Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 161. díl. Cesta z nevolnictví | ParlamentniListy.cz

Nyní tedy vychází (po souboru Hamplových článků Kapitoly z buranské sociologie) nová Hamplova monografie Cesta z nevolnictví. Je cíleně formulována jako pokračování Prolomení hradeb, dovádí některé tam obecně formulované postřehy ke kořenům, všímá si vzniku, důvodů a důsledků jednotlivých negativních fenoménů dnešní společnosti a dochází závěrem k jednoduše vyhlížející, ale velmi vážné polaritě: dnes v Evropě a celé tzv. euroatlantické enklávě jde o souboj civilizace svobody proti civilizaci strachu. Východisko je v návratu k hodnotám jako národ, vlast, kulturní kořeny a identita, vědomí si vlastní originality, odmítnutí vmíchání celých kultur a národů do beztvarého, a proto dobře tvarovatelného a manipulovatelného amalgánu pomyslného „euronároda“ či „eurovlasti“. Nic takového není a nebude, nemůže totiž být z principu. Natolik jsou všechna východiska – od historických po generační, rozdílná, že jde zase jen o další utopii, a ty se v dějinách obvykle utopily v krvi. Vlastní, ale i těch ostatních. Hamplovu knihu lze chápat i jako varování před těmito konci.

Na úvod ocitujme z předmluvy prof. Jana Kallera. K jeho charakterizaci Hamplovy knihy není nutno mnoho dodávat. A poté jsme vybrali ukázky z prvé části knihy, která otevírá dveře k jedné z příčin dnešního světochaosu – politické zneužívaného generačního sporu jako souboje „starých“ a „nových“ hodnot. Na jejich obsazích totiž závisí vše ostatní.

----

Jak Keller:

Kniha Petra Hampla Cesta z nevolnictví je pokračováním a prohloubením analýzy, které se věnoval v práci Prolomení hradeb.

Název jeho nové knihy je příznačný. Narážkou na Hayekovu práci o cestě do nevolnictví autor upozorňuje, že existují nikoliv jeden, ale hned dva způsoby, jak ohrozit trh coby garanta lidské svobody. Nejen nadměrné zásahy státní moci, ale také panství nadnárodních firemních kolosů nad státní mocí může být pro svobodu osudné.

Autor popisuje situaci, kdy vítězové v podobě globalizované mocenské elity vytvářejí celosvětově vysoce byrokratizované prostředí, zatímco poraženým, tedy většinovým populacím v zemích našeho civilizačního okruhu hrozí, že budou vyvlastněni od své národní kultury. Alternativou ke kulturně konzervativnímu postoji je totiž jen rozpuštění všech v jakémsi obřím tyglíku, z něhož bude vytékat poddajná masa.

V tomto rámci popisuje Petr Hampl to, co nazývá přelomovým generačním konfliktem. Nejedná se o obyčejné spory mezi příslušníky různých generací, ty zde byly odnepaměti. Jde o to, zda nové generace neopustí právě ty hodnoty a principy, které si přes všechny dílčí spory dokázaly mezi sebou generace předchozí až dosud předávat.

Zlomovým se tento okamžik stává proto, že mentalita mladších generací je poprvé v dějinách masově formována tlaky nejmocnějších byrokracií všech dob. Jedná se o mechanismy, které tvoří organizační kostru velkých nadnárodních společností. Mezi principy jejich fungování nepatří nic, co by jakkoliv souviselo s hodnotami, jako je pocit náležení a uchování vlastní kultury, co by nějak souviselo s právem mít svůj vlastní domov.

Globální korporace samy žádný domov nemají a ani jim nechybí. Představují na první pohled krajně podivné propojení obrovského majetku a ekonomického i politického vlivu s ideologií neomarxismu.

Toto propojení je jen zdánlivě tak absurdní. Velké korporace, které jsou ekonomicky silnější než jednotlivé státy a které nerespektují kulturní odlišnosti národů, přijaly zcela přirozeně za svou takovou ideologii, jež státy opovrhuje a národní prvek dehonestuje. I ty nejvýstřednější teze neomarxismu dnes zcela spolehlivě dokáží posloužit vítězům globalizace k tomu, aby poražené v procesu globalizace navíc ještě stigmatizovali jakožto nepřátele pokroku.

Praktiky globálních korporací a jejich ideologie tak ve skutečnosti kompromitují jak pravici, tak levici. Globální korporace dokázaly zdeformovat princip trhu, který patří k hlavním hodnotám pravicového myšlení, a ideologie neomarxismu, která jim bezezbytku slouží, provádí karikaturu solidarity a emancipace, jež bývaly hlavní hodnotou myšlení levicového.

Do této historické konstelace, tedy do světa, kde korporativní elity kážou pravdy neomarxismu, se narodili mileniálové. S oporou ve statistických údajích autor dokládá, že patrně nikdy v minulosti nežila generace, u které by byl tak obrovský rozdíl mezi vysněnými ambicemi a reálnými možnostmi. Oproti svým rodičům a prarodičům mají mladí lidé v zemích označovaných jako ekonomicky vyspělé v průměru nižší šanci získat srovnatelně kvalitní bydlení, zato jsou ve vyšší míře ohroženi nezaměstnaností, musejí počítat s rostoucí křehkostí rodiny a jsou vystaveni mnohem větší nejistotě profesní kariéry.

