Pozornost je věnována tomu, jak používáním jazyka a řeči ovlivňujeme myšlení a postoje druhých lidí. Jednotlivé kapitoly rozebírají komunikaci mediální, poruchy komunikace, terapeutické sdělování nebo komunikaci v internetovém prostředí. Z této knihy dnes vybíráme několik kapitolek, zabývajících se právě vlivem komunikace na utváření nebo i deformaci reality. Což je konec konců prastará a dosud hojně používaná manipulační techniky. Možná vás při četbě napadne řada příkladů z dnešní nejvyšší politické komunikace a najdete tu vysvětlení, proč vám mnozí naši vrchnostové občas přijdou jako z Marsu spadlí.

Druhá, velmi zásadní a v mnoha ohledech objevná je Vybíralova kniha Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci (2008), z níž v příštím dílu tohoto cyklu přineseme obzvláště pikantní oddíl nazvaný Jak poznat lhaní. Soudím, že to mnozí využijete kdykoli si pustíte třeba televizní zprávy.

---

Vytváření skutečnosti komunikací

Využívání jazykových možností je s to navodit vnímání určitého druhu skutečnosti. Volba vzletných nebo patetických slov může v adresátových představách dramatizovat skutečnost. Volba knižního a složitého vyjadřování s řadou cizojazyčných slova termínů může v mysli příjemce vyvolávat úctu, respekt, event. představy o složitosti skutečnosti či vzdělanosti mluvčího (pisatele). Může vzbudit úsměšky tam, kde se mluvčí jen předvádí nebo hovoří zbytečně učeně v neadekvátním kontextu. Může vyvolat zmatek a úzkost u těch, kdo mu nerozumějí. Volba uvolněné, hovorové mluvy (např. "převádění do humorné roviny") může tzv. "odlehčit téma", přispět k prožitkům úlevy, ale může vést i k podcenění a k hodnocení typu "třeba nebude tak zle", "on to nemyslí tak vážně, jak se zdálo". Obtížně dekódovatelnou situaci navodí souběžná realizace dvou a více záměrů, např. "pobavit" a "oklamat". Goffman upozornil na "klamání ze žertu", které je určitým druhem zastírání (in Blažek, 1985). Jiným druhem zastírání může být obecné, sémanticky prázdné či neurčité vyjadřování. Těmito "nicneří-kajícími" promluvami často odpovídají politici nebo mluvčí politiků novinářům. Víc říci možná nemohou nebo nechtějí. Někdy nechtějí (nemohou) říci vůbec nic. Přesto dokážou líbivě a dlouho mluvit o ničem. I takové možnosti nám dává ovládání jazyka a rétoriky.

K lexikálním a psychologickým možnostem se přidávají možnosti syntaktické. I jimi můžeme ovlivnit vnímání a zpracovávání skutečnosti na straně příjemce. Vyjadřování v holých větách působí úsečně a druhá strana nabývá dojmu nevstřícnosti, odměřenosti, přísnosti. Může nabýt dojmu, že mluvčí je "skoupý na slovo" nebo že "tomu asi nerozumí". Naopak přiměřená souvětí působí neutrálně. Komplikovaná větná stavba s řadou odboček může, je-li záměrná, "zamlžovat", odvádět či otupovat pozornost, mnohomluvností lze mnohé "zamluvit". Lze úmyslně mluvit tak, aby příjemci nebylo jasné, jak to myslíme... Komplikovaností řeči může chtít mluvčí imponovat, vyvolat dojem, že v předmětu jeho zájmu vůbec není snadné se vyznat, může se ucházet o přízeň a obdiv posluchače.