Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 116. díl. Říše strachu

2. 2. 2020 12:15

Globální oteplování – mýtus, nebo realita. Tuto otázku si kladou odborníci, politici i média čím dám častěji a čím dál hlasitěji.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 116. díl. Říše strachu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský
reklama

Jev zvaný global warming se stal jedním z hlavních témat světové politické agendy. Pronikl do programových dokumentů mnoha vlád, tu českou nevyjímaje. Je součástí evropské unijní politiky. Vymezuje se vůči němu i politika a politikové z USA. Z globálního oteplování se stalo globální politikum. Toto politikum ale místo toho, aby spojovalo lidi a národy ke společnému hledání a nacházení řešení problému, spíše jednotlivé názory a jejich zastánce rozděluje. Problémem se totiž stalo samo věcné téma, jeho vymezení, definice, či sama jeho existence. Nemalá část odborné veřejnosti totiž tvrdí, že samy klimatické změny, které existují objektivně a nezávisle na třeštění, jež vyvolávají, nejsou hlavním problémem. Tím je politické využití či dokonce zneužití tohoto jinak víceméně expertního tématu.

Proti tomu stojí silná a mediálně značně slyšitelná skupina těch, kteří před globálním oteplováním (poslední dobou obohaceným o „módní“ uhlíkovou stopu) varují, prognózují v dosti katastrofických barvách jeho důsledky pro celou planetu, přičemž konstatují, že jde do vysoké míry (či dokonce výhradně) o důsledek působení člověka. Kdyby se podařilo prosadit restriktivní opatření, regulující lidský vliv na přírodu, bylo by možné katastrofu odvrátit, říkají.

Kdybychom obě skupiny jednoduše personifikovali, pak na té, která varuje před globálním oteplováním, od počátku stál bývalý americký vicepresident Al Gore, který své teze sepsal do knihy Nepříjemná pravda, podle níž byl natočen i film. Dnes byl tento – sice vědecký amatér, ale aspoň vzdělaná veřejná osoba – nahrazen autistickou školačkou Thunbergovou, která z klimatického tématu (jistě neúmyslně) vytvořila tragickou frašku. Na opačném pólu než Gore a jeho nástupci stojí už léta emeritní český president Václav Klaus, který se netají svou skepsí vůči klimatické ideologii, tvrdí, že global warming je hlavně politické, nikoli věcné téma, a tuto tezi vtělil mj. do knihy Modrá, nikoli zelená planeta.

Neřešme nyní, kdo z obou uvedených politiků (mladistvou, nechutně zneužívanou aktivistku pomiňme) má pravdu nebo její větší kus. Zastavme se u jednoho aspektu tohoto sporu, a tím je odkazování se na odborné zdroje, autory a autority. Oba politikové, Gore i Klaus, operují určitou sumou teoretických východisek, přičemž autoři, o které svá tvrzení opírají, jsou podobně fundovaní, podobně ctihodní, pocházejí ze srovnatelných vědeckých či akademických pracovišť. Jistou výjimku -spíše okrajově, ale přece - učinil svého času Václav Klaus. V jednom ze svých prohlášení uvedl mezi svými názorovými spřízněnci slavného amerického spisovatele Michaela Crichtona (1942-2008). Tím se tehdy ovšem vystavil lacinému posměchu některých novinářů, kteří si Crichtonovo jméno spojují výlučně s hollywoodským filmovým průmyslem, nikoli s přírodovědeckým bádáním. Mají jistě kus pravdy. Crichton je podepsán pod řadou vědecko-fantastických románů a filmů, jmenujme například Kmen Andromeda, Timeline - Proud času, Kongo či Jurský park. Jenomže Václav Klaus se odkazoval na texty, které vyšly v knize Říše strachu. Konkrétní analýzu Crichtonových názorů obsažených v Říši strachu, ani adresnou polemiku s nimi, ba dokonce ani jmenovitou zmínku o této knize se však v debatě o Klausových postojích v médiích nedočtete. To je nejen chyba, nejspíše záměrná, ale hlavně škoda. Kniha totiž určitě za zamyšlení a diskusi stojí.

Říše strachu je nejen román, a jak je u Crichtona zvykem, román vědecko-fantastický, dobrodružný, napínavý, plný překvapivých dějových zvratů a napsaný svižným čtivým stylem. Jde hlavně o svérázné vyjádření názoru, postoje, stanoviska. Nejenže je autorův názor na téma globálního oteplování přítomen v promluvách klíčových postav příběhu. Crichton k samotnému románu, navzdory zvyklostem, připojil dva důležité doplňky, jimiž posouvá smysl svého románu do nefiktivního, reálného půdorysu. Jde o seriózní zamyšlení autora, který - nikoli jako vedlejší produkt zamýšleného díla beletristického, ale jako nutný věcný předpoklad - nastudoval značné množství relevantních odborných podkladů, které také důsledně cituje, uvádí je v použitých pramenech a dodržuje pravidla obvyklá v odborných a vědeckých textech. Celá Říše strachu je tedy vyváženým a sourodým kompilátem beletristického a faktografického textu, kdy jeden ústrojně doplňuje a vysvětluje druhý.

