Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 247. díl. Vytváření skutečnosti komunikací | ParlamentniListy.cz

Pozornost je věnována tomu, jak používáním jazyka a řeči ovlivňujeme myšlení a postoje druhých lidí. Jednotlivé kapitoly rozebírají komunikaci mediální, poruchy komunikace, terapeutické sdělování nebo komunikaci v internetovém prostředí. Z této knihy dnes vybíráme několik kapitolek, zabývajících se právě vlivem komunikace na utváření nebo i deformaci reality. Což je konec konců prastará a dosud hojně používaná manipulační techniky. Možná vás při četbě napadne řada příkladů z dnešní nejvyšší politické komunikace a najdete tu vysvětlení, proč vám mnozí naši vrchnostové občas přijdou jako z Marsu spadlí.

Druhá, velmi zásadní a v mnoha ohledech objevná je Vybíralova kniha Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci (2008), z níž v příštím dílu tohoto cyklu přineseme obzvláště pikantní oddíl nazvaný Jak poznat lhaní. Soudím, že to mnozí využijete kdykoli si pustíte třeba televizní zprávy.

---

Vytváření skutečnosti komunikací

Využívání jazykových možností je s to navodit vnímání určitého druhu skutečnosti. Volba vzletných nebo patetických slov může v adresátových představách dramatizovat skutečnost. Volba knižního a složitého vyjadřování s řadou cizojazyčných slova termínů může v mysli příjemce vyvolávat úctu, respekt, event. představy o složitosti skutečnosti či vzdělanosti mluvčího (pisatele). Může vzbudit úsměšky tam, kde se mluvčí jen předvádí nebo hovoří zbytečně učeně v neadekvátním kontextu. Může vyvolat zmatek a úzkost u těch, kdo mu nerozumějí. Volba uvolněné, hovorové mluvy (např. "převádění do humorné roviny") může tzv. "odlehčit téma", přispět k prožitkům úlevy, ale může vést i k podcenění a k hodnocení typu "třeba nebude tak zle", "on to nemyslí tak vážně, jak se zdálo". Obtížně dekódovatelnou situaci navodí souběžná realizace dvou a více záměrů, např. "pobavit" a "oklamat". Goffman upozornil na "klamání ze žertu", které je určitým druhem zastírání (in Blažek, 1985). Jiným druhem zastírání může být obecné, sémanticky prázdné či neurčité vyjadřování. Těmito "nicneří-kajícími" promluvami často odpovídají politici nebo mluvčí politiků novinářům. Víc říci možná nemohou nebo nechtějí. Někdy nechtějí (nemohou) říci vůbec nic. Přesto dokážou líbivě a dlouho mluvit o ničem. I takové možnosti nám dává ovládání jazyka a rétoriky.

K lexikálním a psychologickým možnostem se přidávají možnosti syntaktické. I jimi můžeme ovlivnit vnímání a zpracovávání skutečnosti na straně příjemce. Vyjadřování v holých větách působí úsečně a druhá strana nabývá dojmu nevstřícnosti, odměřenosti, přísnosti. Může nabýt dojmu, že mluvčí je "skoupý na slovo" nebo že "tomu asi nerozumí". Naopak přiměřená souvětí působí neutrálně. Komplikovaná větná stavba s řadou odboček může, je-li záměrná, "zamlžovat", odvádět či otupovat pozornost, mnohomluvností lze mnohé "zamluvit". Lze úmyslně mluvit tak, aby příjemci nebylo jasné, jak to myslíme... Komplikovaností řeči může chtít mluvčí imponovat, vyvolat dojem, že v předmětu jeho zájmu vůbec není snadné se vyznat, může se ucházet o přízeň a obdiv posluchače.

Volbu slova volbu stylu umocňují komunikační paralingvistické a neverbální možnosti, zejména intonační, zacházení s důrazy a pauzami, nedokončování vět, mimika a gesta. O všech těchto prostředcích vyučovali filozofové a rétoři již ve starověku. (V římské rétorice se např. o paralingvistických možnostech vyučovalo, že hlas má sílu, pevnost, pružnost, měkkost...)

Anketa

Je zákrok Fialovy vlády proti cenám energií dostatečný?

Ano

98%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 25850 lidí

Vytváření, nebo zrcadlení?

Ve dvacátém století byla tématu "vytváření skutečnosti" jazykem a komunikováním věnována řada' knih, stovky úvah, článků a diskusí.