Tytéž statistiky přitom potvrzují zvláštní povahový rys mladších generací. Jsou zároveň méně kritičtí, a přitom snadněji podléhají iluzím než ti starší. Ve svých stanoviscích a názorech jsou zvyklí předjímat ty postoje, které patří k předpokladům kariérního postupu ve vysoce byrokratizovaném prostředí, tedy v prostředí, ve kterém image hraje neskonale větší roli než podaný výkon. Zároveň s touto tvárností rezonuje v mentalitě velké části příslušníků mladších generací jeden z charakteristických prvků neomarxismu – odpor k předávání dědictví stupňovaný mnohdy až do nenávisti k vlastnímu národu a jeho dějinám. To vše se stává přímo jedním z kvalifikačních předpokladů úspěchu v nadnárodních organizacích, ať již vyvíjejí aktivitu ve světě finančnictví, masové velkovýroby anebo čistě neziskového poskytování charity.

Nejen ti, kteří najdou ve velkých organizacích iluzorní náhražku domova, ale také ti, jejichž globalizovaná touha nebude vyslyšena a zbude na ně jen hůře odměňovaná práce v pobočkách poboček, si nacvičují postoje, které je mají povznést do vyšších pater korporátní aristokracie. Jsou to postoje často až nápadně vnitřně rozporné. Jsou však přesto (či spíše právě kvůli tomu) velice dobře slučitelné s procesy, které hrozí vyústit v civilizační obměnu Evropy a v její ovládnutí jinou kulturou.

Petr Hampl nad situací nelamentuje. Hledá mezi mladými lidmi ostrůvky nesouhlasu, projevy vlastního myšlení, které by se mohly, pokud je ještě čas, postavit podivné alianci obří ekonomické moci a obludného ideologického blouznění.

Petr Hampl: PRVNÍ KAPITOLA - HLAVNĚ O PROSTŘEDÍ, VE KTERÉM PROBÍHÁ SOUČASNÝ GENERAČNÍ KONFLIKT

Ve většině západních zemí je tomu tak, že pokud máte děti, jste na tom hůře než ti, kdo děti nemají. Během doby, kdy budou malé, budete potřebovat víc peněz, budete se muset spokojit s nižší životní úrovní. Budete unavenější a budete mít spoustu starostí navíc. Budete čelit spoustě rizik. Ať se stane cokoliv, budete zranitelnější. Ztráta zaměstnání, problémy s bydlením, zdravotní problémy – to všechno dopadá na rodiče dětí daleko tvrději. Zvýšení zločinnosti zasahuje velmi citelně právě rodiny s dětmi. Pokud přijde migrační vlna, budete mít na soukromou školu? A to nechci rozebírat možnost války či nepokojů.

Ekonomická data dokonce ukazují, že rodičovství je faktorem nejčastěji rozhodujícím o tom, zda člověk upadne do bídy.

Potom přijde puberta a všechno bude ještě náročnější. Jestli čekáte, že se vám to někdy později vrátí, jste na omylu. Rodiče dětí budou ve stáří čelit vyššímu riziku chudoby než bezdětní. Jejich potomci snad budou platit daně, ale z těch daní budou financovány spíše důchody těch, kdo se nezdržovali dětmi a věnovali více úsilí vydělávání peněz.

Navíc ti bezdětní budou mít ve stáří podstatně větší úspory. Mezi ekonomické zákonitosti, které nás provázejí, totiž patří i to, že čím větší je finanční částka, tím vyšší procento zisku vynáší, a to i bez toho, že by jí majitel věnoval příliš pozornosti. To znamená, že ten, kdo začal šetřit dříve (nebo toho více zdědil) bohatne rychleji i poté, co šetří oba stejně. Rozdíl se zvyšuje. Mimo jiné z toho vyplývá, že majetkový rozdíl mezi bezdětnými a rodiči se bude zvětšovat po celý zbytek života.

Pokud jste právě vy věnovali celé roky výchově dětí, možná se utěšujete tím, že celková nevýhodnost je vykoupena větší radostí ze života. Rodičovství je prý krásné, zatímco bezdětnost smutná. Ale zklamu vás. Výzkumy na toto téma konsistentně ukazují, že rodiče dětí se cítí méně šťastni a častěji trpí depresemi. Mnozí rodiče se sice opravdu ujišťují o tom, že to přece jen stálo za, bez dětí by byl náš život prázdnější a že bezdětní nám určitě závidí. Nicméně data ukazují, že v naprosté většině případů je to jen milosrdná iluze. Ten bezdětný kolega, který si užíval života, sice může ve slabé chvíli nad skleničkou whisky připustit, že mu cosi chybí, ale naprostou většinu času se cítil lépe než vy (jste-li rodič).

Teprve, když děti vyrostou a odejdou z domu, jejich životní pohoda vzroste na úroveň bezdětných. I ty očekávané pocity opuštěnosti se ve skutečnosti dostavují jen málokdy, a „syndrom prázdného hnízda“ je spíše iluzí.