Crichton hned v úvodu s vervou popisuje obzory, zájmy a motivy svých názorových oponentů. Jedné z postav, hájících environmentalistické teorie, vkládá do úst tyto věty: „Ať se nám to líbí nebo ne, jsme ve válce - v globální válce informací a dezinformací. Tato válka probíhá na mnoha bojištích. Novinové úvodníky. Televizní reportáže. Vědecké časopisy. Webové stránky, konference, učebny - a taky soudy, když na to přijde. Pravda je na naší straně, ale oni mají početní a finanční převahu. Environmenální hnutí je dnes David bojující proti Goliášovi. A tím Goliášem jsou Aventis a Alcatel, Humana a General Electric, British Petrol a Bayer, Shell a Glaxo-Wellcome - velké globální korporace. Tihle lidé jsou zapřísáhlí nepřátelé naší planety.“  Vzápětí ale autor podotýká, že zástupci jmenovaných firem sedí ve správních radách řady špičkových environmentalistických nadací a organizací, jen se to o nich neví a neříká, což jistě má své důvody.

Jak už bylo řečeno, Crichton vkládá řadu svých názorů do promluv vybraných postav románu. Jednou z nich je profesor Hoffman, zabývající se ekologií myšlení. Zabývá se posuny v myšlenkových zvyklostech, stereotypech, tvorbě ustálených představ, ale i mýtů a ikon. Jeho vývod je jednoznačný: na základě studia řady reálných jevů, objevujících se v médiích a obecně ve veřejné komunikaci, dospěl k závěru, že současná kampaň pod heslem globálního oteplování je systematickou prací politiků, právníků a médií a jde nejen daleko za rámec věcné podstaty, totiž klimatických změn: jde mimo něj. Tento věcný rámec přestává být podstatný, podstatný je posun v myšlení většinové populace, a tedy i v proměnách politických souvislostí a možností prosadit zcela explicitně politické zájmy.

Kritici Crichtonova románu často psali, obvykle bez věcných důkazů, že v proslovech románového profesora Hoffmana najdeme určité znaky toho, čemu se říká konspirační teorie a bývá to znevažováno jako projev jistého druhu paranoie. Vždy je ovšem lepší, než začneme lacině nálepkovat, si nepohodlné teorie vyslechnout, jsou-li založeny na seriózní argumentaci.

Před deseti lety jsem začal s módou a slangem. Přičemž to druhé je samozřejmě druh jazykové módy. Chtěl jsem vědět, jaké jsou rozhodující činitelé změny v módě a řeči. Brzy jsem zjistil, že žádné identifikovatelné činitelé neexistují. Móda se mění z nahodilých důvodů, a třebaže lze vysledovat jisté pravidelnosti, cykly, periodicity a korelace, ty jsou pouze popisné nikoliv vysvětlující. V každém případě jsem si uvědomil, že tyto periodicity a korelace lze považovat za svébytné systémy. Neboli ekosystémy, pokud dovolíte. Testoval jsem tuto hypotézu a zjistil jsem, že je heuristicky přínosná. Stejně jako existuje ekologie přírodního světa s lesy, horami a oceány, existuje také ekologie umělého světa duševních abstrakcí, nápadů a myšlenek. Na tu jsem se zaměřil. V moderní kultuře se neustále odehrávají vzestupy a pády myšlenek. Všichni chvíli něčemu věří a pak tomu postupně věřit přestávají. Nakonec si na starou myšlenku už nikdo nevzpomene podobně, jako si nikdo nepamatuje zastaralý slang. Myšlenky jsou totiž cosi jako móda. Zajímá vás, proč myšlenky ztrácejí přízeň? Odpověď je jednoduchá. Prostě ji ztrácejí. V módě stejně jako v přírodní ekologii existují předěly. Zásadní změny zavedeného řádu. Požár vypálí les. Na zuhelnatělé půdě se objeví nové druhy. Nepředvídané, nahodilé, nečekané, náhle změny. Svět nám je předvádí ve všech oblastech. Ale stejně jako se myšlenky někdy náhle změní, jindy přežijí svou dobu. Některé myšlenky si udržují přízeň veřejnosti, i když je vědci již dávno zamítli. Dokonalým příkladem je teorie levé a pravé hemisféry. Oblibu si získala v 70. letech 20. století zásluhou Sperryho z Caltechu, který zkoumal specifickou skupinu pacientů po operaci mozku. Jeho závěry nemají širší platnost mimo tuto skupinu. V 80. letech minulého století již bylo jasné, že představa levé a pravé hemisféry je prostě špatná. Obě poloviny mozku u zdravého člověka zkrátka nefungují odděleně. Ale z lidové kultury tento koncept nevymizel dalších dvacet let. Lidé o něm mluví, věří mu a píší o něm knihy. Celá dvě desetiletí poté co jej vědci opustili. Podobně si v environmentálním myšlení v 60. letech 20. století získala značnou oblibu tzv. rovnováha přírody. Když do přírody nebudete zasahovat, dosáhne jakéhosi sebeudržujícího vyváženého stavu. Krásná myšlenka s dlouhým rodokmenem. Bez jakéhokoliv důvodu jí věřili Řekové před třemi tisíci lety. Působila hezky. Jenže kolem roku 1990 na rovnováhu přírody již žádný vědec nevěřil. Ekologové tu myšlenku odmítli jako jednoduše špatnou, mylnou, fantazii. Dnes mluví o dynamické rovnováze nebo o mnohočetných rovnovážných stavech. Chápu ovšem, že příroda nikdy není v rovnováze nikdy nebyla a nikdy nebude. Naopak. Příroda je vždycky v nerovnováze. Což znamená, že lidstvo, které bylo dříve popisováno jako velký rozvraceč přírodního řádu, ničím takovým není. Celé životní prostředí je neustále rozvraceno i bez jeho přičinění. Pokud zkoumáte média, jak to dělám se svými studenty, a hledáte posuny v normativní konceptualizaci, objevíte něco velice zajímavého. Podívali jsme se na přepisy hlavních zpravodajských relací hlavních televizních stanic NBC, ABC, CBS. Také jsme studovali články v novinách z New Yorku, Washingtonu, Miami, Los Angeles a Seattlu. Počítali jsme frekvenci jistých konceptů a termínů používaných médii. Výsledky byly pozoruhodné. Na podzim roku 1989 došlo k nápadnému posunu. Do té doby média příliš často nepoužívala termíny jako krize, katastrofa, kataklyzma, mor nebo pohroma. V 80. letech se například slovo krize objevovalo v televizních zprávách zhruba stejně často jako slovo rozpočet. Kromě toho se před rokem 1989 v televizi a v novinových titulcích nevyskytovala přídavná jména jako katastrofální, nebývalý a strašný. Pak se ovšem všechno změnilo. Tyto termíny začaly být stále běžnější. Slovo katastrofa bylo v roce 1995 použito pět krát častěji než v roce 1985. Do roku 2000 se jeho výskyt ještě zdvojnásobil. A také náměty se výrazně změnily. Zvýšil se důraz na strach, obavy, nebezpečí, nejistotu, paniku. Ve většině ohledů rok 1989 vypadal naprosto běžně. U Norska se potopila Sovětská ponorka, náměstí Thien – An – Men v Číně, Salman Rushdie byl odsouzen k smrti, Exxon Valdez, biskupem episkopální církve byla jmenována žena, Jane Fondová, Mike Tyson a Bruce Springsteen se rozvedli, Polsko povolilo odborářské stávky, Voyager doletěl k Neptunu, zemětřesení pobořilo silnice v San Franciscu a Rusko, Spojené státy, Francie a Anglie uskutečnily nukleární testy. Rok jako každý jiný. Ale nárůst používání slova krize byl skutečně s jistou přesností stanoven na podzim 1989. A zdálo se být podezřelé, že se tak nápadně shodoval s pádem Berlínské zdi, k němuž došlo v listopadu téhož roku. Zpočátku jsme se domnívali, že je to náhodná shoda, jenže nebyla. Pád Berlínské zdi symbolizoval kolaps Sovětského impéria. A konec studené války, která trvala půl století.

