Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 115. díl. Šoková doktrína, 2.část

26.01.2020 10:21

Před týdnem jsme společně otevřeli knihu kanadské novinářky a ekonomky Naomi Kleinové Šoková doktrína. Přinesli jsme první polovinu úvodní stati, kde Kleinová popisuje brutální zneužívání psychiatrické vědy v USA z důvodů vojensko-politických. Dnes tedy přinášíme dokončení této studie.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 115. díl. Šoková doktrína, 2.část
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský
reklama

Určitě je vždycky dobré vědět, s kým máme tu čest. Zejména když ten někdo nám chce nepokrytě (byť zprostředkovaně, ale o to účinněji a důsledněji vládnout.

Nauka o strachu

V roce 1988 New York Times podnikly zlomové vyšetřování toho, do jaké míry se Spojené státy podílely na mučení a vraždění v Hondurasu. Florencio Caballero, vyšetřovatel honduraského Bataliónu 3-16, pověstného svou brutalitou, deníku prozradil, že spolu se čtyřiadvaceti kolegy absolvoval výcvik CIA v Texasu. „Učili nás psychologické taktiky - jak zjistit, z čeho má vězeň strach a jaké jsou jeho slabiny. Donutit ho stát, nenechat ho usnout, držet ho nahého v izolaci, nasadit mu do cely krysy a šváby, dávat mu zkažené jídlo, mrtvá zvířata, polévat ho studenou vodou, měnit teplotu v cele." Jednu metodu však zapomněl zmínit: elektrošoky. Inés Murillová, čtyřiadvacetiletá zajatkyně, kterou „vyslýchal" Caballero a jeho kolegové, v New York Times uvedla, že dostala tolik elektrošoků, že „začala ječet a upadla na zem". „Nedokážete prostě nekřičet," řekla. „Ucítila jsem kouř a došlo mi, že mi šoky ožehly kůži. Řekli mi, že mě budou mučit tak dlouho, dokud nezešílím. Nevěřila jsem jim. Ale pak mi roztáhli nohy a přiložili mi dráty ke genitáliím." Murillová rovněž uvedla, že v místnosti byl ještě další člověk: Američan, který jejím trýznitelům radil, na co se mají ptát, a kterého oslovovali „Pan Mike".

Tato odhalení vedla k vyšetřování Zvláštního výboru Senátu pro zpravodajské služby (Senate’s Select Committee on Intelligence), během nějž náměstek šéfa CIA Richard Stolz potvrdil, že „Caballero skutečně absolvoval kurz CIA využívání lidských zdrojů či výslechových technik". Deník Baltimore Sun podal žádost o odtajnění materiálů používaných k výcviku lidí, jako byl Caballero, na základě Zákona o svobodě informací. CIA dlouhá léta odmítala této žádosti vyhovět; nakonec pod hrozbou soudního procesu devět let po otištění článku předložila příručku vyslýchání pro kontrarozvědku nazvanou Kubark (Kubark Counterintelligence Interrogation). Název byl zakódovaný: „Kubark“ je podle New York Times „kryptonym, KU jsou jen dvě náhodně zvolená písmena a BARK bylo v té době krycí jméno pro samotnou zpravodajskou službu. Novější články spekulují o tom, že „ku“ je označením „země či konkrétní utajovnané či tajné aktivity“. Tato příručka je 128stránkovým manuálem, jak „vést výslech vzdorujících zdrojů“, který se opírá především o výsledky výzkumu prováděného v rámci projektu MKUltra - a velkou měrou se na něm podepsaly experimenty Ewena Camerona a Donalda Hebba. Jsou zde popsány nejrůznější metody počínaje senzorickou deprivací a stresovými pozicemi konče, od navlékání kápí až po způsobování bolesti. (Manuál hned na začátku upozorňuje na to, že řada z těchto postupů není legální, a nařizuje vyšetřovatelům opatřit si „předem souhlas vedení... nastane-li některá z následujících okolností: 1. Pokud mají v úmyslu způsobit vyšetřovanému fyzickou újmu. 2. Pokud chtějí vyšetřovaného přimět ke spolupráci za pomoci lékařských, chemických či elektrických metod či pomůcek“)