Výchova nepřátelských bojovníků

Proč tedy lidé mají děti? Není možné uvést jeden důvod. Svou roli hrají biologické instinkty, podstatné jsou i zděděné zvyklosti a instituce. Po generace bylo rodičovství pokládáno za něco naprosto přirozeného a nutného. A hodně podstatné je i to, že když máme děti, přibývá příslušníků našeho kmene (ať tomu říkáme jakkoliv), udržujeme při životě svou civilizaci a svůj systém hodnot. Přispíváme k tomu, že nadále existuje svět, ve kterém chceme žít. I když neseme vyšší náklady než bezdětní černí pasažéři, jsme vlastně rádi, že věci jsou, jak jsou.

A někdy se to opravdu daří. Jenže mnoho rodičů s trpkostí zjišťuje, že vše je jinak. Vychovali děti. Dali jim veškerou energii a péči, jaké byli schopni. Počítali i s tím, že jednou půjdou vlastní cestou. Jenže ty děti nejdou jen vlastní cestou. Přidávají se k nepřátelskému kmeni a jsou posedlé touhou zničit svět svých rodičů a jejich předků. O vlastním národě se vyjadřují s pohrdáním. To, na čem zakládaly život generace před nimi, je pro ně předmětem nenávisti. Nebo mají postoj méně radikální, ale v podstatě mířící stejným směrem.

A ještě mnohem více je těch, kdo se s tímto problémem nesetkávají tak silně u svých vlastních dětí, ale dobře vnímají, že vyrůstá generace, která je jiná. A je, žel, jiná v tom, že pohrdá svou vlastní civilizací nebo ji dokonce nenávidí. Generace, jejíž mediálně nejvýraznější část usiluje o kolektivní sebevraždu a další velká část je lhostejná nebo dokonce tupě následuje.

Formuje se tak další dimenze politického rozdělení.

Nadále platí, že hlavní spor je veden mezi globalisty a lokálními patrioty, a také platí, že globalisté jsou odhodláni zničit evropskou civilizaci a je pro ně přijatelné podřídit se islámu, zatímco lokální patrioté chtějí bránit svou civilizaci i své národy, a to i proti požadavkům islámu. Rozdělení příznivců obou stran do různých společenských skupin je velmi nerovnoměrné.

• Obránci civilizace a evropských národů jsou zastoupeni spíše v nižších pracujících vrstvách, zatímco anticivilizační globalisty najdeme spíše mezi korporátními, politickými a mediálními elitami, případně mezi těmi, kdo se o členství v těchto elitách uchází.

• Obránci civilizace a evropských národů působí spíše v tradiční výrobě a službách, zatímco anticivilizační globalisty najdeme běžněji mezi psychology, sociology, umělci, vysokoškolskými učiteli, experty na public relations a v podobných nových profesích, jejichž užitečnost je často nejistá.

• Obránci civilizace a evropských národů žijí častěji v menších městech a na vesnicích, zatímco v metropolích dominují anticivilizační globalisté.

A kromě toho je tomu tak, že zatímco v některých generacích převažují obránci civilizace a evropských národů, v jiných generacích je mnohem více anticivilizačních globalistů. Toto rozdělení je emotivně nejbolestivější, protože příslušníci obou kmenů spolu žijí ve stejných domácnostech. A není to rozdělení, přes které by se dalo snadno přenést. I když se lidé snaží být zdvořilí a přátelští, zpravidla to moc nepomáhá. Nejde o spor mezi Spartou a Slávií ani o starý spor mezi levicí a pravicí. V současném politickém sporu jde o nejhlubší hodnoty a (jak ukážeme v následujících kapitolách), liší se strany i převládající strukturou osobnosti. Dokonce se ukazuje, že současný politický spor je silnější než sexuální puzení! Jak by mohlo neovlivňovat každodenní život. Americký sociolog Frank Furedi má pravdu, když připomíná, že zatímco konflikty ideologií (levice – pravice) lze řešit kompromisem, ve věcech hodnot je kompromis prakticky nemožný, nemá-li člověk přijít o sebeúctu. Jakmile politický konflikt splynul s konfliktem hodnot, začalo mít politické rozdělení zásadní dopady i na mezilidské vztahy.

Hromadná sebevražda jako generační program

To všechno by se snad dalo do určité míry snášet, kdyby rodiče viděli, že jejich dětem se daří dobře. Když se sedlákovi v prvním komunistickém období stalo, že jeho syn se dal do Svazu komunistické mládeže a jezdil rozkulačovat vesnice, pochopitelně zuřil. A dokážeme si představit, že pokud se takový syn svého statkářského otce veřejně zřekl, muselo to bolet strašlivě. Ale někde za tím mohlo být tiché pochopení, že starý svět gruntů stejně zaniká, mladý muž se rozhodl pro výhodnější budoucnost a biologický instinkt přitakává tomu, že geny jsou zachovány.

V případě současného konfliktu je ale situace ještě horší, protože rodiče vidí, že jejich děti směřují spíše k řízené kolektivní sebevraždě než k lepší budoucnosti. A to dokonce i tehdy, když krátkodobě přinesou politicky korektní postoje určitý nárůst příjmu a společenského postavení.

Mluvil jsem s desítkami lidí, kteří jsou v podobné situaci. Většinou v České republice, ale i v zahraničí. Rodič pokládá za zcela přirozené, že by měl bránit svou zemi a ohroženou civilizaci, potomek je lhostejný a s naprostým klidem podporuje síly destrukce, odpovídá-li to momentální módě. Zbývá jen smutek, někdy sebeobviňování, a přemýšlení, co mělo být jinak. Případně přemýšlení o tom, jak je možné získat vlastní děti nazpět pro vlastní kmen nebo jak získat alespoň ty, kdo přicházejí po nich.