Mluví-li Crichton ústy své postavy o nedostatečné veřejné kontrole možného zneužití informací a moci, mluví de facto o manipulaci veřejností. O jejím ideologickém a politickém znásilňování. Jak nám i dnes znějí tyto přes deset let staré věty povědomě…

Mířím k pojmu společenské kontroly. K požadavku každého suverénního státu vykonávat kontrolu nad chováním svých občanů, vnutit jim kázeň a vyžadovat přiměřenou poslušnost. Přimět je, aby jezdili vpravo nebo v některých případech vlevo, aby platili daně.  A společenské kontroly se pochopitelně nejsnadněji dociluje prostřednictvím strachu. Západní země 50 let udržovaly své občany ve stavu neustálého strachu. Strachu z druhé strany. Strach z jaderné války. Hrozba komunismu. Železná opona. Říše zla. A v komunistických zemích fungovalo to samé naopak. Strach z nás. A pak v roce 1989 to celé náhle skončilo. Přestalo existovat. Zmizelo. Byl konec. Pád Berlínské zdi vytvořil vakuum strachu. Příroda se vakua děsí. Musí je něčím vyplnit. Tvrdím, že environmentální krize zaujala místo studené války. Všechno tomu nasvědčuje. Dnes se přirozeně můžeme bát radikálního fundamentalismu a po 11. září 2001 terorismu, což jsou jistě reálné důvody k obavám, ale o to teď nejde. Jde o to, že vždycky existuje důvod se bát. Důvod se může časem změnit, ale strach nám zůstává. Před terorismem jsme se báli toxického životního prostředí, před tím jsme měli hrozbu komunismu. Podstatné je, že ačkoliv se konkrétní příčiny strachu mohou měnit, nikdy nezůstaneme bez samotného strachu. Strach prostupuje všemi aspekty společnosti. Trvale. Všimli jste si někdy, jak podivuhodná je vlastně kultura západní společnosti? Industrializované země svým občanům poskytují nebývalé bezpečí, zdraví a pohodlí. Průměrná délka života se během posledních sto let zvýšila o 50 procent. A přece moderní lidé žijí ve strachu. Mají strach z cizinců, nemocí, zločinnosti, životního prostředí. Bojí se domů, ve kterých žijí, jídla, které jedí, techniky, která je obklopuje. Zejména se děsí věcí, které ani nevidí. Mikroorganismů, chemikálií, přísad, polutantů. Jsou bojácní, nervózní, podráždění a deprimovaní. A ještě překvapivější je jejich přesvědčení, že je ničeno životní prostředí celé planety. Zajímavé. Podobně jako víra v čarodějnictví je to pozoruhodná iluze. Globální fantazie hodná středověku. Všechno se řítí do pekel a my musíme žít ve strachu. Úžasné. Proč byl tento pohled na svět vštípen všem? Protože navzdory našemu přesvědčení, že žijeme v různých zemích ve Francii, Německu, Spojených státech, Japonsku, ve skutečnosti obýváme jediný stát. Říši strachu. Jak k tomu došlo? Za starých časů obyvatelé západu věřili, že jejich národní státy jsou ovládány něčím, čemu se říkalo vojensko-průmyslový komplex. Eisenhower před ním v 60. letech 20. století varoval Američany, a Evropané po dvou světových válkách velice dobře věděli, co znamená v jejich vlastních zemích. Jenže vojensko-průmyslový komplex již není primárním motorem společnosti. Ve skutečnosti jsme posledních patnáct let pod kontrolou zcela jiného komplexu. Daleko mocnějšího a všudypřítomnějšího. Říkám mu politicko-právně-mediální komplex. PPM. A ten je odhodlán šířit mezi obyvateli strach pod rouškou posilování bezpečnosti. Západní země jsou pohádkově bezpečné. Přesto se lidé kvůli PPM necítí v bezpečí. A PPM je mocný a stabilní právě proto, že spojuje tolik institucí společnosti. Politici potřebují strach kvůli ovládání obyvatel. Právníci potřebují strach, aby mohli vést spory a vydělávat peníze. Média potřebují děsivé příběhy k upoutání diváků a čtenářů. Společně tyto tři soustavy dosahují takové přesvědčivosti, že mohou prosadit svou i když je strach naprosto neopodstatněný. I když nemá žádnou oporu ve faktech. Vezměte si například silikonové prsní implantáty. Určitě si vzpomenete, jak se tvrdilo, že prsní implantáty způsobují rakovinu a autoimunitní choroby. Bez ohledu na statistické důkazy, že to není pravda, jsme na toto téma četli články v předních denících a byli svědky ostře sledovaných soudních procesů a jednání na politické půdě. Výrobce implantátů firma Dow Corning skončila v branži poté, co musela zaplatit 3,2 mld dolarů, které poroty přiřkly žalujícím stranám a jejich právníkům. O čtyři roky později reprezentativní epidemiologické studie jednoznačně prokázaly, že prsní implantáty rakovinu nezpůsobují. Tou dobou již krize posloužila svému účelu a PPM se zaměřil jinam. Stále hladový po nových zdrojích strachu. Po nových hrůzách. Říkám vám, takhle funguje moderní společnost. Bez ustání vytváří strach. A neexistuje žádná vyrovnávací síla. Neexistuje systém kontroly a rovnováhy, žádné omezení věčné propagace jednoho strachu za druhým.