Manuál vyšel v roce 1963, což byl poslední rok existence programu MKUltra, tedy dva roky po skončení Cameronových pokusů financovaných CIA. V příručce se dočteme, že pokud jsou uvedené techniky použity správně, mohou „zničit schopnost vzdorovat“ nepoddajného zdroje. Konečně se tedy ukázalo, co bylo skutečným cílem projektu MKUltra: nikoliv zkoumat techniky vymývání mozků (to byl pouze vedlejší úkol), ale vyvinout vědecky založené techniky získávání informací od „vzdorujících zdrojů“. Jinými slovy mučení.

Hned na první straně manuál uvádí, že bude popisovat výslechové techniky, které byly vyvinuty na základě „rozsáhlého výzkumu, jenž zahrnoval vědecký průzkum řízený specialisty na úzce související oblasti“. Zahajuje novou éru přesného, vytříbeného trýznění - nikoliv krvavého, neexaktního mučení, které bylo obvyklé od dob španělské inkvizice. V jakési předmluvě se v manuálu píše: „Zpravodajská služba, která dokáže své problémy řešit za pomoci náležitých moderních poznatků, má velkou výhodu oproti službě, která svou utajovanou činnost provádí v duchu osmnáctého století ... v současné době není možné se závažněji bavit o výslechových technikách, aniž by byl zmíněn psychologický výzkum, jenž probíhal během posledního desetiletí.4450 Poté následuje podrobný manuál, jak rozložit lidskou osobnost.

Součástí příručky je také dlouhá kapitola o senzorické deprivaci, která se odvolává na „řadu experimentů prováděných na McGillově univerzitě“. Popisuje se v ní, jak zbudovat izolační komory, a dočteme se zde, že „nedostatek smyslových podnětů vyvolává regresi, neboť vzhledem k tomu, že je mysl subjektu zbavena kontaktu s vnějším světem, je nucena stáhnout se do sebe. Promyšlený přísun vjemů při výslechu pak u subjektu vede k tomu, že má sklon nahlížet na vyšetřovatele jako na otcovskou autoritu“ Díky Zákonu o svobodě informací se na veřejnost dostala také aktualizovaná verze tohoto manuálu, která vyšla poprvé v roce 1983 pro potřeby Latinské Ameriky „Okno by mělo být umístěno vysoko a mělo by být možné zamezit přístupu světla," píše se v ní.

Přesně toho se Hebb obával: že budou jeho metody senzorické deprivace zneužity jako „děsivé výslechové techniky". Jádro receptury Kubarku však tvoří Cameronovo dílo a jeho návod na narušení „povědomí o místě a čase". Manuál popisuje hned několik technik vybroušených na pacientech ve sklepení Allanova institutu, které měly zbavit naučených vzorců: „Základem je, aby byla jednotlivá sezení naplánována tak, aby narušila povědomí zdroje o chronologickém řádu. ... U některých vyslýchaných může být regrese vyvolána neustálým manipulováním s časem, zpožďováním a posouváním hodin dopředu a servírováním jídel v různé doby - deset minut či deset hodin poté, co dostali najíst naposledy. Den a noc se jim pomíchají."

Autory Kubarku však více než nějaká konkrétní technika zajímalo Cameronovo zaujetí regresí - myšlenka, že jakmile člověka zbavíme představy o tom, kdo je a kde se nachází v čase a prostoru, můžeme dospělého proměnit v bezbranné dítě, jehož mysl je nepopsaným listem, jehož příští podobu lze snadno ovlivnit. K tomuto tématu se autoři neustále vracejí: „Veškeré techniky používané k odstranění všeho, co překáží výslechu, celé spektrum od prosté izolace až po hypnózu a narkózu, slouží v podstatě k tomu, aby urychlily proces regrese. S tím, jak vyslýchaný uniká z dospělosti do infantilního stadia, naučené či strukturované rysy jeho osobnosti se postupně vytrácejí." Právě tehdy se vězeň dostává do stavu „psychologického šoku" či „dočasného omezení životních funkcí", o nichž jsem hovořila už dříve - to je jeho slabá chvíle, kdy je „zdroj mnohem přístupnější návrhům a je mnohem pravděpodobnější, že se podvolí".