Prolomení hradeb po dvou letech

O tom všem bude následující kniha. Pokusíme se pochopit, co se stalo, a na základě toho navrhnout jak dále postupovat. Budeme pochopitelně vycházet z analýzy provedené v předchozí knize Prolomení hradeb. Během přibližně dvou let, které uběhly od jejího vydání, se neobjevil žádný text, který by zpochybnil základní teze. Události, které během té doby nastaly, nám ovšem umožňují doplnit tyto teze o další.

Tyto teze se týkají všech společností a států západního civilizačního okruhu, tedy USA, všech členů EU, Austrálie a Izraele. I když nezpochybňuji, že dějiny a současná situace každého národa jsou jedinečné, určité společné rysy vývoje lze nalézt všude. „Měnící se podoba společnosti v USA ukazuje – byť možná v přehnané podobě – co se odehrává ve všech průmyslových zemích,“ píše americký sociolog Christopher Lasch . Ve skutečnosti se nezdá, že by třeba Čína či Rusko procházely stejným vývojem jako USA. Nicméně co se týče západního civilizačního okruhu je Laschovo tvrzení výstižné. Pokud společenský vývoj v některém západním státě jinak, má to docela konkrétní příčinu. I tím se budu zabývat v následujících kapitolách.

Prozatím je tedy možné shrnout zmíněné teze takto.

Teze první. Všechny podstatné oblasti života západních společností jsou řízeny byrokratickými aparáty. Státní správa, korporace, univerzity, velká média, velké neziskovky – všude nacházíme organizační předpisy, formuláře, pozice a rozpočty. V každé z takových organizací platí, že postavení člověka je závislé především na tom, jak si stojí v byrokratické struktuře, jak se dokáže zalíbit nadřízeným a jak dokáže řídit vztahy s kolegy. Výsledky jeho práce jsou v nejlepším případě na druhém místě. Expert, který pro svou korporaci vydělá miliardy, bude muset – až do jde na lámání chleba – uvolnit místo vychytralému kolegovi, který sice korporaci neprospěl nijak, ale umí hrát se vztahovými sítěmi a skvěle prezentovat.

Totéž platí o politické osobnosti, která přitáhne desetitisíce voličských hlasů, ale nebude dost servilní vůči nadřízeným. Bude ze strany vypuzena.

Byrokratické aparáty tedy vytváří speciální typ osobnosti a vytváří také cílený systém výběru takových lidí. Čím výše v organizaci, tím více tam najdeme lidí, jejichž hlavní devizou je konformita, ochota podřídit se, zbabělost a zároveň zalíbení v intrikách a mocenských hrách. To se, žel, týká, naprosté většiny oblastí, včetně ozbrojených sil.

Teze druhá. Uvnitř byrokratických aparátů se formuje vrstva vysokých byrokratů. Ti za své postavení vděčí převážně schopnosti intrikovat lépe než všichni ostatní a manipulovat zájmy podřízených vrstev byrokracie. Na nich jsou závislí i majitelé a největší vlastníci. Mohou občas vyměnit některé z nich, ale nedokáží je nahradit jako společenskou vrstvu. A nezapomínejme, že se jedná o nejzdatnější intrikány z celé země, s velmi výkonnými mozky, takže v případném sporu s vlastníkem bych doporučoval vsadit spíše na generálního či finančního ředitele než na dědice balíku akcií.

Nová aristokracie na scéně

Teze třetí. Tito vysocí byrokraté (chcete-li, vysocí manažeři) vytváří vlastní svět s vlastní morálkou, životním stylem, hudebním vkusem, způsobem oblékání, kuchyní, pohledem na rodinu a podobně. Jedná se o skupinu dostatečně velkou, aby mohla vytvořit vlastní svět se vším všudy. Sociologové nejčastěji hovoří o 3-5% populace. V České republice tedy patří do této „nové aristokracie“ asi 400 000 lidí, v USA 10 milionů lidí, v Německu 4 miliony. Není tedy divné, že většina příslušníků nové aristokracie nemá žádné nebo téměř žádné kontakty s lidmi z nižších sociálních vrstev.

Tato společenská vrstva probíhá napříč organizacemi a napříč národy. Její příslušníci cítí základní loajalitu k jiným vysokým manažerům, nikoliv k níže postaveným zaměstnancům vlastních organizací. Totéž pouto loajality je také váže k novým aristokratům v jiných zemích, nikoliv k vlastním spoluobčanům.

Největší vlastníci přebírají kulturu a hodnotovou orientaci této nové aristokracie. Těm nejlepším dávají své dcery za manželky a vybírají mezi nimi nevěsty pro své syny. Obě skupiny tak fakticky splývají. To je i podporováno tím, že nejvyšší manažeři se postupně stávají vlastníky stále větší části spravovaného majetku. Ale kdybychom se na novou aristokracii podívali podrobněji, všimli bychom si, že se skládá z řady vrstev. Někteří jsou bohatší, úspěšnější a vlivnější než jiní. A kdybychom vzali to nejbohatší patro a podívali se ještě větším drobnohledem, zase by se ukázalo totéž. A mohli bychom pokračovat, až k několika tisícům lidí, kteří na globální úrovni přijímají nejvýznamnější politická rozhodnutí a řídí největší banky.