Jmenujte nějaké opatření, které mělo pouze pozitivní důsledky? Dobře. Zákaz CFC kvůli ozónové vrstvě. Ten poškodil obyvatelstvo třetího světa tím, že je připravil o levné ledničky, takže se jim častěji zkazily potraviny a oni častěji umírali na otravu jídlem. Ale ozónová vrstva je důležitější. Možná pro vás, oni by zřejmě nesouhlasili. Ale teď mluvíme o tom, jestli je možné přijmout opatření, které nebude mít negativní důsledky. Dobře. Solární panely. Moderní recyklační systémy pro rodinné domy. Ty umožňují lidem stavět domy v odlehlých divokých oblastech, kde to dříve nebylo možné kvůli chybějícím rozvodům elektřiny a vody. Lidé zaplavují divočinu a ohrožují druhy, které si předtím žily docela spokojeně. Zákaz DDT. To je snad největší tragédie 20. století. Byl to nejlepší prostředek proti komárům a bez ohledu na to, co se říká, neexistoval žádný srovnatelně dobrý ani bezpečný. Od jeho zákazu umírají na malárii ročně dva milióny lidí. Především děti. Jestliže všechno sečteme, zákaz zapříčinil přes padesát miliónů zbytečných úmrtí. Zákaz DDT zabil víc lidí než Hitler a významně se o něj zasloužilo environmentální hnutí. DDT prý byl karcinogen. Ne, nebyl, a v době zákazu to všichni věděli. Ale bylo nebezpečné. Ve skutečnosti bylo natolik bezpečné, že se dalo spolknout. Při jednom experimentu to lidé dělali dva roky. Po zákazu jej nahradil paration, který je opravdu nebezpečný. Během několika měsíců zemřelo přes sto zemědělců, kteří nebyli zvyklí manipulovat se skutečně toxickými pesticidy. S tím nemůžu souhlasit. Jenom proto, že vám chybí spolehlivé informace, nebo nechcete vidět důsledky, k nimž vedly činy organizací, které podporujete. Zákaz DDT bude jednou označen za skandální omyl. DDT nebylo nikdy zakázáno. Máte pravdu. Zemím pouze bylo řečeno, že pokud jej budou používat, nedostanou žádnou zahraniční pomoc. Nelze ovšem popřít, vyjdeme-li ze statistik OSN, že před zákazem DDT se malárie stala téměř okrajovou nemocí. Padesát tisíc mrtvých ročně po celém světě. O několik let později se znovu změnila v globální pohromu. Od zákazu zemřelo padesát miliónů lidí. Znovu opakuji, že neexistuje žádný čin bez negativních důsledků.

Jak už bylo výše řečeno, v doplňcích k románu Říše strachu najdeme dva zásadní texty, kvůli nimž je dobré Crichtonovu knihu znát a nebrat na lehkou váhu. V prvním textu je obsaženo jakési autorovo credo, zpověď, v níž naprosto jasně a přehledně vyjadřuje své stanovisko ke sporu o globální oteplování. I zde jsou jednotlivá tvrzení podložena odkazy na relevantní odborná zjištění a studie. Nejde tedy jen o ryzí názor laika, nýbrž závěr učiněný na základě studia.