Alfred W McCoy, historik Wisconsinské univerzity, který zmapoval vývoj mučících technik od dob inkvizice v knize A Question of Torture: CIA Interrogationfrom the Cold War to the War on Terror (Problém mučení: výslechové techniky CIA od studené války po válku proti teroru), popisuje metodu manuálu Kubark, která vyvolává šok pomocí senzorické deprivace následované senzorickým přetížením, jako „první skutečnou revoluci v kruté vědě bolesti za více než tři století". A podle McCoye by tomu tak nemohlo být bez experimentů na McGillově univerzitě v padesátých letech. „Když pomineme jejich bizarní výstřelky, dá se říci, že experimenty dr. Camerona, které se opíraly o dřívější úspěchy dr.Hebba, položily vědecké základy pro dvoufázovou metodu psychologického trýznění, kterou praktikuje CIA."

Ať už byla metoda Kubark vyučována kdekoliv, pokaždé se opakovaly stejné postupy vymyšlené tak, aby vyvolaly, prohloubily a udržovaly šok: podle manuálu vězni musejí být zatčeni tím nejnepříjemnějším a nejvíce matoucím způsobem, pozdě v noci nebo časně ráno. Přes hlavu jim okamžitě musí být přetažena kápě, zavážou se jim oči, jsou svlečeni a zbiti a poté podrobeni některé formě senzorické deprivace. A elektrošoky jsou samozřejmě všudypřítomné, od Guatemaly po Honduras, od Vietnamu po Írán, od Filipín po Chile.

Samozřejmě že ne ve všech případech bylo mučení inspirováno Cameronem a MKUltra. Mučení je vždy improvizace, kombinace naučených postupů a lidského puzení ke krutosti, které se dostane ke slovu pokaždé, když zavládne beztrestnost. V polovině padesátých let už elektrošoky běžně užívali francouzští vojáci v Alžírsku proti osvobozeneckým bojovníkům, často za asistence psychiatrů. V tomto období představitelé francouzské armády pořádali semináře v „protipovstaleckém" výcvikovém středisku americké armády ve Fort Bragg v Severní Karolíně, kde studenty učili, jak v Alžírsku postupovat. Rovněž však není pochyb o tom, že CIA inspiroval právě Cameronův model používání velkých dávek šoku, které měly nejen způsobit bolest, ale jejichž specifickým úkolem bylo vymazat celou strukturu osobnosti. V roce 1966 CIA vyslala do Saigonu trojici psychiatrů, kteří byli vyzbrojeni Page-Russellovým přístrojem, tímtéž přístrojem na vyvolání elektrošoků, který používal Cameron. Byl používán tak intenzivně, že zabil několik vězňů. Podle McCoye „ve skutečnosti testovali - za polních podmínek jestli mohou techniky ,zbavení vzorců´, které vyvinul Ewen Cameron na McGillově univerzitě, skutečně změnit lidské chování".

Pro představitele amerických tajných služeb byl takovýto praktický přístup vzácný. Od sedmdesátých let američtí agenti upřednostňovali roli mentorů či instruktorů - nikoliv přímých vyšetřovatelů. Svědectví lidí, kteří přežili mučení ve Střední Americe v sedmdesátých a osmdesátých letech, jsou plná zmínek o záhadných, anglicky hovořících mužích, kteří přicházeli do cel a navrhovali otázky či poskytovali tipy Dianna Ortizová, americká jeptiška, která byla v roce 1989 unesena a vězněna v Guatemale, vypověděla, že mužům, kteří ji znásilnili a pálili ji cigaretami, velel člověk, který mluvil Španělsky se silným americkým přízvukem a kterého oslovovali „šéfe“. Jennifer Harburyová, jejíž manžel byl mučen a zavražděn guatemalským úředníkem placeným CIA, zdokumentovala řadu podobných případů ve své významné knize Truth, Torture and the American Way (Pravda, mučení a Americký způsob).