Schaff (1970) shrnuje: "Dodnes neuzavřený gnozeologický spor se týká otázky, který z elementů je prvotní: zda je to jazyk, který vytváří náš obraz skutečnosti, nebo skutečnost, kterou jazyk zrcadlí, obráží, zobrazuje... Jak máme rozumět tvrzení, že jazyk vytváří lidskou skutečnost nebo lidský svět? Tento názor najdeme v Cassirerově filozofii symbolických forem, v Carnapově principu tolerance... Odrážení objektivní reality a subjektivní vytváření obrazu reality v procesu poznání se navzájem nevylučují, nýbrž jsou to komplementární aspekty tvořící nedílný celek."

Tento pohled na vztah mezi jazykem a utvářeníI1,1 skutečnosti se vtiskl do děl autorů paloaltské komunikační psychologie a ovlivnil několik psychoterapeutických přístupů (zejména tzv. "systemický"). Ve filozofii 20. století ho reprezentují britská lingvistická filozofie a učení o dekonstrukci.

Z autorů a děl jmenujme Johna L. Austina a jeho posmrtně vydanou knihu z roku 1962 How to Do Things with Words (tvoří ji záznamy přednášek z Harvardu z roku 1955), dále zásadní učebnici Pragmatics or Human Communication (vydaná v roce 1967) autorů Watzlawicka, Bavelasové a Jacksona (český překlad 1999) a také samostatnou knihu Watzlawicka z roku 1976 How real is the reality? (česky 1998, Jak skutečná je skuteč-nost?). Postman a Weingartner vyjmenovávají v této oblasti řadu autorů z různých oborů: Sapir, Whorf, Korzybski, Ames, Einstein, Heisenberg, Wittgenstein, McLuhan... Sami pracují s tzv. Sapir-Whorf-Korzybskeho hypotézou, podle níž nemůžeme odlišit, kdy je naše řeč vnášením struktury do reality a kdy naopak "zrcadlí" strukturu skutečnosti. Nelze-li to odlišit, je naše mluva obojím: realitu zrcadlí i mění. Skutečnost si zkonstruovala jazyk, který si ji dokáže natolik podmanit, že lze také říci, že jazyk konstruuje skutečnost.

Množství statí a knih bylo věnováno rozborům politické propagandy a problémům ovlivňování mas. Jazyk politiků a před veřejností vystupujících profesionálů může být buďto afiliativní, nebo hostilní. Afiliativní rétorika vyvo-lává v ovlivňovaných skupinách diváků, posluchačů a čtenářů pocity přátelství, spojenectví nebo přinejmenším sympatií a blízkosti. Zvyšuje důvěru v mluvčího (a to i tehdy, kdy mluvčí nemluví pravdu). Hostilní rétorika navozuje nedůvěru, podezíravost a ostražitost nebo strach, pocity nepřátel-ství až zášti, navozuje dojem, že dotyčný objekt (stát, národ, politik) je nesympatický, nebezpečný apod. Používaný jazyk sleduje při propagandě většinou jeden ze dvou hlavních záměrů: a) posílit kohezi ve skupině, k níž my náležíme; b) posílit nepřátelství či zaujatost vůči skupině protivníků (ale také jen např. politických oponentů, rivalů, konkurence, soupeřů). Všechny tyto jevy bývají nejvýraznější před volbami, před válečným konfliktem nebo před vrcholným sportovním národním utkáním. Provolávaná klišé vyvolávají "bojovou náladu" nebo "strach z ohrožení".

Největší pozornost této oblasti věnovali McLuhan a lingvista a fIlozof ma-sových médíí Chomsky. V české fIlozofické obci kupř. Bělohradský. Nejbližší příbuznou propagandy je ideologie. Charakterizování ideologie, že "VÍ dopředu, co je a co není" (Zrzavý, 1995), je dobrou ilustrací toho, že nikoliv jazyk je odrazem skutečnosti, ale že jazyk (zde promluvy ideologů) vnášejí do myslí příjemců předem promyšlenou skutečnost.