Román jako Říše strachu, ve kterém je vyjádřeno mnoho rozdílných názorů, může čtenáře vést k úvahám jaké přesně je autorovo stanovisko k popisovaným problémům. Pročítání environmentálních textů jsem věnoval tři roky. Což je samo o sobě riskantní podnik. Měl jsem však příležitost seznámit se s daty a uvažovat o mnoha rozdílných názorech. Mé závěry jsou následující:

  • Víme překvapivě málo o jakémkoliv aspektu životního prostředí. O jeho minulosti, o jeho přítomnosti, o tom, jak jej zachovat a chránit. V každé debatě všechny strany zveličují význam stávajících znalostí a míru jejich přesnosti.
     
  • V atmosféře přibývá oxidu uhličitého. Pravděpodobnou příčinou je lidská činnost.
     
  • Rovněž jsme svědky přírodního oteplovacího trendu, který začal kolem roku 1850 poté, co jsme přečkali čtyřsetleté studené období zvané malá doba ledová. 
     
  • Nikdo neví, do jaké míry může být současný oteplovací trend přírodním fenoménem.
     
  • Nikdo neví, do jaké míry může být současný oteplovací trend způsobený člověkem.
     
  • Nikdo neví, k jakému oteplení dojde během příštích sto let. Počítačové modely se liší o čtyři sta procent, což de facto potvrzuje, že to nikdo neví. Kdybych si však měl tipnout, jediná věc, kterou vlastně všichni dělají, odhadl bych, že se teplota zvýší o 0,812 tisícin stupně celsia. Nelze nijak dokázat, že můj odhad stavu světa za sto let je o něco lepší nebo horší než kterýkoliv jiný. Budoucnost nemůžeme posuzovat ani předpovídat. To jsou eufemismy. Můžeme jenom hádat. Poučené hádání zůstává hádáním.
     
  • Mám podezření, že část pozorovaného povrchového oteplování bude nakonec možné připsat na vrub lidské činnosti. Mám podezření, že nejdůležitějším lidským vlivem bude využívání půdy a atmosférická složka bude méně významná.
     
  • Myslím, že před přijetím nákladných politických rozhodnutí na základě klimatologických modelů, by bylo rozumné vyžadovat, aby tyto modely sledovaly přesně teploty během desetiletého období. Dvacetileté období by bylo lepší.
     
  • Mám dojem, že v roce 2100 budou lidé daleko bohatší než my, budou spotřebovávat více energie, globální populace poklesne a nespoutané divočiny bude víc než dnes. Nemyslím si, že si o tyto lidi musíme dělat obavy.
     
  • Současná téměř hysterická posedlost bezpečností je v nejlepším případě plýtvání zdroji a svazováním lidského ducha, a v nejhorším případě zaváděním totalitarismu. Nesmírně potřebné je vzdělávání veřejnosti.
     
  • Mám za to, že většina environmentálních principů, např. udržitelný rozvoj nebo princip předběžné opatrnosti, v důsledku vede k zachování hospodářských výhod západu a tedy vytváří moderní imperialismus ve vztahu k rozvojovému světu. Je to snesitelný způsob jak říci: My máme svoje a nechceme, abyste i vy dostali svoje, protože byste způsobili moc znečištění.
     
  • Princip předběžné opatrnosti při správném uplatnění vylučuje princip předběžné opatrnosti. Odporuje sobě samému. O principu předběžné opatrnosti nelze tedy mluvit za okolností, které jsou příliš vyhrocené.
     
  • Jsem přesvědčen, že lidé mají dobré úmysly. Chovám však značný respekt k rozkladnému vlivu předpojatosti, systematickému překrucování myšlenek, síle racionalizace, zastíraným soukromým zájmům a nevyhnutelnosti nezamyšlených důsledků.
     
  • Více si vážím lidí, kteří po získání nových informací změní své názory než těch, které lpí na názorech, které měli před třiceti lety. Svět se mění. Ideologové a fanatici nikoliv.
     
  • Během přibližně pětatřiceti let od chvíle, kdy vzniklo environmentální hnutí, došlo k zásadní revoluci. Tato revoluce přinesla nové chápání ne lineální dynamiky, složitých systémů, teorie chaosu a teorie katastrof. Změnila způsob našeho uvažování o evoluci a ekologii. Přesto tyto zavedené myšlenky téměř nepronikly do smýšlení enviromentálních aktivistů, kteří podivně lpějí na konceptech a rétorice ze sedmdesátých let 20. století.
     
  • Nemáme ani tu nejmlhavější představu, jak chránit to co označujeme slovem divočina a raději bychom to měli zjišťovat a učit se přímo v terénu. Nevidím žádné doklady toho, že by probíhal trpělivý, racionální a systematický výzkum. Proto vkládám jen malou naději do správy divočiny v 21. století. Environmentálním organizacím připisuji stejný díl viny jako developerům a těžařským společnostem. Pokud jde o výsledky, neexistuje rozdíl mezi chamtivostí a nekompetentností.
     
  • Potřebujeme nové environmentální hnutí s novými cíli a novou organizací. Potřebujeme, aby co nejvíce lidí pracovala v terénu přímo ve skutečném životním prostředí a méně u obrazovek počítačů. Potřebujeme víc vědců a mnohem méně právníků.
     
  • Nemůžeme doufat, že složitý systém jako životní prostředí zvládneme prostřednictvím soudních sporů. Můžeme pouze dočasně změnit stav zpravidla tím, že něčemu zabráníme. S konečnými důsledky, které nedokážeme předvídat a rozhodně ne řídit.
     