Od nevolnických společností k moderním národům

Čtenáře možná napadne otázka, zda se nejedná o naprosto banální popis společenské struktury, jaká funguje po tisíciletí ve všech dobách a společnostech. Opravdu, právě popsaný model se v řadě ohledů podobá tomu, který v Evropě převládal do průmyslové revoluce, a k němuž se podle všeho vracíme. Proto hovoří někteří sociologové o obnově feudalismu, a proto jsem novou vládnoucí vrstvu nazval „novou aristokracií.“

Ať už hodnotíme změny, které proběhly během 18. století jakkoliv, a ať už pokládáme kapitalismus za požehnání nebo prokletí, je velmi těžké zpochybnit, že:

- Kapitalismus přinesl do té doby nepředstavitelný nárůst produktivity, který v důsledku vedl k nepředstavitelnému růstu životní úrovně všech společenských vrstev.

- Rozdíly mezi společenskými vrstvami se začaly snižovat. Jakkoliv nám rozdíly mezi továrníkem a dělníkem připadají obrovské, jsou řádově menší než mezi středověkým hradním pánem a nevolníkem. Postupně také rostly šance těch dole na společenský vzestup a kontakty mezi lidmi z různých vrstev byly stále intenzivnější. Sňatek knížete s pradlenou je skandálem, o kterém se mluví ještě po tisíci letech, zatímco sňatek předválečného továrníka s květinářkou něčím sice nepravděpodobným, ale nikoliv děsivě skandálním.

- Příslušnost k národu (definovaném společným jazykem a společnými dějinami)začala být důležitější nebo přinejmenším srovnatelně důležitá jako příslušnost ke společenské vrstvě.

- To všechno vedlo ke společnosti jednotné v tom smyslu, že lidé napříč společenskými vrstvami sdíleli pohled na rodinu, práci, výchovu dětí, vztah muže a ženy, národ, pojetí dobra a zla, a celý hodnotově-náboženský základ, na kterém je to založeno. Majitel či ředitel firmy žil ve velké vile, zatímco účetní v malém domku na předměstí a dělník ve skromném bytě, ale spojoval je pohled na národ, rodinu, manželství a třeba i podobné trable s dětmi. Ani v komunistické části světa tomu nebylo jinak: komunistický funkcionář, dělník a politický vězeň se dokázali bez problémů shodnout na počtu pohlaví či způsobu výchovy dětí. Rozdíly mezi společenskými vrstvami existovaly (např. v hudebním vkusu), ale nebyly rozhodující.

- Proto dokázali lidé z různých vrstev společně bojovat ve válkách a společně budovat státy.

Pokud bychom měli použít terminologii, jaká je dnes populární v neomarxistických kruzích, celý národ byl jediným kmenem.

To je pryč. Nová aristokracie je dostatečně početná, aby se její příslušníci nemuseli za celý setkat s příslušníky jiných vrstev. Pokud je mezi ně někdo povýšen, pochází z patra o jedno níže a má dokonale osvojené zvyky, názory potřebné k tomu, aby splynul s prostředím. Ti nahoře a ti dole už netvoří jeden společný kmen. Ti nahoře jsou součástí mezinárodního kmene hovořícího anglicky, ti dole jsou pořád ještě příslušníky jednotlivých národních kmenů.

Proto nedokáže manažer z pražské pobočky nadnárodní korporace pochopit, proč by měl mít blíže k prodavačce z Nového města nad Metují než k pasáčkovi z Mali. Ani jeden z nich není příslušníkem jeho kmene.

Studená občanská válka

Teze čtvrtá. Dynamika dění v současných západních společnostech je ovlivňována dlouhodobým konfliktem mezi novou aristokracií a nižšími vrstvami, které jsou někdy nazývány souhrnným označením „nová nižší třída“ (newlowerclass). Fakticky se jedná o nesourodou směs nejrůznějších profesí a skupin, které vlastně spojuje jen to, že nepatří k honoraci, nemají reálnou šanci se mezi ní dostat a vědí to o sobě.

Nižší třída si zachovává dřívější pohled na rodinu, práci, životní styl, roli muže a ženy, výchovu dětí, národ a kulturu. Střet mezi sociálními vrstvami má tak často podobou „kulturní války“, kdy se nová aristokracie snaží rozbít hodnoty a životní styl nižších tříd, např. zakazuje tradiční autoritativní výchovu, brání vychovávat chlapce klukovským způsobem, podrývá národní hrdost atd. Ti dole svůj životní styl naopak brání. Většinou je k tomu motivuje intuitivní (leč velmi správné) pochopení, že pokud přijdou o svou specifickou kulturu, nebudou schopni udržet životní styl, nebudou ani schopni hájit své zájmy, a budou zcela rozdrceni.

Příslušníci nové aristokracie sami přijímají jen část toho, co vnucují nižším třídám. Akceptují třeba odmítání národa a národního státu jakožto zastaralých entit, které jen působí problémy. Sdílejí také pohrdání demokracií. Na druhou stranu, jejich rodiny jsou poměrně tradiční, což zvyšuje životní šance jejich dětí. Ty většinou vyrůstají v úplných rodinách (na rozdíl od nižší třídy) a jsou vychovávány relativně přísně.