Esencí toho, o čem je zde řeč, je svět reklamy. Typickými příklady, které dokládají tezi obsaženou v názvu kapi¬toly, jsou reklamní obraz (neverbální komunikace) a reklamní slogan (verbální komunikace). Slogan tvořený několika slovy, stále znovu opakovaný, ovlivní v myslích a v podvědomí pří-jemců (i když jistě ne všech) část skutečnosti, která je modifikována ve "skutečnost, která se řídí sloganem". (Občan se např. vydá na nákup avizovaného zboží.) Protože by bylo velmi nesnadné, ne-li nemožné, a časově neefektivní ověřovat si reklamní informace, příjemce se automaticky orientuje nikoliv na "ověření", ale na "uvěření", resp. "neuvěření". Protože vliv reklamní propagandy dost dobře nelze ignorovat (naše pohledy na reklamy v obchodech, v tiskovinách nebo na billboardech jsou bezděčné), je tato oblast dobrým dokladem toho, jak používaný jazyk vytváří realitu.

Vztahy mezi komunikací a televizní zábavou, technolo¬giemi a kulturou se zabývá např. Postman, v české literatuře Blažek, Kosík, Vágner a jiní. Další oblastí, kde je tato teze výrazným způsobem "uváděna v život", je území vědy - svět vědeckých pojednání se zvláštním jazykem vědců. Mnoho vědců skrývá prázdnotu obsahu pod pláštíkem "vědecky seriózního" vyjadřování.

Zironizovány byly obvyklá kompozice a redundantní tezovitost vědeckých statí s tím, že jejich autor musí vycházet vstříc lektorům, jinak by jeho článek nebyl doporučen k publikování. Zde je úryvek z článku Vláda průměrnosti: "Opakujte hlavní teze alespoň třikrát nebo čtyřikrát, aby se vryly do povědomí recenzentů - a také čtenářů, pokud nějací budou. Souhrn, poslední odstavec Úvodu, Výsledky a úvodní odstavec Diskuse jsou místa, kde recenze takové opakování očekává, a pokud se této redundanci vyhnete, cítí se ošizen. Je vhodné udělit mu extra bonus tím, že na konec diskuse vložíte ještě shrnutí. Vaši vstřícnost ocení a bude ji brát při psaní posudku v úvahu." (Klein, 1998)

Příklady vytváření skutečnosti

Jazyk politicky korektní

Uvědomění si faktu, že "označující" může podstatnou měrou determinovat "označované" (a tedy skutečnost), vede někdy k restrikcím směrem k tomu, jaká slova lze používat, aby se kupř. nejitřily vášně, aby vyjádření neprovokovalo a mluvčí nebyl obviněn ze sexismu, rasismu či nekorektnosti. Ve Spojených státech se pro toto doporučované omezení repertoáru "označujícího" vžil název politická korektnost.

Předepisovaná a na druhou stranu zapovězená označení se dostávají do komunikačního oběhu pod vlivem společenských hnutí (minorit, feministického hnutí), dále pod vlivem politiků a společensky vlivných osobností; tento oběh nových výrazů pak upevňuje jejich používání ve vysokoškolském prostředí, v tisku a médiích, filmech apod. Vše začalo postupným vylučováním slova "negr" z korektní angličtiny (dnes většinou: "Afro-Američan"). V současnosti jsou nejsledovanější případy obviňování ze sexismu (některými ženami jsou odmítána oslovení jako "honey", "hon", "baby", "sweetie" či dokonce i "dear"; ze¬jména ženy citlivě reagují na vulgaritu, obscénnost a mnohdy implicitně komunikovanou nadřazenost mužů).

Sexismus se nemusí manifestovat vulgárně, přesto ho ženy z mužského slovního projevu "vyčtou". Kritika žen se nevyhnula ani odborným textům. Obava z nařčení z implicitního sexismu zde vede někdy k používání obou zájmen (he/she), resp. "dvojzájmena" s lomítkem (s/he), nebo k tvorbě nových slov: v němčině např. "liebe Leserlnnen", přeloženo: milí/é čtenáři/ky. Na to, jak absurdně by vypadal text, který by bral důsledně ohled na gramatické zrcadlení obou pohlaví, poukázal např. Willi (1991, s. 23): "Wenn man/frau mít seiner/ihrem Partner in Zusammenleben will, so wird er/sie zu ihr/ihm in ihre/seine oder sie/er in seine/ihre Wohnung ziehen." Takový jazyk by bylo skutečně obtížné číst. Některé substituce doporučované či již používané ve Spojených státech uvádí Ulč (1998):