Ačkoliv byla ve Washingtonu posvěcena několika po sobě jdoucími administrativami, úloha USA v těchto špinavých válkách musela ze zřejmých důvodů zůstat utajena. Mučení, ať už fyzické či psychické, je zcela jasným porušením Ženevských úmluv, které naprosto zakazují „jakékoliv formy mučení či krutého zacházení", a také amerického armádního zákoníku Uniform Code of Military Justice, který zakazuje „kruté zacházení" a „utiskování" vězňů. Manuál Kubark na straně 2 varuje čtenáře, že postupy, které popisuje, s sebou nesou „velké riziko žalob“ a verze z roku 1983 je ještě jednoznačnější: „Použití hrubé síly, psychické trýznění, výhrůžky, urážky či vystavování nepříjemnému a nelidskému zacházení jakéhokoliv druhu jako pomocný prostředek při výslechu zakazuje mezinárodní i vnitřní právní řád " Jednoduše řečeno, to, co vyučovali, bylo nelegální a přísně tajné už svou podstatou. A kdyby se někdo začal vyptávat, američtí agenti své studenty z rozvojových zemí učili moderním, profesionálním metodám udržování pořádku - neodpovídali za „incidenty", ke kterým docházelo mimo hodinu.

Jedenáctého září 2001 byl s touhle nezbytností věrohodně všechno popřít konec. Teroristický útok na Dvojčata a Pentagon byl šokem poněkud jiného druhu, než jaký měli na mysli autoři manuálu Kubark, ale jeho následky byly nápadně podobné: naprostá dezorientovanost, velký strach a úzkost a kolektivní regrese. Podobně jako kubarkovský vyšetřovatel, který se staví do role „otcovské autority “, Bushova administrativa hbitě využila strachu k tomu, aby na sebe vzala roli všeochraňujícího rodiče, připraveného bránit „vlast" a její zranitelné obyvatele všemi nezbytnými prostředky. Posun v americké politice, shrnutý ve skandálním výroku viceprezidenta Dicka Cheneyho, že je třeba pracovat na „temné straně", neznamenal, že by se tato administrativa uchýlila k taktice, kterou její humánnější předchůdci odmítali (jak tvrdila celá řada demokratů, kteří apelovali na to, co historik Garry Wills označuje jako typicky americký mýtus o „prvotní nehříšnosti"). Ve skutečnosti tento významný posun spočíval v tom, že to, co bylo v minulosti vykonáváno prostřednictvím zástupců, z dostatečné vzdálenosti, aby se dalo popřít, že o tom vláda vůbec věděla, začalo být vykonáváno přímo, a navíc se to začalo veřejně obhajovat.

