V čase, kdy si připomínáme Den Evropy, vztahující se k mementu, kdy před 66 lety Robert Schuman ve své deklaraci prezentoval vizi evropského – tehdy poválečného – uspořádání, existuje velmi silný důvod se nad obsahem a způsobem naplňování této vize zamyslet. Zvláště nyní, kdy se její základní kostra buď ocitá pod tlakem, či je zpochybňována.

Je třeba si jasně říci, že spojená Evropa má smysl, a současně druhým hlasem dodat v jakých oblastech má smysl, aby nedocházelo k vytváření úrodné půdy pro motivy odchodu z ní (jako nyní v případě rizika Brexitu), či zpochybňování jejího smyslu. Je třeba současně jasně říci, že zvláště výkonný aparát spojené Evropy se v mezičase stal světem sám pro sebe, jehož činnost ne vždy přispívá k optimálnímu řešení vzniklých problémů. Občas zplodí zbytný pseudoproblém a tak vede k tomu, že důvěra ve společnou Evropu zažívá v řadě členských států značnou krizi. To konec konců potvrdil i nedávno zveřejněný průzkum podpory EU v České republice; ta je momentálně rekordně nízká a činí pouhých 37 %.

V rámci tohoto subjektivního vnímání nejsou dostatečně zhodnoceny přínosy, které naše členství v EU má (výše čisté finanční pozice za období od našeho vstupu do EU přesáhla 560 mld. Kč; otevřenost hranic pro vývoz zboží a služeb představuje zásadní parametr pro činnost významné části našich podnikatelů; vstup významných, zvláště neevropských, investorů do České republiky, investujících zde stovky miliard korun a vytvářejících zde desítky tisíc pracovních míst s naším členstvím na jednotném evropském trhu taktéž bezprostředně souvisí). A současně jsou nezaslouženě a neautenticky vyzdvihována údajná negativa, která však velmi často s evropskou integrací buď vůbec nesouvisí, anebo je to s nimi ve skutečnosti trošku jinak (evergreen ohledně prý nadměrné byrokracie je nyní těžce převážen důsledky a obavami z migrační vlny).