říká se / má se, či mělo by se říkat
při snaze vyhnout se diskriminaci žen:
man (člověk, muž) / person chairman (předsedající) / chairperson, chair
při snaze vyhnout se přezíravosti k přistěhovalcům:
illegal immigrants / undocumented aliens (cizinci bez dokladů)
při snaze nediskvalifikovat odlišné jedince:
clumsy (nešikovný) / uniquelly coordinated (zvláštně koordinovaný) crazy (blázen / emotionally different ugly (ošklivý) / cosmetically different

Autor navrhuje s humorným nadhledem zauvažovat i nad substitucemi, které se dosud neujaly, např. nad náhradou slova "promiscuity" výra¬zem multifriended (mnohopřátelskost), prostitutky by pojmenoval- aby je jazykově nedegradoval - strolling sexual faci/itators (procházející se sexuální usnadňovatelky). Je zřejmé, že jde o sféru, v níž se uplatňuje jazyková hra a tvořivost.

"Purifikace" slovní zásoby je záležitost velmi stará a nezůstává samozřejmě bez odezvy u těch uživatelů jazyka, kteří se s ní nehodlají smířit. Na internetu se objevily, nutno říci, že zjevně sexistické, "zpětné překlady" některých feministických termínů. do "mužům srozumitelného" jazyka. Podle Lipovetskeho (1998) jde o záměrný proces, o tlak na "pacifikaci" člověka, na umenšení sociální “jinakosti", tlak na smazávání znaků Já a identity a zavádění "rovnosti". Jedinec má být jazykově neutralizován, aby se stal manipulovatelnějším.

Vědecký "folklór"

V časopise Vesmír zaujal roku 1994, soudě podle ohlasu v následujících číslech, rozsahem nedlouhý, zato následky zásadní článek Baborův o slovním folklóru ve vědě. Autor se odvolávána náhodné setkání s textem na nástěnce "v jisté laboratoři", kde nalezl původně anglický seznam výrazů, kterými lze "přeložit" častá klišé ve vyjadřování vědců:

klišé / a jak mu rozumět:

již dlouho je známo / byl jsem líný najít původní citaci

záležitost velkého praktického i teoretického významu / zdálo se mi to být zajímavé

zatím nebylo možné uspokojivě odpovědět na tyto otázky / experimenty se moc nepovedly

k detailnímu studiu byly vybrány tři vzorky / analýzy ostatních nedávaly žádný smysl, tak jsme je opominuli

pokus v delší časové periodě by pravděpodobně ukázal / neměl jsem čas to zjistit

obecně se předpokládá / pár lidí si to myslí

je zřejmé, že vyhodnocení experimentu si vyžádá další nemalé úsilí / nerozumím tomu

Autor článkem vyzval uživatele "vědeckého" jazyka k sebereflexi.

Ve stejném časopise se objevil i pozoruhodný nápad, nazvaný "česká pří-sloví přeložená do vědecké češtiny". Na podobném jazykovém cvičení je vidět, jak jazyk vědy vytváří "skutečnost" sui generis, jíž často není rozumět, jak jednoduché informace podává složitě. Srozumitelně vyjádřené přísloví "Komu se nelení, tomu se zelení" lze nahradit výrokem: Kdo odolává pokušení podlehnout touze nechat dřímat vlastní energii, bývá obklopen chlorofylem. Přísloví "Co tě nepálí, nehas" lze substituovat do "vědecké serióznosti" typu: Kategorický imperativ nedovoluje libovolnému subjektu likvidovat zdroj infrazáření, které svým behavioristickým systémem neatakuje týž subjekt, neboť jeho radiace se chová inertně k tělesné integritě dotyčného subjektu. Jazyk vědy vytváří skutečnost "samu pro sebe", ve které je třeba mít průvodce a ve které se lze vyznat teprve po určité době ,jazykové" adaptace. Pokuste se přeložit do hovorové češtiny jinou čtveřici přísloví (pravděpodobně vám to nepůjde lehce, i když jde o přísloví velmi známá):

1. Druhá mocnina tří profesí se jeví prvním dvojčíslím dekadické soustavy pauperizace.

2. Prognózu optimálního okamžiku pro své akce proveď podle modelového vztahu domestikovaného vodního opeřence k plodenství kulturních trav.

3. Při jištění záměrného transportu části horniny od občana A k občanu B je posledně jmenovaný povinen uskutečnit zpětný přesun po stejné dráze, tedy v opačném směru, k prvně jmenovanému, avšak s použitím žitného pečiva.