Navzdory všemu, co bylo řečeno o „outsourcingu“ mučení, byl skutečnou inovací Bushovy administrativy pravý opak: přesunutí mučení do USA, kdy vězně mučili američtí občané v amerických věznicích nebo se vězni přepravovali, na základě dohody o „mimořádném vydávání podezřelých", do třetí země americkými letadly Právě tím se Bushův režim lišil od všech předchozích: po útocích z 11. září se beze studu odvážil dožadovat se práva na mučení. Proto se tato administrativa stala předmětem trestního stíhání - s čímž se vypořádala tak, že změnila zákony. Je obecně známo, jak to probíhalo: tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld, zmocněnec George W Bushe, vydal výnos, že na vězně zajaté v Afghánistánu se Ženevské úmluvy nevztahují, jelikož nejsou válečnými zajatci, ale „nepřátelskými bojovníky", přičemž jeho stanovisko schválil tehdejší právní poradce Bílého domu Alberto Gonzales (který se posléze stal ministrem spravedlnosti Spojených států). Rumsfeld následně schválil sérii speciálních vyšetřovacích postupů pro válku s terorem. Mezi ně patřily také metody popsané v manuálech CIA: „používání izolačních zařízení po dobu až 30 dní", „odříznutí od světelných a zvukových podnětů", „zadržený může mít během transportu či výslechu také kápi přetaženou přes hlavu", „zbavení oděvu" a „využívání individuálních fóbií zadržených (např. strachu ze psů) k vyvolání stresu". Podle Bílého domu je mučení stále zakázáno - avšak nyní je za mučení považováno pouze zacházení, které vyvolává bolest, „jež se svou intenzitou rovná bolesti provázející vážné fyzické zranění, jako je například selhání orgánu". Podle těchto nových pravidel mohla americká vláda volně používat metod, které vyvinula v padesátých letech pod rouškou tajemství a popírání - nyní ovšem zcela otevřeně, beze strachu z trestního stíhání. V únoru roku 2006 tedy Zpravodajská komise pro vědu (Intelligence Sciences Board), poradní orgán CIA, vydala zprávu sepsanou bývalým vyšetřovatelem ministerstva obrany V ní se otevřeně píše, že „důkladné pročtení manuálu Kubark je povinností každého, kdo má něco společného s vyslýcháním".

Jedním z prvních lidí, kteří se setkali s novým systémem tváří v tvář, byl americký občan a bývalý člen gangu José Padilla. Byl zatčen v květnu 2002 na chicagském 0 ’Hareově letišti a obviněn z toho, že měl v úmyslu sestrojit „špinavou", radioaktivní bombu. Místo aby byl obžalován a předán soudům, byl Padilla označen za nepřátelského bojovníka, čímž přišel o veškerá práva. Byl převezen do věznice amerického námořnictva v Charlestonu v Jižní Karolíně, a tam mu byla do žíly vpravena látka, podle Padillových slov nejspíš LSD či PCP, a byl podroben intenzivní senzorické deprivaci: byl držen v malé cele se zatemněnými okny a nesměl u sebe mít hodiny ani kalendář. Kdykoliv opouštěl celu, byl spoután, na oči mu dali začerněné brýle a přes uši velká sluchátka tlumící zvuky. Padilla byl v těchto podmínkách držen po dobu 1307 dnů a měl zakázán kontakt s kýmkoliv kromě svých vyšetřovatelů, kteří při výslechu bombardovali jeho vyhladovělé smysly světly a hlasitými zvuky.

V prosinci 2006 bylo Padillovi povoleno slyšení u soudu, ačkoliv obvinění z úmyslu sestrojit špinavou bombu, které bylo důvodem jeho zatčení, bylo staženo. Byl obviněn, že udržuje kontakty s teroristy, ale nemohl se příliš bránit: podle svědectví odborníka na něj cameronovské techniky k dosažení regrese zafungovaly na výbornou a podařilo se jim naprosto zničit dospělého člověka, kterým kdysi býval - přesně tak, jak měly. „Dlouhodobé mučení vykonávané na panu Padillovi ho poškodilo jak psychicky, tak fyzicky," řekl u soudu jeho právník. „Způsob, jakým s panem Padillou vláda nakládala, ho oloupil o jeho lidství." Psychiatr, který posuzoval jeho stav, došel k závěru, že „není schopen podílet se na své obhajobě". Soudce, zvolený do úřadu prezidentem Bushem, však trval na tom, že Padilla je schopen soud absolvovat. Už jen v tom, že se vůbec dočkal veřejného soudního procesu, je Padillův případ ojedinělý. Tisíce dalších vězňů, kteří jsou zadržováni v amerických věznicích - a kteří na rozdíl od Padilly nejsou americkými občany - , podstupují podobný režim trýznění bez veřejné kontroly, kterou by poskytlo civilní soudní řízení.

