchtivosti, moderním zbraním a přivlečeným nemocem neměli nejmenší šanci. A nyní, na začátku třetího milénia, se zdá, jakoby tento duch rozkladu a destrukce v globálních rozměrech povstal z mrtvých. Ale pozor, toť otázka: byl vzkříšen, nebo vlastně nikdy nezanikl? Faktem je, že gringo ze severu nikdy nepřestal považovat americký kontinent za vlastní doménu a dojnou krávu; miliony mrtvých, nezvěstných a psychicky i fyzicky zmrzačených Jiho- a Středoameričanů sdílely koloniální osud i metody jejich indiánských předchůdců. A tak mě napadá otázka, co by asi Vinnetou alias Pierre Brice, vlastním jménem Pierre-Louis le Bris, vyznavatel politického odkazu Charlese de Gaulla, řekl na dnešní roli služebnické Francie? Aktuálně se to již nedovíme, nicméně jeho dřívější postřehy nebyly zrovna lichotivé.

Někdy je nutné dát vzpomínkám šanci a nechat dozrát myšlenky než začneme psát, jako třeba v tomto případě. Zůstane paradoxem, že Brice byl ve své vlasti prakticky neznámý, zatímco v Německu se dodnes těšil velké popularitě. A v Československu, na které si až do posledku zachoval silnou vzpomínku, kterou tématizoval i ve své autobiografii 'Winnetou und ich'.

Ano, koncem 60. let byl i naším hrdinou, spolu se vzkříšenými Rychlými šípy nás kluky inspiroval „bojovat“ za pravdu a dobro, proti banditům a Bratrstvu kočičí pracky. Ne, že bychom se tím vždy a všude řídili, ale hierarchie hodnot byla pro všechny čitelná: bránit slabé, pomáhat, nenávidět lež a zákeřnost. Toto byly ony konzervativní všelidské hodnoty, se kterými jsme vyrůstali, mýty našeho dětského světa, které spoluformovaly onu jedinečnou společenskou atmosféru šedesátých let. Cynismus se nepěstoval, zato patetický heroismus a povinnost stát na straně humanity proti darwinismu – alespoň u nás dětí. A protože mýty vytvářejí paradigmata, neměli jsme tehdy za ideál „coolness“ a ego, ale přátelství a solidaritu. Jejími personifikacemi byli Vinnetou alias Pierre Brice a jeho „bílý bratr Šárlí“, nyní již oba ve věčných lovištích. Jak zvláštní: v boji mezi kovboji a US Army na straně jedné, indiány na straně druhé jsme byli na straně slabších a předem poražených. Nefascinovali nás vítězové a pozéři typu Buffalo Billa, ale ti, kteří v dramatu fakticky zapomenuté tragédie ztratili všechno – zemi, životy i naději. Možná jsme tehdy v našem dospělácky dětském světě byli husitskému heslu o vítězící Pravdě na prezidentské standartě blíže než naši nynější sametoví vůdci. Ba věru – od té doby se změnilo hodně. Mravní relativismus a orwellovské zajetí slov pohřbily svobodu, kvazi a pseudo autenticitu individua. Jakoby i ty hodnoty, za které Vinnetou lámal kopí, spolu s lidskou důstojností odešly na věčnost.