4. Verbální komunikace vedená temně přitlumeným zabarvením a snížením hlasitosti na minimum slyšitelnosti je v přímé korelaci s jednoduchým vyoráváním brambor.

(Jde o tato česká přísloví “znetvořená" do vědecké "hatmatilky"): 1. Devatero řemesel, desátá bída. 2. Vyčkej času jako husa klasu. 3. Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. 4. Co je šeptem, to je čertem.

Otázka záměrného znesrozumitelňování textů, akt ryze psychologický, relativizuje jeden ze základních vzorců kvantitativní lingvistiky, který zcela opomíjel právě psychologickou stránku komunikace. Podle onoho vzorce platilo, že čím redundantnější projev (mnohé je v něm nadbytečné), tím méně je en¬tropický (méně neurčitý). A naopak: málo redundance (a tedy nízká nadbytečnost) plodí velkou entropii (velkou neurčitost).

Kvantitativní logika opomněla od starověku pěstovanou sofistickou schopnost "mnohomluvného nic neříkání", předpokládajíc, že čím bude pojmenování důkladnější a důslednější a tím pádem delší), tím bude přesnější. Platí však takový axiom o zde uvedených příkladech? Není málo redundantní hovorové přísloví každému z nás jasné? A nadbytečné opisování jazykem vědy nesrozumitelné?

Komentování Při slovních projevech sportovních komentátorů (televizních, rozhlasových, v tisku) si můžeme uvědomit, jak styl, daný především lexikem, ono "označující", vytváří v našich myslích sdílené (a tedy společně s nimi komunikované) významy a představy o realitě, jíž se sami neúčastníme. Díky jejich řeči prožíváme identifikaci "s" někým a zaujímáme postoj "proti" někomu, soucítíme, zlobíme se, bagatelizujeme fauly, které způsobili "naši", a zlobíme se na fauly uštědřené protivníkem, jsme dokonce s to omlouvat a podporovat agresivitu, kterou bychom za normálních, nevypjatých a jazykem komentátorů neovlivněných okolností odsoudili.

Zde je několik ukázek z projevu televizního komentátora při utkání mezi Anglií a Argentinou při mistrovství světa ve fotbale v roce 1998 (vybrány jsou pouze komentáře k faulům):
...uklidil Daniela Ortegu do pro Anglii bezpečné polohy...
...Batistuta mu dal takový malý dárek na polovině hřiště...
...kopl si do něj...
...není pochyb o úkolech tohoto hráče: ujezdit, umlátit, odbouchat...
...účel světí prostředky - aspoň v daný moment...
...přepral tam všechno, co mu stálo v cestě...
...nalehl na něj jako na matraci...

Nazve-li komentátor uštědření faulu slovy "dát malý dárek" či "uklidit do bezpečné polohy" - vytváří tím jinou skutečnost, než kdyby faul odsoudil nebo ho komentoval "neutrálně". Může se jednat o velmi jemný posun ve volbě slov, jak naznačuje rozdíl mezi vyjádřeními: "kopl do něj" a "kopl si do něj". První by označilo agresivní skutek, druhé vyvolává spíše představu ležérní hravosti. Skutečnost komentátorova, v níž agresivita, hrubost, úmysly ublížit, a dokonce zranit jsou označovány tak, že vyvolávají dojem hravosti, skutečnost, v níž "účel světí prostředky”, má dopad na příjemcovo vnímání a hodnocení skutečnosti - a možná i na příjemcovy budoucí (hrubé) skutky. Je-li hrubost akceptována a prezentována jako zábavná a někdy nutná (jiný komentátor při hokejovém zápase: "A přiznejme si, že mu nic jiného nezbývalo, v danou chvíli udělal asi to nejlepší, co se dalo udělat: zabránil jasnému gólu - byť i za cenu faulu."), je-li surovost mediálně schvalována, pak... (Další konsekvence by nás již dovedly k úvahám nad společností, výchovou, modelovým učením a zodpovědností masmédií.)

Vztah myšlení a jazyka

Nuance slovní zásoby

V psychologii je uznávána teze o oboustranném podmínění myšlení a jazyka, navíc v návaznosti na danou kulturu, v níž k osvojování jazyka a k rozvíjení myšlení dochází. Tyto entity lidské psychiky jsou propojené: kultura obohacuje jazyk, jazyk má vliv na úroveň našeho myšlení, dávaje mu tvar - a zároveň je nástrojem myšlení, kultura je součástí myšlení, myšlenky (ideje) spoluvytvářejí kulturu atd.