Ovládání pomocí snů a nadějí

Někteří příslušníci nižší třídy napodobují novou aristokracii. Přesněji řečeno, napodobují tu představu o nové aristokracii, jakou předkládají velká média. Osvojují si to, co propaganda označuje za korektní životní styl, hodnoty, přesvědčení a politické názory. Částečně se jedná o přirozený jev (podřízení vždy napodobují spíše nadřízené než naopak), částečně je to dáno intenzivní propagandou a školským systémem. Někteří samozřejmě věří, že jim napodobování panstva zvýší šanci na vzestup. V ojedinělých případech může být tato naděje oprávněná, nicméně ve většině případů je dramaticky přeceňována. Pravděpodobně nikdy v dějinách nežila na Zemi generace, kde by byl tak obrovský rozdíl mezi ambicemi a reálnými možnostmi. Tomu se ale budeme podrobněji věnovat v dalších kapitolách.

V každém případě se tak konflikt společenských tříd přesouvá do nitra nižších vrstev. Málokdo z nás má totiž v životě možnost pohádat se s eurokomisařem, strategickým ředitelem korporace nebo šéfem nadnárodní neziskovky. Dokonce ani docent gender studies nemusí být mezi lidmi, s jakými se scházíme u piva nebo stojíme na zastávce. Ten „sluníčkář“, se kterými někteří vlastenci vedou soustavné spory, je zpravidla obyvatelem stejné obce nebo kolegou na pracovišti.

Zatímco vyšší vrstvy prosazují své zájmy vůči nižším poměrně jasně a cílevědomě, příslušníci nižších vrstev jsou rozptýlení , často zmatení a když cítí hněv, nezřídka směřuje proti lidem, kteří na tom nejsou o nic lépe než oni sami. Až teprve v posledních letech se situace mění. Zatímco ještě před deseti lety se tématu „lid versus elity“ věnovaly jen okrajové skupinky podivínů, dnes je to naprosto legitimní předmět diskuze. Přibývá také politických stran a hnutí, které jsou založeny právě na tom, že otevřeně mluví o střetnutí mezi novou aristokracií a nižšími vrstvami. To příslušníkům nižších vrstev zpětně napomáhá, aby si uvědomili celkovou situaci. Lidé se postupně učí, že názor prosazovaný médii je možné odmítnout a že kandidát prosazovaný všemi velkými médii může být poražen. Nicméně pořád platí, že nová aristokracie je cílevědomější, lépe organizovaná a disponuje nesrovnatelnými prostředky.

Neviditelná ruka byrokracie

Teze pátá. Když hovoříme o jednání nové aristokracie jako společenské vrstvě, nechceme vyvolat dojem organizovaného spiknutí. Jde spíše o to, že je tu skupina lidí, kteří chodili do stejných škol a stejných kroužků, čtou tytéž knihy a mají stejné koníčky. Logicky pak sdílí i celkový pohled na svět, a spojují je i shodné politické názory. V tom se ještě utvrzují v jednotlivých hovorech, ale také na schůzích, konferencích, internetových skupinách, ale i sledováním stejných médií. Více méně spontánně tak vzniká názorová uniformita. Tato názorová uniformita pak vede k tomu, že tam, kde dříve existovaly vedle sebe různé alternativy (např. na různých univerzitách a vědeckých pracovištích byly pěstovány různé názorové proudy a různé metodické směry), tam je dnes „monokultura“. Tato monokultura se netýká jen vědeckých pracovišť, ale i např. médií. Zatímco ještě před 50 lety zastávaly různé velké deníky radikálně odlišné názory, dnes je od sebe prakticky nerozlišíte. A monokultura zase posiluje atmosféru, v níž je tolerován jediný oficiální názor. Kruh se uzavírá.

Na tom není nic zvláštního. Připomínám to jen proto, abych zdůraznil, že je téměř jisté, že neexistuje žádná jedna centrála, žádný jeden systém velení a žádný plán ve smyslu sady dokumentů obsahující úkoly a termíny. Mnohem spíše můžeme hovořit o „neviditelné ruce byrokracie“ podobné slavné „neviditelné ruce trhu“. Každý příslušník nové aristokracie hájí své osobní zájmy jako zvýšení rozpočtu, více podřízených či kariérní postup – součástí toho je i okázalé demonstrování těch názorů, jaké jsou od něj očekávány. Celkové rozhodnutí přijaté aparátem je pak součtem toho, co prosazují jeho jednotlivé části. Vlády i korporace proto v naprosté většině případů přijímají iracionální až absurdní rozhodnutí, která zhoršují problémy a vytváří další. Ekologické programy poškozují životní prostředí, sociální programy způsobují chudobu, rozvojové programy udržují celé regiony v chudobě a programy reforem školství velmi často ničí vzdělanost. Přesto jsou z hlediska byrokratů úspěšné, protože umožňují požadovat další pravomoci a další rozpočty. To je důvodem, proč jsou prokazatelně katastrofální aktivity realizovány v dalších a dalších zemích.