  • Nic není neodmyslitelněji politické, než naše sdílené fyzické prostředí, a ničemu tak neškodí loajalita k jediné politické straně. Právě proto, že prostředí je sdílené, nemůže být spravováno jednou klikou podle jejích vlastních ekonomických či estetických preferencí. Dříve či později se k moci dostane opoziční klika a dojde k obrácení původní politiky. Stabilní správa životního prostředí vyžaduje uznání faktu, že všechny zájmy mají své místo. Jízda na sněžných skútrech i muškaření, prohánění se na terénních motocyklech i turistika, výstavba i ochranářství. Tyto zájmy si odporují. Jejich neslučitelnost se nedá odstranit. Ale v uskutečňování neslučitelných cílů spočívá pravý význam politiky.
     
  • Máme-li stanovit přiměřenou politiku, naléhavě potřebujeme nestranný, objektivní mechanismus financování výzkumu. Vědci si až příliš dobře uvědomují, pro koho pracují. Ti, kteří výzkum finančně podporují, farmaceutická firma, vládní agentura nebo environmentální organizace, vždycky usilují o určitý výsledek, Financování výzkumu není téměř nikdy časově neohraničené a nepředpojaté. Vědcům je jasné, že další přísun peněz závisí na výsledku, jaký si financující strana představuje. V důsledku toho jsou studie environmentálních organizací stejně zaujaté a nedůvěryhodné jako studie, jimiž argumentuje průmysl. Vládní studie jsou podobně zaujaté v závislosti na tom, kdo v dané době řídí ministerstvo nebo vládu. Žádná klika by neměla mít volnou ruku.

V druhém dodatku ke knize Crichton uvádí příklady z nedávné historie, kdy byla věda zneužita politikou. Důsledky takového zneužití mohou být zdrcující. Neboť od třeba i sebelépe myšleného „odbornického“ nadšení jedince k násilnému mocenskému vynucení jakýchkoli zdánlivě nezvratných pravd je nebezpečně blízko.

Představte si, že se objeví nová vědecká teorie, která varuje před blížící se krizí a ukazuje cestu z potíží. Tato teorie si rychle získá podporu předních vědců, politiků a celebrit z celého světa. Výzkum je financován význačnými filantropy a prováděn prestižními univerzitami. O krizi se často mluví v médiích. Vědecká teorie je vyučována na vysokých i středních školách.

Nemám na mysli globální oteplování. Mluvím o jiné teorii, jež se na výsluní dostala před sto lety. Mezi její příznivce patřili Theodore Roosevelt, Woodrow Wilson a Winston Churchill. Schválili ji soudci amerického Nejvyššího soudu Wendell Holmes a Louis Brandeis, kteří rozhodli v její prospěch. Mezi její slavné zastánce náleželi Alexander Graham Bell vynálezce telefonu, aktivistka Margaret Singerová, botanik Luther Burbank, Leland Stanford zakladatel univerzity, romanopisec H.G. Wells, dramatik G.B. Shaw a stovky dalších. Podporovali ji nositelé Nobelovy ceny. Bádání financovaly Carnegieho a Rockefellerova nadace. Kvůli výzkumu byl postaven Cold Springs Harbor Institute. Ovšem mnoho práce odvedly také Harvard, Yale, Princeton, Stanford a Johns Hopkins. Zákony reagující na krizi byly přijímány ve státech od New Yorku po Kalifornii.

Tyto snahy měly podporu Národní akademie věd, Americké lékařské asociace a Národní výzkumné rady. Říkalo se, že kdyby žil Ježíš, rovněž by přiložil ruku k dílu. Sečteno a podtrženo. Výzkum, přijímání legislativy a ovlivňování veřejného mínění ve prospěch teorie pokračovaly téměř půl století. Ti, kteří se postavili proti ní, byli překřičeni a označeni za reakcionáře netečné k realitě nebo prostě za obyčejné ignoranty. Při zpětném pohledu je překvapivé, jak málo lidí odporovalo. Dnes víme, že slavná teorie, která si získala obrovskou popularitu, byla ve skutečnosti pavěda. Krize, před níž varovala, se nedostavila. A skutky podnikané ve jménu této teorie byly pochybné z morálního i trestního hlediska. V konečném důsledku vedly ke smrti miliónů lidí.

Touto teorií byla eugenika a její dějiny jsou natolik otřesné, a pro ty, kteří se do ní zapletli natolik zahanbující, že se o nich v současné době mluví málokdy. Je to však příběh, který by měli znát všichni lidé, aby se hrůzy neopakovaly. Teorie eugeniky postulovala krizi genofondu, jež povede k úpadku lidské rasy. Nejlepší lidé se nemnoží tak rychle jako ti podřadní. Cizinci, přistěhovalci, Židé, degenerovaní, nezpůsobilí a slabomyslní. Nad tímto tématem jako první uvažoval uznávaný britský vědec Francis Galton. Ovšem jeho představy byly dovedeny mnohem dál, než zamýšlel. Přijali je vědecky zaměření Američané stejně jako ti, kteří o vědu neměli nejmenší zájem a pouze je znepokojovalo přistěhovalectví podřadných plemen na začátku 20. století, nebezpečných lidských škůdců, kteří ztělesňovali příliv imbecilů a znečišťovali tu nejlepší lidskou rasu.