Provázanost jazyka, myšlení a kultury byla dokazována výzkumy různých jazyků na vzájemně odlehlých místech zeměkoule. Amazonský kmen Bororo má nejrůznější slova pro papouška, Hanunóo na Filipínách údajně 92 různých slov pro druhy rýže, Eskymáci desítky slov pro druhy sněhu, v arabštině spočítal v polovině 19. století badatel Hammer 5744 jmen pro velblouda (variace jména podle pohlaví, stáří a dalších znaků; jinak je nazýváno mládě bez postranních zubů, které začíná chodit, jednoleté, dvouleté až desetiletý velbloud; další názvy velbloudic podle oplodnění, březosti, vrhu; jiná jména podle různých ušních boltců, čelistí, brady atd.).

V jazyce, kterým mluví obyvatelstvo na Vancouver Island, neexistují kategorie jako "věci" nebo "události". V některých severoamerických jazycích je činnost mytí označena třinácti různými slovesy podle toho, co si člověk myje.

Zatímco v naší kultuře (euroamerické) máme tendenci klasifikovat svět substantivy a slovesy, indiáni kmene Hopi vyjadřují především krátké trvání události, takže např. slova vlna, plamen, blesk, jiskra nejsou podstatná jména, ale slovesa.

Cassirer (1996), z něhož jsou citovány některé z uvedených příkladů, shrnuje tyto jazykové jevy slovy Němce Osthoffa z roku 1899: "Jak člověk svým tělesným okem ostřeji rozeznává zvláštnosti toho, co je mu nejblíže v prostoru, tak jsou také duchovním okem, jehož obrazem je jazyk, uchovávány věci (...) tím ostřeji a individuálněji, čím blíže se nacházejí k vnímání a myšlení mluvčího, čím intenzivněji a živěji se v důsledku toho dotýkají jeho citu, vzrušují psychický zájem jedince..."

Více než jedno století starý Osthoffův závěr vystihuje příčinu komunikační rozmanitosti. Vybavme si, jak jsme měli někdy sklon jazykově ozvláštňovat věci či osoby nám obzvlášť blízké a silně citově "obsazené" (v dětství, v zamilovanosti), jak jsme vytvářeli neologismy, rozšiřovali svou slovní zásobu o zdrobněliny a snažili se pojmenovávat svou citovou vazbu v nejpřesnějších a nejjemnějších nuancích.

O vztahu jazyka a myšlení je možné uvažovat také jako o vztahu jazyka a "kolektivní psychologie" či o vztahu jazyka a "národní mentality". Strohé jazykové vyjadřování v jedné kultuře stroze utváří psychiku jejího příslušníka, zatímco ob¬razné, rozvláčné nebo metaforické vyjadřování ji utváří rozdílně. Martin Buber uvádí toto srovnání: "My říkáme: daleko odtud, Zulu místo toho užívá slova, které má podobu věty a znamená: tam, kde člověk volá: ó matko, jsem ztracen!"

Lze snad říci, že mohou být jazyky "citovější" a méně citové, méně emociálně zabarvené. To, co platí o velkých sociálních a kulturních skupinách, může platit o skupinách malých. V některých rodinách se rozvinou velmi obšírná označení např. zvířat, nemocí nebo třeba rozdílů v citech - podle toho, co stojí v popředí zájmu těch, kdo spolu těsně komunikují. Je známo, že jazykově nepodnětné, "prázdné" a mlčenlivé výchovné prostředí nerozvíjí tak dobře inteligenci malého dítěte - na rozdíl od neustálého jazykového kontaktu, podnětů, otázek, vysvětlování.

Široký a obsažný, velmi diferencovaný jazyk (synonymické nuance ve. slovní zásobě) umožňuje mnohem přesnější rozlišování i popis skutečnosti. Na této "schopnosti" jazyka je založen román dánského autora Petera Hoega "Cit slečny Smilly pro sníh", který kriticky porovnává jiné myšlení, jiný jazyk (a jiné emoce a zkušenosti) Dánů a grónských Eskymáků. Hrdinka románu Gróňanka Smilla má tak jemný cit pro sníh, že dokáže rozlišit podle stop ve sněhu, zda šlo v případě úmrtí chlapce Izaiáše o nehodu (pád se střechy) nebo zda byl chlapec někým (něčím) k pádu donucen. V Hoegově knize najdeme řadu eskymáckých výrazů pro různé druhy sněhu: qanik je prašan, frazil ice je vnitrovodní led, grease ice břečka, kaše, pancake ice jsou plovoucí ledové koláče vzniklé z této kaše atd. Je zřejmé, že Eskymáci mají desítky samostatných slov pro sníh, která úsporně, bez vysvětlování a opisování, pojmenují daný druh, a že naopak nemají desítky či stovky slov pro velblouda.