V Guantánamu strádá velká spousta vězňů. Mamdouh Habib, Australan, který tam byl vězněn, prohlásil, že „Guantánamo Bay je experiment ... a experimentují tam s vymýváním mozků". Ze svědectví, reportáží a fotografií, které pocházejí z Guantánama, se skutečně zdá, jako by Allanův institut z padesátých let přesunuli na Kubu. Po zatčení vězni musejí podstoupit intenzivní senzorickou deprivaci, s kápěmi, začerněnými brýlemi a sluchátky, které tlumí veškeré zvuky. Jsou celé měsíce drženi v izolačních komorách, a vycházejí z nich pouze, aby jejich smysly mohly být bombardovány štěkáním psů, stroboskopickými světly a nekonečnými smyčkami nahrávek dětského pláče, vřeštící hudby či mňoukání koček.

U řady vězňů měly tyto techniky velice podobný účinek jako v Allanově institutu v padesátých letech: došlo u nich k naprosté regresi. Jeden propuštěný vězeň, britský občan, řekl svým právníkům, že ve vězení v současné době existuje celá jedna sekce, tzv. Blok Delta, kde drží „nejméně padesát" vězňů, kteří se nacházejí ve stavu permanentního pomatení smyslů. Odtajněný dopis FBI adresovaný Pentagonu hovoří o jednom vysoce ceněném vězni, který byl „podroben intenzivní izolaci po dobu více než tří měsíců" a „vykazoval chování odpovídající velkému psychologickému traumatu (hovořil s neexistujícími lidmi, tvrdil, že slyší hlasy, po celé hodiny se krčil v cele přikrytý prostěradlem)". James Yee, bývalý muslimský duchovní americké armády, který pracoval v Guantánamu, popisoval, že vězni z Bloku Delta vykazují klasické symptomy ext rémní regrese. „Když jsem přestal hovořit, odpovídali mi dětským hláskem a říkali úplné nesmysly. Řada z nich nahlas zpívala dětské písničky a opakovala je pořád dokola. Někteří stáli na kovovém rámu své postele a chovali se jako malé děti, připomínalo mi to hru na Krále hory, kterou jsme s bratrem hráli, když jsme byli malí." Situace se ještě zhoršila v lednu 2007, kdy bylo 165 vězňů přemístěno do nového křídla věznice, známého jako Tábor Šest, kde byly ocelové izolační cely, jež znemožňovaly jakýkoliv lidský kontakt. Sabin Willett, právník, který zastupuje několik guantánamských vězňů, upozornil na to, že pokud bude tato situace pokračovat, „vznikne z toho ústav pro choromyslné".

Aktivisté za lidská práva tvrdí, že Guantánamo je sice děsivé, ale ve skutečnosti je tím nej lepším americkým vyšetřovacím zařízením mimo americké území, neboť umožňuje Červenému kříži a právníkům alespoň do jisté míry monitorovat jeho činnost. Neznámé množství vězňů zmizelo v síti tzv. černých základen po celém světě nebo bylo americkými agenty posláno do cizích věznic na základě dohody o mimořádném vydávání podezřelých. Vězni, kterým se podařilo tuto noční můru přežít, vypovídají, že museli čelit kompletnímu arzenálu cameronovských šokových postupů.

Italský duchovní Hassan Mustafa Osama Nasr byl skupinou agentů CIA a příslušníků italské tajné policie unesen z milánské ulice. „Vůbec jsem nechápal, co se děje," napsal později. „Začali mě mlátit pěstmi do břicha a všude po těle. Hlavu mi omotali širokou páskou a na nose a na obličeji do ní vyřezali díry, abych mohl dýchat." Kvapně ho odvezli do Egypta, kde žil v cele beze světla, ve které mu čtrnáct měsíců „po těle přebíhali švábi a krysy". Nasr zůstal ve vězení v Egyptě až do února 2007, ale podařilo se mu propašovat ven jedenáctistránkový ručně psaný dopis s detaily o jeho trýznění.