Teze šestá. K tomu, co nová aristokracie sdílí, patří taky přesvědčení, že kultura, názory, životní styl, cítění nižší třídy musí být zničeny. Obzvláště se to týká národa a národního státu, jak se zformoval v posledních 300 letech, a který umožnil občanská práva a demokracii. I dnes je každý národní stát potenciálním centrem odporu vůči globální nadřazenosti nové aristokracie

Součástí společné kultury nové aristokracie je také sdílené přesvědčení, že jednou z možností, jak dosáhnout likvidace národů a národních států, je smíchat všechny kultury, národy, jazyka a rasy do takové směsi, kde nikdo nebude mít možnost pokračovat ve svém dosavadním stylu života. Když bude každý Čech ve své ulici jediným Čechem, nezbude mu, než se přizpůsobit. Kubánské manželce, čínskému domovníkovi, pákistánskému sousedovi, norské sousedce z druhé strany. Žádná kultura a žádný systém zvyklostí nebude mít navrch. Všichni společně si osvojí nový životní styl diktovaný moudrou centrálou.

Od Kalergiho k Lékařům bez hranic

Ačkoliv se nová aristokracie zformovala až v posledních desetiletích, tato myšlenka rezonuje mezi bohatými a vzdělanými Evropany již dlouho. Je tomu už přibližně 100 let od chvíle, kdy Richard von-Coudenhove-Kalergi představil vizi vytvoření jednotné celosvětové rasy. Nejednalo se o plán, který by obsahoval dílčí úkoly, časový harmonogram a rozpočet, ale „jen“ o utopickou představu, pro někoho ovšem velmi lákavou. O pár let později přišli neomarxisté s myšlenkou, že potřebnou společenskou změnu v západní Evropě a USA prosadí „proletariát třetího světa.“ A mohli bychom pokračovat až po současného ekonoma Thomase Pikettyho. Asi nejzajímavější žijící ekonom, který je zaslouženě intelektuální hvězdou, hned vedle bystrých analýz navrhuje vyrovnat životní úroveň celého světa tak, že lidé z chudých částí světa masově přesouvání do těch bohatých, tak dlouho, až nebude žádný rozdíl mezi Švédskem a Somálskem Nemyslí to jako vtip ani jako nadsázku. Naprosto vážně míněný návrh! A na rozdíl od jiných částí jeho knihy to nevzbudilo žádný rozruch. Z pohledu nové aristokracie to je naprosto přirozené. Když se toto myšlenkové nastavení spojí s ekonomickým zájmem – na levné pracovní síle, na získání nových voličů nebo na státních grantech pro integraci příchozích, vyplývá z toho jasná a jednoznačná podpora takové imigrace, která je neslučitelná s dosavadním životním stylem původního obyvatelstva.

Od moderního islámu zpět do starověku

Teze sedmá. Do Evropy a USA se tedy stěhují miliony kolonistů z celého světa, a není žádná míra „nasycenosti“, kdy by se jejich proud zastavil. Nejde jen o to, že političtí vůdcové ztratili schopnost uzavřít hranice a organizovat obranu. Ještě horším problémem se ukazuje, že ztratili schopnost zvládnout své vlastní příznivce a spolupracovníky. Statisíce aktivistů a byrokratů prosazují stále šílenější opatření, a ve vládnoucích kruzích není nikoho, kdo by se jim dokázal postavit na odpor. Lidové vrstvy s tím nesouhlasí, ale nemají žádnou možnost ovlivnit politické rozhodování. Výjimkou jsou země, kde fakticky proběhly politické revoluce (např. Maďarsko) nebo kde pokusy o takové revoluce probíhají (např. USA a Itálie).

S masami imigrantů do Evropy přicházejí i islámské komunity. Tisíciletý boj mezi Západem a islámem se tak přesouvá přímo do ulic evropských (a místy i amerických) měst. Zároveň se islám vrací ke své starověké podobě, a to všude, kde muslimské komunity existují. Kdekoliv na světě žijí muslimové, tam mezi nimi dnes najdete více sympatií k brutálnímu fundamentalismu než před generací .

Během století po průmyslové revoluci získal Západ poprvé v dějinách drtivou převahu nad islámským světem. Hlavní proud islámského myšlení na to reagoval tím, že převzal některé západní koncepty, včetně demokracie a rovnosti lidí. Jen omezené izolované skupiny typu Muslimského bratrstva hlásaly původní myšlenky a původní životní styl, jak ho určil Mohamed. S rostoucími problémy Západu ale v islámském světě ubývá těch, kteří sympatizují se západními hodnotami. Fundamentalismus získává jednoznačnou převahu ve všech skupinách a na všech frontách.

Svět se tak vrací k předchozímu stavu, kdy islámská civilizace měla jednoznačnou převahu. Muslimové postupně obsadili přibližně 70% původních křesťanských území, zabili více než 50 milionů příslušníků křesťanské civilizace a několik milionů jich odvlekli do otroctví. Západ se nemůže vykázat žádnou srovnatelnou bilancí, jakkoliv se jej multikulturalisté snaží vykreslit jako agresivní a násilný. Situace není a nebyla symetrická. Naše strana se vždy jen bránila, a to různě úspěšně. Tato fakta vypovídají především o obrovské silové a dobyvatelské převaze islámu. Tato převaha byla obnovena. Řeči o údajných pouštních primitivech nás mohu na chvíli utěšit, ale na muslimské dominanci nic nemění.

