Ve svém zamyšlení se v tomto prvním díle zaměřím na důležitost vzdělání neslyšícího dítěte v jeho přirozeném (rodném jazyce), kterým je český znakový jazyk.

Pro jeho slyšícího vrstevníka je přirozeným jazykem český jazyk. Vycházím přitom z vlastní zkušenosti speciálního pedagoga pracujícího ve Speciálně pedagogickém centru (SPC) při škole pro děti s vadami sluchu v Hradci Králové, kde se při své práci dennodenně setkávám s neslyšícími žáky, studenty a také jejich rodiči. Zároveň jsem členem komunity neslyšících, a tak se setkávám i s příběhy zprostředkovaně od jiných neslyšících. A v neposlední řadě jsem jako neslyšící člověk prošel vzdělávacím systémem a hodně věcí jsem zažil sám na sobě a mám dlouholeté životní zkušenosti.

Vzdělávání neslyšících je velice citlivé téma. Moc bych si proto přál, aby školy pro neslyšící začaly být považovány jak rodiči, tak i zástupci školství nikoli jako za poslední instance, kam dochází dítě, které se „nepodařilo integrovat“, ale jako pracoviště specializované, které poskytuje kvalitní vzdělání a optimální prostředí pro rozvoj sociálních dovedností pro neslyšící děti, jejichž primárním komunikačním jazykem je český znakový jazyk.

Jistým vstřícným krokem může být třeba fakt, že bychom z každodenní mluvy vypustili slova jako „školy běžné“, „školy normální“ a jako protiklad k nim „školy speciální“. Věřím, že pro řadu rodičů by bylo rozhodování, zda jejich neslyšící dítě bude chodit do školy, která „není normální“, nebo do školy, která je „pro neslyšící“, mnohem snazší.