Handicapem, jejž si sám autor a jeho kniha rozhodně nezasloužili, a věřím, že Fučík, kdyby měl tu možnost, zabránil by tomu, jak byla Reportáž po válce a zejména po únoru 1948 zneužita. Stala se z ní povinná literatura, což mj. znamenalo, že mnoho z těch, kteří by si ji rádi přečetli, k ní získali apriorní odpor. Patřím k nim. Také jsem Reportáž poprvé četl až dlouho poté, co už přestala být povinná, ba co se dostala málem na nový index, neboť si nemalujme, že v naší době nejsou nové soupisy zakázaných děl, myšlenek a osob. Ale něco na tom bylo i dobrého – to opožděné poznání Fučíkova vězeňského martýria. Četl jsem ho bez předsudků.

Fučík byl velmi dobrý novinář. Nechci hodnotit jeho dílo předprotektorátní. Jistě byl značně ovlivněn nekritickým obdivem k novému režimu v Rusku, což mu zakrývalo optiku tam, kde by mohl vidět, kdyby opravdu chtěl, stinné stránky. Na druhou stranu nebyl takovým tím ryzím propagandistou, jak je známe z většiny dnešních mainstreamových médií. Důkazem budiž fakt, že právě do jeho rukou svěřil roku 1928 F. X. Šalda řízení „své“ Tvorby. Fučík tu práci dělal deset let. To by ti dnešní šmokové s vlajkou jediné pravdy nikdy nedokázali.

A protože se ocitáme v týdnech, kdy si slušní lidé připomínají – byť nekulatá – výročí vztahující se k šestiletému panování nacismu v našich zemích, sáhl jsem znovu, už poněkolikáté, po Fučíkově reportáži psané na oprátce. Vybral jsem dvě kapitoly, jednu z úvodu, druhou z období heydrichiády. Vlastně jako jisté pilíře, dělící čas, o němž je vyprávěno.

Kapitola 2. Umírání

„Když slunce zář a světlo hvězd hasne nám, hasne nám —“

Dva muži s rukama dolů sepjatýma těžkými, pomalými kroky chodí bílou kryptou v kruhu za sebou a táhlými, nesourodými hlasy zpívají smutnou kostelní píseň.