Sultanát Evropa

Teze osmá. Islamizace Evropy dospěla tak daleko, že minimálně polovina západoevropských zemí bude mít islámskou většinu během jedné až dvou generací. I kdyby byla imigrace radikálně omezena, porodnost převáží. To nejlepší, v co mohou Evropané doufat, je rozdělení území na islámské a neislámské regiony. Je však velká otázka, zda se toho podaří dosáhnout – zda nebude Evropa islamizována jako celek.

Dobrou zprávou snad je, že zmizelo riziko, že tato islamizace proběhne postupně, nenápadně a v zásadě nepozorovaně. A to ze dvou důvodů.

a) Islámské skupiny se chovají velmi násilně. Ke znásilněním, únosům a vraždám dochází tak masově a s takovou brutalitou, že není možné je skrýt. Svou roli hraje i každodenní „drobná“ kriminalita typu přepadení, zmlácení, zapálení automobilu, převzetí kontroly nad koupalištěm apod. Na islámské straně není žádná centrální autorita, která by byla schopna toto násilné chování zastavit.

b) Hlavní část islamizace probíhá cestou výměny obyvatelstva. Konverze k islámu hrají jen doplňkovou úlohu. S islamizací je v tomto konkrétním případě spojena i likvidace těch etnik, která islám nepřijala včas. Evropané nemají jinou možnost než se bránit.

Manažeři podvolení

Teze devátá. V nové aristokracii jsou nadprůměrně zastoupeni lidé určitých charakterů a povahových vlastností. Jsou pro ně typické velmi výkonné mozky, ale také neochota podstupovat otevřené konflikty, zbabělost a intrikánství. Muži nové aristokracie jsou méně maskulinní než muži v nižších společenských vrstvách. Za tím je výběrový aparát, který již od základní školy vybírá lidské typy nejvhodnější pro prostředí neustálých intrik a bojů o rozpočty. A je za tím také dlouhodobý „trénink“ – každý, kdo se dostal na nejvyšší úroveň byrokratických aparátů, má za sebou roky intrik a mocenských her.

Pokud by se tedy konflikt Západu se světem islámu stal otevřeným (pokud by se Západ začal bránit), radikálně by to změnilo mocenskou strukturou. Do vedení států a organizací by se dostaly úplně jiní lidé s jinými povahami. Většina dnešních vysokých manažerů by se ukázala jako úplně nepoužitelná. Moc by převzali jiní lidé. Ti by začali bohatnout, a příslušníci dnešní nové aristokracie chudnout. K něčemu podobnému došlo i během dvou světových válek, a tentokrát by pravděpodobně byla změna ještě radikálnější.

Pokud si chce nová aristokracie udržet současnou mocenskou pozici, je pro ni nejvýhodnější strategií podrobit se islámské komunitě. Namísto akcionářů budou sloužit islamistickým radikálům, namísto korporátních směrnic se podřídí pokynům vydávaným imámy a ajatolláhy. Budou muset přijmout řadu omezení, ale ve světě nesmyslných nařízení žijí již dnes. Budou novými vládci manipulovat, nadále navyšovat rozpočty a fakticky držet veškerou moc. Podle situace přestoupí na islám nebo si vyjednají „chráněné zóny“, kde jim bude tolerován dosavadní životní styl.

Ve skutečnosti by byl život pod panstvím islamistických skupin těžkým a nejistým, jak se o tom v dějinách přesvědčili mnozí vezírové, kteří byli bezdůvodně popraveni či prodáni do otroctví. Jenže o tom dnešní noví aristokraté nevědí, protože do svých mozků nepustí nic jiného než schválené poučky.

Nicméně v tuto chvíli se novým aristokratům může islamizace jevit jako méně špatný scénář – proti militarizaci západních společnosti a proti obnovení demokracie jako způsobu vlády. Jsou tedy motivováni stát v konfliktu civilizací na straně islámu. Opět je to něco, co nemá podobu jasného plánu, ale spíš záměr, který se spontánně rodí z toho, že jednotliví hráči sledují svoje zájmy.

Závod trendů

V knize Prolomení hradeb jsem také předpověděl další vývoj, a tato předpověď se zatím naplňuje.

1) Nová aristokracie bude své panství hájit se stále větší brutalitou. Osobní svobody většiny obyvatel budou omezovány stále drastičtěji.

2) Bude přibývat vnitřních problémů nové byrokracie. Nebude možné navyšovat rozpočty stejně rychle jako nároky. Bude přibývat vnitřních sporů. Byrokratická neschopnost sníží i schopnost potlačovat odpor nižších tříd. Výběr vedoucí k vyššímu zastoupení slabošských typů bude mít podobné důsledky. Vše tak postupně dozraje k tomu, že nová aristokracie nebude schopna udržet své panství. Situace bude zralá na revoluci.

3) Mezitím bude pokračovat islamizace a výměna obyvatel.

Probíhá tedy závod mezi trendy. Jde o to, jestli se panství nové aristokracie zhroutí dříve, než budou islamizace a výměna obyvatelstva příliš daleko.

Takhle tedy vypadají kulisy, ve kterých se odehrává náš příběh vztahu mezi generacemi. Tím je také dáno, o co se hraje. Další generace nemůže uniknout osudu hroutící se civilizace, do kterého byla vržena. Její reakce naopak mohou rozhodnout o budoucnosti.

(Petr Hampl - Cesta z nevolnictví. Jak získat další generaci pro obranu evropské civilizace. Olomouc: Naštvané matky z.s. 2020. ISBN 978-80-906573-8-0)