O to více se z krizových projevů poučila a v současnosti je nepochybně podstatně silnější nejen optikou své ekonomické výkonnosti a stability, ale též pohledem doplněného instrumentária, které jí před oněmi 10 lety tak zoufale chybělo a jež se v mezičase buď již stalo či se stále stává realitou.

Hovoříme-li o nových konstrukčních prvcích, na kterých projekt Hospodářské a měnové unie (EMU) stojí, máme tím na mysli nejen kroky, které posílily funkčnost a stabilitu eurozóny, nýbrž i ta opatření, která prostřednictvím zesílené správy ekonomických záležitostí (governance) již 8 let posuzují disciplínu, zodpovědnost a výkonnost celé ekonomiky EU.

V prosinci 2017 pak Evropská komise zveřejnila sadu dokumentů souhrnně nazvaných jako Další kroky směrem k dokončení EMU: plán a cestovní mapa, který v tomto kontextu nepředstavuje již jen pouhou parametrickou změnu, nýbrž jde tak daleko, že návrhy v něm obsažené můžeme směle označit za změnu systémovou.

V uplynulých několika letech, kdy docházelo též ke zveřejňování návrhů na posilování funkčnosti eurozóny, byly reakce vůči nim občas velmi rozporuplné, když některé uvažované kroky nebyly buď považovány za ten správný příspěvek k dosažení cíle, anebo krátce po svém zveřejnění tento upadl v zapomnění či se ztratil v bažině exekutivní nečinnosti.

V případě nejnovější prosincové sady opatření lze pro případ všech navržených kroků směle prohlásit, že se jedná o smělé, razantní, ofenzivní a přínosné příspěvky ve správném směru. Případná kritika by mohla obsahovat výtku, že některé jsou již obsahově zcela vyladěné a zcela předpřipravené k legislativnímu a poté i exekutivnímu uchopení, v menšině jiných případů (týkajících se zejména stabilizační funkce) hovoříme stále spíše v kategoriích těžko uchopitelné amorfní mlhoviny.