Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 301. díl. Svoboda volby

08.06.2023 14:09 | Komentář

Milton Friedman (1912-2006) byl americký ekonom, který obdržel v roce 1976 Nobelovu cenu za ekonomii za svůj výzkum analýzy spotřeby, měnové historie a teorie a složitosti stabilizační politiky. Friedman, spolu s George Stiglerem a dalšími, byl v období 40. let 20. století mezi intelektuálními vůdci druhé generace Chicagské ekonomické školy, což byla skupina přednášejících na Ekonomické katedře Chicagské univerzity.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 301. díl. Svoboda volby
Foto: Hans Štembera
Popisek: doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D., mediální analytik

Několik studentů a mladých profesorů, kteří byli přijati nebo mentorováni Friedmanem v Chicagu, se stalo vedoucími světovými ekonomy. Jednalo se například o Garyho Beckera, Roberta Fogela, Thomase Sowella a Roberta Lucase Jr.

Friedmanova politická filosofie vyzdvihovala výhody ekonomického systému volného trhu s minimálními zásahy státu. Britský týdeník The Economist Friedmana označil za nejvlivnějšího ekonoma druhé poloviny 20. století. Friedman sám sebe označoval za libertariána, což bývá někdy zaměňováno za ortodoxní konzervatismus. Možná překvapí, že Friedman vystupoval například proti kriminalizaci drog a za práva homosexuálů. Na druhý pohled je to pochopitelné: jestliže si dáte na nejvyšší stěžeň pojem svoboda, pak jej chápete jako nedělitelnou a pro všechny. Nelze upřít nebo odejmout malý kousek svobody. Tím jste ji zrušili jako celek.

Friedman napsal řadu důležitých knih o ekonomii (a tedy i politice). Jednu z těch klíčových sepsal se svou manželkou Rose a nese erbovní název Svoboda volby. Tato kniha má dva předchůdce. Knihu "Kapitalismus a svoboda" vydanou v roce 1962 (University of Chicago Press) a televizní seriál nazvaný stejně jako tato kniha, vysílaný na programu Public Broadcasting Service v deseti týdnech v roce 1980. Česky vyšla Svoboda volby roku 1992. Velmi srozumitelnou formou se nám tu předkládá to, co lze považovat za sukus Friedmanova myšlení: obhajoba ekonomických svobod jako nezbytného předpokladu lidské svobody, a kritika státního parazitismu na těchto svobodách.

Pro dnešní četbu jsme sáhli po Svobodě volby nejen proto, aby nám připomněla, z jakých myšlenek vzešel společenský systém, po kterém jsme volali v listopadu 1989, ale především abychom si uvědomili, jak málo z toho dnes žije v reálné politice největší vládní strany ODS, která se svobodami sice ohání na každém kroku, ale přitom je soustavně a čím dál usilovněji pošlapává. Likviduje spontánní ekonomické aktivity, podvazuje je absurdními administrativními klauzurami, zvyšuje daně jak o závod, k tomu ruší svobodu slova a trestá ty, kdo se jí dovolávají s odkazem na Ústavu a mezinárodní úmluvy. Dnešní takzvaná pravice v Čechách se chová jako nejhorší karikatura orwellovské diktatury. Měla by se začíst do Friedmana. Možná by pochopila, proč má v národě tak mizivou podporu.

ÚLOHA VLÁDY

Vláda je do jisté míry formou dobrovolné spolupráce, způsobem, který si lidé zvolili jako prostředek k dosažení některých svých cílů, prostřednictvím vládních institucí, protože věří, že je to nejefektivnější prostředek, jak jich dosáhnout.

Nejjasnějším příkladem je místní vláda v podmínkách, kde si lidé mohou zvolit místo, kde budou žít. Můžete se rozhodnout žít v jedné komunitě spíše než v jiné, na základě služeb, které místní vláda poskytuje. Jestliže se vláda angažuje v činnostech, které se vám nelíbí nebo je nehodláte platit a tyto činnosti převažují nad činnostmi, které se vám líbí nebo které platit chcete, můžete "volit nohama" a přestěhovat se jinam. Existuje konkurence, sice omezená, ale reálná, tak dlouho, dokud máte k dispozici alternativy.

Vláda ale znamená více než uvedený příklad. Je také považována za instituci, která má monopol na legitimní použití síly nebo hrozby silou, vytváří prostředky, kterými někteří z nás mohou v rámci zákona donucovat jiné silou. Role vlády v tomto základním smyslu se silně měnila v čase a lišila se i podle zemí v určité době. Většina této knihy pojednává o tom, jak se měnila úloha vlády v USA v posledních desetiletích a jaké důsledky měla její činnost.

Anketa

Kterou hlavní českou TV skupinu sledujete nejvíc?

3%
35%
hlasovalo: 29661 lidí

V tomto úvodním nástinu bychom se chtěli zabývat jinou otázkou. Jaká role by měla být svěřena vládě ve společnosti, jejíž členové chtějí dosáhnout co největší svobodu volby jako jednotlivci, rodiny, nebo členové dobrovolných skupin nebo jako občané organizovaného státu?