Psychologie slangu

Profesní hantýrka, mluva určité generace či její části, slang (žargon), slova, která jsou v dané sociální skupině právě "v módě", totemizovaná vrstva slovní zásoby či naopak tabuizovaná slova - to vše plní výrazné psychologické funkce. Jednou z nich je vymezování se členů, svým užívaným jazykem snadno zařaditelných a odlišitelných od členů jiných skupin. A to i za cenu komunikačních bariér. Komunikační bariéra (ohrazení skupiny) může sama být funkcí užívaného slangu, a to tehdy, kdy členové skupiny touží chránit svou skupinovou identitu, kdy chtějí udržet velmi specifický skupinový "kánon" apod. Jazykově a komunikačně vymezená, odlišená a oddělená sociální skupina se stává zároveň pro mnoho jedinců stojících "mimo" přitažlivou. Přitahuje její tajemnost, neznámé (nesro-zumitelné) obsahy, které sdílí, imponuje její vyhraněnost. Jedinec stojící "mimo" může chtít dosáhnout skupinové "kompetence", to jest osvojit si jazykovou kvalifikaci k tomu, aby se cítil jako rovnoprávný účastník hovorů a sdílení. Jinou funkcí slangu a skupinové terminologie je zesilování sounáležitosti "zasvěcených", jejich soudržnosti.

Vedle tradičních slangů profesních, školních, generačních nebo sportovních se vyskytuje jazykové uzavírání se menších "podskupin" - např. s vyhraněným hudebním vkusem (zvláštní mluva na tzv. house parties), životním stylem a "koníčkem" (počítačový slang, slang "skejťáků"). Přijetí zvláštní mluvy se tu pojí se začleněním do komunity (výrazné je to u uživatelů drog) a s okázalým dáváním najevo, že člen zastává skupinovou ideologii (mluva příslušníků skinheads, členů sekty) atd. Porozumět "zvenčí" není mnohdy, přinejmenším zpočátku, snadné. Zcela nesrozumitelná lexikální směs vznikne tehdy, když smícháme slova z různých skupin: remix, dredlok, raveři, uploadovat, kreknout, track, spejsnout, odtahovat, sampl, hacknout.

Zde je příklad mluvy části mladé generace vyznávající tzv. styl "house": beaty (údery), set (časový úsek mixované hudby), track (písnička), jungle, trance, break beat, rozjet set, nakopnout set, spejsnout, dát do něj něco happy, vysamplované nástroje, industriál (Tesař, 1998). Pro mnoho uživatelů jazyka ze starší generace, ale i pro posluchače, kteří nejsou tematicky obeznámeni s danou oblastí, je komunikační hráz nepřekročitelná - mluvčímu "za bariérou" nerozumějí.

Vytváření slangu není výlučnou záležitostí menšiny, která si jím ohraničuje jazykové teritorium, na němž jí nikdo zvenčí nebude rozumět. Můžeme být svědky i hovorového (až slangového) vyjádření reprezentanta většiny. Moderátorka komerční televizní stanice Nova např. ohlásila krimku (mem s kriminální zápletkou). I zde má používání hovorových či slangových slov (označení »slang" je v tomto případě jen hypotetické) funkci posílení emoční sounáležitosti: všichni jsme na jedné lodi, všichni víme, o čem je řeč... I společenský establishment má svoji mluvu.

Samostatnou kapitolou je soudobý slang počítačových a internetových uživatelů (mejlnout, smajlíci, windowsouský, dosouský, dosácký, odentruj, klírni, klikni, laserouka, ramka, na céčku, na áčku). Má jednotný původ, jímž je angličtina, a zrcadlí mechanické, co nejúčelovější a nejjednodušší "počeštění". Protože se šíří výhradně mezi uživateli počítačových sítí, přispívá k nárůstu tzv. funkční negramotnosti.

(Z. Vybíral: Psychologie lidské komunikace. Praha, Portál 2000, str. 112 – 130 (kráceno). ISBN: 80-7178-291-2)