Eugenici a bojovníci proti přistěhovalcům spojili spolu síly, aby tomu zamezili. Jejich plán spočíval v identifikaci jednotlivců, kteří jsou slabomyslní, panovala shoda v tom, že slabomyslní bývají většinou Židé, ale také mnoho cizinců a černochů, a těm pak bude zabráněno v rozmnožování v ústavech nebo sterilizací. Margaret Singerová prohlásila: „Pečování o darmošlapy na úkor dobrých je nesmírná krutost. Neexistuje větší prokletí pro příští generace, než když jim odkážeme rostoucí populaci imbecilů.“ Mluvila o břemeni péče o tuto „přítěž lidského odpadu“. Podobné názory byly velice rozšířené. .H.G.Wells se vyslovil proti „nevzdělaným davům podřadných občanů“. Theodor Roosevelt řekl, že „společnost nemá právo dovolit degenerovaným, aby rozšiřovali své řady“. Luther Burbank: „Přestaňte zločincům a slabochům umožňovat rozmnožování“. G.B. Shaw vyjádřil názor, že jedině eugenika může spasit lidstvo.

Pro hnutí byl typický otevřený rasismus vyjádřený texty jako Vzestup barevných proti nadvládě bílého světa od amerického autora Lothropa Stoddarda. Tehdy však byl rasismus považován za nikterak pozoruhodný aspekt úsilí k dosažení vznešeného cíle, budoucího zdokonalení lidstva. Byl to avantgardní koncept, který přitahoval ty nejliberálnější a nejpokrokovější myslitele své doby. Kalifornie se stala jedním z dvaceti devíti amerických států, jež přijaly zákony umožňující sterilizaci, a projevovala v tomto směru nejvíce odhodlání. V Kalifornii se uskutečnilo více sterilizací než kdekoliv ve Spojených státech.

Eugenický výzkum byl financován Carnegieho nadací a později Rockefellerovou nadací. Druhá jmenovaná se vyznačovala takovým nadšením, že když eugenické bádání přesunulo své těžiště do Německa a zahrnovalo zabíjení chovanců ústavů pro choromyslné plynem, nadace neustala ve výrazné podpoře německých výzkumníků. Veřejně se o tom nehovořilo, avšak financování pokračovalo ještě v roce 1939 jen několik měsíců před vypuknutím II. světové války.

Od dvacátých let 20. století američtí eugenici žárlili, protože je Němci připravili o vedoucí postavení v rámci hnutí. Němci byli pozoruhodně progresivní. Zřizovali nenápadně vypadající domy, v nichž byli mentálně defektní lidé jednotlivě vyslýcháni a pak odváděni do zadní místnosti, což byla v podstatě plynová komora. Tam je zahubil oxid uhelnatý a těla byla likvidována v krematoriích na stejném pozemku.

Z tohoto programu se později vyvinula široká síť koncentračních táborů poblíž železničních tratí, jež umožňovala efektivní přepravu a zabíjení desítek miliónů nežádoucích osob.

Po II. světové válce se nikdo nepokládal za eugenika a nikdo si ani nevzpomínal, že jím někdy byl. Životopisci oslavovaných a mocných se nerozepisovali o slabosti svých hrdinů pro tuto teorii. O eugenice se přestalo hovořit ve vysokoškolských učebnách, třebaže si některé její myšlenky si svou popularitu v zakamuflované podobě zachovávají dodnes. Z dnešního pohledu stojí za zmínku především tři skutečnosti.

1) Bez ohledu na vybudování Cold Springs Harbor Laboratory, univerzitní bádání a snahy právníků, neměla eugenika žádný vědecký základ. V té době vlastně nikdo pořádně nevěděl, co je to gen. Hnutí se mohlo rozvíjet díky tomu, že používalo vágní termíny, které nikdo přesně nedefinoval. Slabomyslnost mohla znamenat cokoliv. Od chudoby a negramotnosti až po epilepsii. Neexistovala také žádná definice o degenerovaných a nezpůsobilých.

2) Eugenické hnutí bylo ve skutečnosti sociálním programem, jenž se vydával za vědecký. Poháněly jej obavy z přistěhovalectví, rasismus, nežádoucí lidé, kteří se přistěhovali do vaší čtvrti nebo země. Neurčitá terminologie opět pomáhala zakrýt, oč doopravdy jde.

Třetí a nejvíce znepokojivou skutečností je, že se vědecký establishment jak ve Spojených státech, tak v Německu nezmohl na žádný trvalejší protest. Právě naopak. V Německu se vědci do tohoto programu ochotně zapojili. Moderní němečtí badatelé se rozhodli prozkoumat nacistické dokumenty ze třicátých let.

Předpokládali, že naleznou direktivy, jež vědcům přikazovaly, jaké výzkumy je třeba uskutečnit. Nic takového nebylo zapotřebí. Ute Deichmannová konstatuje. Vědci, včetně těch, kteří nebyli členy nacistické strany, snadno získávali fondy pro svoji práci pomocí pozměněného chování a přímé spolupráce se státem. Deichmannová hovoří o aktivní roli samotných vědců k nacistické rasové politice, kdy výzkum byl zaměřen na potvrzení rasové doktríny, nelze zaznamenat žádný vnější tlak. Němečtí vědci upravili své badatelské zájmy dle nové politiky. A ti, kteří se nepřizpůsobili, zmizeli.

