Nebyla to zdaleka jeho prvotina – zabýval se v monografických pracích Nietschem, Marxem, Kierkegaardem, filosofií umění – a dokonce i kritikou současných politických trendů (v knize Chvála hranic – té se budeme v našem cyklu rovněž za nějaký čas zevrubně věnovat). V Teorii nevzdělanosti Liessmann přichází jako první s komplexní kritikou toho, co se je v evropských politických i intelektuálních kruzích téměř nekritizovatelné. Kniha je totiž obžalobou současného stavu vědy a vzdělání, zejména v humanitní oblasti, s chmurným výhledem do budoucnosti. Její závěry logicky korespondují s kritickým pohledem na hodnotové rámce, které umožňují, ba způsobují, neutěšený stav vzdělání a vědění, který je pro Liesmanna téměř antipodem dnešního módního učení pro praxi.

Výstižně knihu svého času v recenzi na portálu iLiteratura shrnul Bohumil Kartous: Liessmann nám zde představuje „univerzity reformované jako podniky, řízené managery vědění. Univerzitní učitelé jako plně mobilní a internacionalizovaní projektoví manageři schopní zejména v oblasti získávání peněz z externích zdrojů. Studenti jako klienti masově vzdělávacího systému navyšujícího ke spokojenosti politicko-mediálního dozoru stavy absolventů vysokých škol v populaci. Masa nevzdělanců s vysokoškolským glejtem a elitní centra uzavírající se ve svém výjimečném postavení a posléze ve svém specifickém jazyce. Koncept kvantifikační evaluace na hodnocení kvality, zoufalá snaha vykázat vyšší procento ,vědeckého poznání´ ve vzdělávací bilanci, vyprchání univerzity na úřad rozdělující zakázky a tituly.“

To je nad slunce jasné každému, kdo se s rozumem dosud nezdeformovaným touto praxí, ocitl v soukolí současných vysokých škol, kde se to vše děje v přímém přenosu. Je třeba říci, že dlouhodobě pod vlivem úředních autorit, zejména svého času Akreditační komise, řídící se ale především eurounijními trendy, nikoli vzdálenými jakýmsi sovětizačním pokušením sjednocovat, způměrovávat a snižováním nároků na studenta zdánlivě ,demokratizovat´ akademické vzdělání. Výsledkem je – nejen podle Liessmanna – nevzdělanost. Dejme mu tedy slovo:

„Žijeme ve společnosti vědění. Tato věta dává křídla politikům, pedagogům, reformátorům univerzit a evropským komisařům, je hnací silou vědců, trhů i podniků. Vědění a vzdělání jsou, jak se tvrdí, nejdůležitějšími zdroji Evropy chudé na nerostné zdroje, a ten, kdo investuje do vzdělání, investuje do budoucnosti. S nemenším patosem se vyhlašuje konec průmyslové práce a napření veškeré energie na činnosti „založené navedení". Avšak vědění je v módě i v jiném smyslu.

Diskuse o elitních univerzitách a studijních podmínkách se dostávají na titulní stránky novin a časopisů, údajné nedostatečná kvalita škol a univerzit vede k panickým útokům v oblasti školství a politiky, kult a boj o špičkové vědce a potenciální nositele Nobelovy ceny se vydávají za národní zájem, v médiích se to jen hemží produkty vědy, pořádají se nejen krátké kurzy na všechna myslitelná témata, nýbrž se inscenují i dlouhé noci vědy a výzkumu a jedním z nejúspěšnějších televizních pořadů je vědomostní show.