Jev zvaný global warming se stal jedním z hlavních témat světové politické agendy. Pronikl do programových dokumentů mnoha vlád, tu českou nevyjímaje. Je součástí evropské unijní politiky. Vymezuje se vůči němu i politika a politikové z USA. Z globálního oteplování se stalo globální politikum. Toto politikum ale místo toho, aby spojovalo lidi a národy ke společnému hledání a nacházení řešení problému, spíše jednotlivé názory a jejich zastánce rozděluje. Problémem se totiž stalo samo věcné téma, jeho vymezení, definice, či sama jeho existence. Nemalá část odborné veřejnosti totiž tvrdí, že samy klimatické změny, které existují objektivně a nezávisle na třeštění, jež vyvolávají, nejsou hlavním problémem. Tím je politické využití či dokonce zneužití tohoto jinak víceméně expertního tématu.

Proti tomu stojí silná a mediálně značně slyšitelná skupina těch, kteří před globálním oteplováním (poslední dobou obohaceným o „módní“ uhlíkovou stopu) varují, prognózují v dosti katastrofických barvách jeho důsledky pro celou planetu, přičemž konstatují, že jde do vysoké míry (či dokonce výhradně) o důsledek působení člověka. Kdyby se podařilo prosadit restriktivní opatření, regulující lidský vliv na přírodu, bylo by možné katastrofu odvrátit, říkají.

Kdybychom obě skupiny jednoduše personifikovali, pak na té, která varuje před globálním oteplováním, od počátku stál bývalý americký vicepresident Al Gore, který své teze sepsal do knihy Nepříjemná pravda, podle níž byl natočen i film. Dnes byl tento – sice vědecký amatér, ale aspoň vzdělaná veřejná osoba – nahrazen autistickou školačkou Thunbergovou, která z klimatického tématu (jistě neúmyslně) vytvořila tragickou frašku. Na opačném pólu než Gore a jeho nástupci stojí už léta emeritní český president Václav Klaus, který se netají svou skepsí vůči klimatické ideologii, tvrdí, že global warming je hlavně politické, nikoli věcné téma, a tuto tezi vtělil mj. do knihy Modrá, nikoli zelená planeta.

Neřešme nyní, kdo z obou uvedených politiků (mladistvou, nechutně zneužívanou aktivistku pomiňme) má pravdu nebo její větší kus. Zastavme se u jednoho aspektu tohoto sporu, a tím je odkazování se na odborné zdroje, autory a autority. Oba politikové, Gore i Klaus, operují určitou sumou teoretických východisek, přičemž autoři, o které svá tvrzení opírají, jsou podobně fundovaní, podobně ctihodní, pocházejí ze srovnatelných vědeckých či akademických pracovišť. Jistou výjimku -spíše okrajově, ale přece - učinil svého času Václav Klaus. V jednom ze svých prohlášení uvedl mezi svými názorovými spřízněnci slavného amerického spisovatele Michaela Crichtona (1942-2008). Tím se tehdy ovšem vystavil lacinému posměchu některých novinářů, kteří si Crichtonovo jméno spojují výlučně s hollywoodským filmovým průmyslem, nikoli s přírodovědeckým bádáním. Mají jistě kus pravdy. Crichton je podepsán pod řadou vědecko-fantastických románů a filmů, jmenujme například Kmen Andromeda, Timeline - Proud času, Kongo či Jurský park. Jenomže Václav Klaus se odkazoval na texty, které vyšly v knize Říše strachu. Konkrétní analýzu Crichtonových názorů obsažených v Říši strachu, ani adresnou polemiku s nimi, ba dokonce ani jmenovitou zmínku o této knize se však v debatě o Klausových postojích v médiích nedočtete. To je nejen chyba, nejspíše záměrná, ale hlavně škoda. Kniha totiž určitě za zamyšlení a diskusi stojí.

Říše strachu je nejen román, a jak je u Crichtona zvykem, román vědecko-fantastický, dobrodružný, napínavý, plný překvapivých dějových zvratů a napsaný svižným čtivým stylem. Jde hlavně o svérázné vyjádření názoru, postoje, stanoviska. Nejenže je autorův názor na téma globálního oteplování přítomen v promluvách klíčových postav příběhu. Crichton k samotnému románu, navzdory zvyklostem, připojil dva důležité doplňky, jimiž posouvá smysl svého románu do nefiktivního, reálného půdorysu. Jde o seriózní zamyšlení autora, který - nikoli jako vedlejší produkt zamýšleného díla beletristického, ale jako nutný věcný předpoklad - nastudoval značné množství relevantních odborných podkladů, které také důsledně cituje, uvádí je v použitých pramenech a dodržuje pravidla obvyklá v odborných a vědeckých textech. Celá Říše strachu je tedy vyváženým a sourodým kompilátem beletristického a faktografického textu, kdy jeden ústrojně doplňuje a vysvětluje druhý.