Psal, že musí opakovaně podstupovat mučení elektrošoky. Podle deníku Washington Post byl „připoután k železnému rámu, kterému přezdívali Nevěsta´ a mučen elektrickou omračovací pistolí" nebo „přivázán k mokré matraci ležící na podlaze. Jeden vyšetřovatel seděl na dřevěné židli postavené na vězňových ramenou a druhý stiskl vypínač, který vyslal elektrický výboj do pružin matrace." Amnesty International uvedla, že dostával elektrošoky také do varlat.

Existují pádné důvody proč věřit, že trýznění amerických zajatců pomocí elektrošoků není ojedinělým jevem, tato skutečnost je však přehlížena téměř ve všech diskusích o tom, zda Spojené státy skutečně praktikují mučení, nebo jen „kreativní formu výslechu". Jumah al-Dossari, vězeň z Guantánama, který se mnohokrát pokusil o sebevraždu, poskytl svému právníkovi písemné svědectví o tom, že když byl vězněn v Kandaháru, „vyšetřovatel přinesl malý přístroj podobný mobilnímu telefonu, bylo to však zařízení na elektrošoky. Začal mi dávat šoky do obličeje, do zad, do končetin a do genitálií." A Murat Kurnaz, původem z Německa, se v americkém vězení v Kandaháru setkal s podobným zacházením. „Bylo to na začátku války, takže neexistovala žádná pravidla. Mohli si dělat, co chtěli. V jednom kuse nás bili. Dávali nám elektrošoky. Potápěli mi hlavu pod vodu."

Neúspěšná rekonstrukce

Ke konci našeho prvního setkání jsem Gail Kastnerovou požádala, aby mi vyprávěla o svých „elektrických snech“. Řekla mi, že se jí často zdá o řadách pacientů, kteří se střídavě probouzejí a střídavě zase propadají do umělého spánku vyvolaného drogami. „Slyším lidi řvát, naříkat, sténat, slyším, jak říkají ne, ne, ne. Pamatuju si, jaké to bylo, když jsem se probudila v té místnosti - byla jsem zpocená, bylo mi zle, zvracela jsem, a měla jsem velice zvláštní pocit v hlavě. Jako bych místo hlavy měla rosol." Když mi to Gail popisovala, její dech se změnil v sípání, seděla zhroucená ve své židli a najednou se zdálo, jako by byla někde daleko. Sklopila víčka a bylo vidět, jak jí cukají oči. Přiložila si ruku na pravý spánek a hlubokým, omámeným hlasem řekla: „Zase to na mě přišlo. Musíte mě z toho nějak vytrhnout. Vyprávějte mi o Iráku - řekněte mi, jaké to bylo."

Zapátrala jsem v paměti po nějaké válečné příhodě, která by se hodila pro tuhle podivnou situaci, a nakonec jsem jí pověděla něco neškodného o životě v Zelené zóně. Gailin obličej se pomalu uvolnil a začala dýchat klidněji. Její modré oči se zase upřely na mě. „Děkuju," řekla. „Zase to na mě přišlo."
„Já vím."
„Jak to víte?"
„Protože jste mi to řekla."
Naklonila se a napsala si něco na kousek papíru.

Když jsem ten večer od Gail odešla, nemohla jsem přestat myslet na to, co jsem jí neřekla, když mě požádala, ať jí vyprávím o Iráku. Přestože jsem chtěla, nedokázala jsem jí říci, že mi Irák v mnohém připomíná; že se nemůžu zbavit pocitu, že to, co postihlo ji, šokovanou osobu, a co postihlo Irák, šokovanou zemi, je nějakým způsobem propojené, že jsou to různé projevy téhož děsivého mechanismu.

Cameronovy teorie byly založeny na předpokladu, že když své pacienty pomocí šoku přivede do chaotického regresního stavu, vytvoří tím podmínky pro to, aby se mohli „znovu narodit" jako zdraví, modeloví občané. Pro Gail s pochroumanou páteří a roztříštěnými vzpomínkami to není žádná útěcha, ale Cameron ve svých spisech nahlížel na své ničivé skutky jako na skutky stvoření, jako na službu hrstce vyvolených pacientů, kteří se díky tomu, že jim vytrvale vštěpuje nové vzorce, znovu narodí.