Druhý příklad zpolitizované vědy je svým charakterem zcela odlišný, ale dokládá, jaké nebezpečí představuje ovládnutí vědecké práce vládní ideologií a nekritická propagace mylných konceptů médii. Trofim Děnisovič Lysenko byl samozvaný rolník, který, jak se říkalo, vyřešil problém hnojení polí bez hnojiv a nerostů. V roce 1928 prohlásil, že objevil postup zvaný jarovizace, jenž spočíval ve vlhčení a ochlazování osiva v zájmu pozdější bohatší úrody. Lysenkovy metody nikdy nebyly podrobeny vědeckému testování, avšak jeho tvrzení, že takto ošetřená semena předávají své charakteristiky další generaci, znamenaly návrat Lamarkovských představ v době, kdy zbytek světa přijímal Mendelovskou genetiku. Josefa Stalina přitahovaly lamarckovské ideje, jež slibovaly budoucnost nesvázanou dědičnými omezeními, a navíc chtěl zvýšení zemědělské produkce. Lysenko sliboval obojí a stal se miláčkem sovětských médií, která bažila po příbězích chytrých rolníků objevujících revoluční metody. Lysenko byl popisován jako génius a sám svůj věhlas ze všech sil podporoval. Vynikal zejména v očerňování oponentů. Využíval dotazníky od zemědělců, které dokazovaly, že jarovizace zvyšuje výnosy a tím se vyhýbal přímému ověření. Státem podporované nadšení ho rychle vyneslo vzhůru. V roce 1937 se stal členem Nejvyššího sovětu.

V té době Lysenko se svými teoriemi dominoval ruské biologii. Výsledkem byly hladomory, které zahubily milióny lidí a čistky, v jejichž rámci byly stovky nesouhlasících sovětských vědců poslány do gulagů nebo před popravčí čety. Lysenko agresivně napadal genetiku, která byla nakonec v roce 1940 zakázána jako buržoasní pavěda. Lysenkovy myšlenky nikdy neměly reálný základ, a přesto po tři desetiletí řídily sovětský výzkum. Lysenkismus skončil v šedesátých letech 20. století. Ale ruská biologie se z této éry dosud plně nezotavila.

A tak – trochu jako hlas volajícího na poušti – pointuje Crichtonovo pojednání Říše strachu osamělý povzdech, z něhož navzdory vnější skepsi sálá optimistická víra v přírodu a dostatek její síly vyrovnat se s člověkem – a všemi jeho hloupými nápady.

Nyní se zabýváme skvělou novou teorií, která si opět získala pozornost politiků, vědců a celebrit po celém světě. Tuto teorii znovu podporují významné nadace. Výzkumu se jako kdysi věnují prestižní univerzity. Zase jednou jsou ve jménu nové teorie přijímány zákony a podporovány sociální programy. Kritiků je znovu málo a dostává se jim nevybíravého zacházení.

Zase jednou jsou prosazována opatření, jež mají chabou oporu ve faktech či vědě. Zase jednou se do zdánlivě ušlechtilého hnutí zapojují skupiny, kterým jde ve skutečnosti o něco jiného. Zase jednou jsou k ospravedlnění radikálních činů používány nároky na morální nadřazenost. Zase jednou krčíme rameny nad tím, že je lidem ubližováno, neboť abstraktní záměr prý převáží nad jakýmikoliv důsledky pro člověka. Zase jednou jsou ve službách nové krize používány vágní termíny jako udržitelnost nebo generační spravedlnost. Termíny bez pevně stanovené definice.

Netvrdím, že globální oteplování je totéž, co eugenika. Podobnosti však nejsou povrchní. A mám za to, že je potlačována otevřená a věcná diskuse o faktech a problémech. Přední vědecké časopisy se v redakčních článcích důrazně postavily na stranu globálního oteplování, na což, podle mého názoru, neměly právo. Za těchto okolností každý pochybující vědec jasně chápe, že je moudré nechat si své mínění pro sebe.

Jedním z důkazů tohoto potlačování je skutečnost, že mnozí otevření kritici teorie globálního oteplování jsou profesoři na odpočinku. Tito lidé již neusilují o granty a nemusí se střetávat s kolegy, jejichž úsilí o finanční podporu a kariérní postup by touto kritikou mohlo být ohroženo. Ve vědě se staří muži zpravidla mýlí. Ale v politice jsou staří muži moudří, vyzývají k obezřetnosti, a nakonec se často ukáže, že mají pravdu.

Dějiny lidského myšlení jsou plné varovných příkladů. Povraždili jsme tisíce svých bližních jen pro to, že podle našeho přesvědčení podepsali smlouvu s ďáblem a praktikovali čarodějnictví. Kvůli čarodějnictví dodnes zabíjíme více než tisíc lidí ročně. Domnívám se, že z toho, co Carl Sagan nazval démony zamořeným světem naší minulosti, může vzejít jen jediná naděje pro lidstvo. Touto nadějí je věda. Jenže jak napsal Alston Chase, „když je hledání pravdy zaměňováno s politickým snažením, touha po znalostech je redukována na usilování o moc.“

Takové je nebezpečí, jemuž v současné době čelíme. A proto je směšování vědy s politikou špatná kombinace, jak nás učí dějiny. Musíme pamatovat na dějiny a mít jistotu, že to, co světu předkládáme jako vědění, je objektivní a poctivé.

(Michael Crichton – Říše strachu. Překlad Michal Prokop. Praha: Euromedia Group – Knižní klub 2006. ISBN 80-242-1672-8)

Petr Žantovský

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Ivan David: Čím se „baví“ europoslanci a jak EU škodí životnímu prostředí

21:09 Ivan David: Čím se „baví“ europoslanci a jak EU škodí životnímu prostředí

EU se tváří jako náramný ochránce životního prostředí. Zvláště v poslední době, kdy je v Bruselu v m…