V tomto směru Cameron drasticky selhal. Ať už u svých pacientů vyvolal sebeúplnější regresi, nikdy nevstřebali či nepřijali donekonečna opakovaná poselství z jeho magnetofonových pásek. Ačkoliv byl géniem ničení lidí, nedokázal je znovu stvořit. Kontrolní šetření, které na Allanově institutu proběhlo, když ho Cameron opustil, zjistilo, že 75 procent jeho bývalých pacientů na tom bylo po absolvování jeho léčby hůř, než když je přijímal. Polovina pacientů, kteří měli před nastoupením léčby stálé zaměstnání, ho po absolvování léčby už nemohla vykonávat a u řady z nich, podobně jako u Gail, se objevilo velké množství nových fyzických a psychických potíží. „Řízení psychiky" nefungovalo ani v nejmenším, a Allanův institut tuto praxi nakonec zakázal.

S odstupem času je zjevné, že problém spočíval v předpokladu, na kterém Cameron celou svou teorii postavil: v přesvědčení, že než může začít léčení, musí být vymazáno všechno, co dosud existovalo. Cameron byl přesvědčen, že když se mu podaří odstranit zvyky, vzorce a vzpomínky svých pacientů, dobere se nakonec prapůvodního nepopsaného listu. Avšak ať lidi šokoval, krmil drogami a dezorientoval sebevíc, nikdy se k němu nedostal. Opak se ukázal být pravdou: čím víc ničil, tím hůře na tom byli jeho pacienti. Jejich mysli nebyly „čisté", byly naopak zaneřáděné, jejich vzpomínky byly na kousky, jejich důvěra byla zrazena.

Protagonisté katastrofického kapitalismu jsou stejně málo schopni rozlišovat mezi ničením a tvořením, mezi ubližováním a uzdravováním. Takový pocit jsem měla v Iráku často, nervózně jsem se rozhlížela po zjizvené krajině a přemýšlela, kde bomba vybuchne příště. Lidé, kteří zapáleně věří ve spásnou moc šoku, tvůrci americko-britské invaze, se domnívali, že jejich použití síly bude natolik ohromující, natolik zdrcující, že se Iráčané dostanou do jakéhosi vegetativního stavu, podobného tomu, který je popsán v manuálu Kubark. Útočníci využijí této příležitosti a podstrčí jim další sérii šoků - tentokrát ekonomických, které vytvoří modelovou demokracii volného trhu na nepopsaném listě jménem Irák po invazi.

Jenže žádný nepopsaný list neexistoval. Existovaly jen sutiny a zničení, rozzlobení lidé - a když vzdorovali, dostali další dávku šoků. Některé z nich byly inspirované pokusy prováděnými před mnoha lety na Gail Kastnerové. „Vtrhnout někam a všechno tam rozbít, to nám opravdu jde. Ale jestli se někdy dočkám dne, kdy strávím víc času budováním, než bojováním, rozhodně si ho užiju,“ nechal se slyšet generál Peter W Chiarelli, velitel První průzkumné jednotky Americké armády rok a půl po oficiálním ukončení války. Toho dne se nikdy nedočkal. Šokoví doktoři v Iráku umějí, stejně jako Cameron, ničit, ale zdá se, že nic nedokážou znovu vybudovat.

(Kleinová, Naomi: Šoková doktrína. Přeložili Martina Knápková a Luděk Vacín. Vydaly společně Praha: Argo a Praha Dokořán 2010. ISBN 978-80-257-0357-1 (Argo), ISBN 978-80-7363-264-9 (Dokořán))

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jaroslav Vyleťal: Tomáš Doležal perlí. Kdo má Koněva ve skladu, ovládá Česko, dodávám

22:32 Jaroslav Vyleťal: Tomáš Doležal perlí. Kdo má Koněva ve skladu, ovládá Česko, dodávám

Fotku analytika SPD jsem v rozhovoru s ním nenašel, ale vzkazuji mu: O Itálii a o Rakousko se opřít …