Je těžké vylepšit odpověď , kterou nám před dvěma sty lety dal Adam Smith:

"Jestliže nebudeme uvažovat systémy založené na preferencích, nebo donucování, pak se sám nabídne zjevný a jednoduchý systém přirozené svobody. Nechť je dána člověku, který neporušuje zákon, naprostá svoboda prosazovat své zájmy způsobem, jaký sám uzná za vhodný a nechme jeho podnik nebo jeho kapitál konkurovat jiným lidem nebo skupinám lidí. Stát nechť je zcela zbaven povinností, protože jeho jednání je vystaveno nesčetným omylům, neboť neomylnost je mimo veškerou lidskou moudrost a vědění; nechť je zbaven povinnosti řídit podnikání soukromých osob a směrovat je k povoláním nejvhodnějším pro zájmy společnosti. V systému přirozené svobody má panovník pouze tři povinnosti, o které musí dbát; tři povinnosti velkého významu, povinnosti, které jsou prosté a snadno pochopitelné prostým rozumem: za prvé povinnost chránit společnost před násilím a invazí jiných nezávislých společností lidí; za druhé povinnost chránit každého člena společnosti před nespravedlností a utiskováním ze strany jiného člena společnosti neboli povinnost ustanovit přesné vykonávání spravedlnosti; za třetí zavedení a udržování určitých veřejných institucí a činností, které nikdy nemohou být v zájmu žádného jednotlivce nebo malé skupiny jednotlivců, protože výnosy nemohou nikdy pokrýt náklady jednotlivce nebo malé skupiny jednotlivců, přestože se vyplatí společnosti jako celku."

První dvě povinnosti jsou jasné a prosté: ochrana jednotlivce před útlakem pocházejícím jak zvenčí, tak i zevnitř společnosti. Dokud nejsou jednotlivci takto chráněni, neexistuje svoboda volby. Ozbrojená loupež ve stylu "peníze nebo život" sice nabízí možnost volby, ale nikdo to nemůže popsat jako svobodnou volbu nebo následující směnu jako dobrovolnou.

Samozřejmě, jak si opakovaně v této knize ukážeme, jedna věc je vyhlásit, k čemu by instituce, a zejména vládní instituce, měla sloužit; a zcela jiná věc je, k čemu instituce potom slouží ve skutečnosti. Záměry osob, které instituci zakládají, a osob, které ji potom řídí, se často ostře liší. Stejně důležité je, že dosažené výsledky se často velmi liší od plánovaných.

Od armády a policie se požaduje, aby bránily útlaku zvnějšku i zevnitř. Neplní vždy svou úlohu a moc, kterou jsou obdařeny, je často použita k jiným účelům. Hlavním problémem při vytváření a zachování svobodné společnosti je zajistit, aby se moc svěřená vládě k zajištění svobody nestala hrozbou omezení svobody. Zakladatelé našeho státu s tímto problémem zápasili při návrhu ústavy. My máme tendenci na tuto hrozbu zapomínat.

Druhá povinnost podle Adama Smithe sahá za úzkou funkci ochrany občanů před fyzickým násilím. Obsahuje požadavek "přesného vykonávání spravedlnosti". Žádná dobrovolná směna, která je komplikovanější nebo zabírá delší časový úsek, nemůže být prosta rozporů. Na světě není dost papíru, aby se mohly předem definovat všechny možnosti, které mohou nastat, a přesně popsat závazky jednotlivých stran. Musí existovat možnost rozsoudit rozpory. Smír může být dobrovolný a nemusí znamenat intervenci vlády. Ve Spojených státech se většina sporů, které se týkají obchodních smluv, řeší pomocí soukromých arbitrů, kteří jsou vybráni předem dohodnutým způsobem. Jako odpověď na tuto potřebu vyrostl rozsáhlý soukromý justiční systém. Avšak soud poslední instance poskytuje státní soudní systém.

Tato úloha vlády také obsahuje podporu dobrovolné směny stanovením obecných pravidel - pravidel hospodářské a společenské hry, kterou občané ve svobodné společnosti hrají. Většina obvyklých příkladů je spojená se soukromým vlastnictvím. Vlastním dům. Vstupujete neoprávněně na můj pozemek, když mi přelétáte svým letadlem tři metry nad střechou? Sto metrů? Tisíc? Neexistuje žádná přirozená hranice, kde začínají má práva a končí vaše práva. Hlavní způsob, jakým se společnost domlouvá na vlastnických právech, je prostřednictvím obecných nekodifikovaných pravidel, ačkoliv v poslední době hraje rostoucí úlohu legislativa.

Třetí povinnost podle Adama Smithe se týká nejproblémovější otázky. Sám ji považoval za úzce omezenou povinnost. Od té doby byla použita k odůvodnění široké palety vládních činností. Podle našeho názoru popisuje platnou povinnost vlády zachovávat a posilovat svobodnou společnost; může být ale interpretována i tak, aby ospravedlnila neomezené rozšíření vládní moci.

Platným argumentem mohou být náklady na výrobu některého druhu zboží nebo na službu pouze prostřednictvím dobrovolné směny. Vezměme si jeden jednoduchý příklad k vysvětlení třetí povinnosti podle Adama Smithe, který on sám použil při jejím vysvětlování: "Městské ulice a všeobecně přístupné silnice mohou být vybudovány na základě dobrovolné směny. Náklady pak uhrazeny z vybraných poplatků. Ale náklady na vybírání těchto poplatků mohou být vysoké vzhledem k nákladům na údržbu a budování ulic a silnic. Je to "veřejná práce", která nemusí být v zájmu každého jednotlivce ... aby cesty vybudoval a udržoval je ... ačkoliv to může být v zájmu společnosti jako celku."

Složitější příklad zahrnuje dopad na "třetí strany", lidi, kteří nejsou účastníky konkrétní směny. Klasický je příklad "obtěžování kouřem". Vaše pec vypouští saze, které ušpiní límeček třetí strany.

Nevědomky jste zatížili třetí stranu náklady. Bude chtít uhradit cenu za znečištěný límeček. Pro vás ale není výhodné identifikovat všechny ty, které jste poškodili nebo naopak, pro poškozené nebude výhodné identifikovat ty, kteří škodu způsobili, a vymáhat na vás jednotlivě odškodnění nebo uzavřít s nimi dohodu.

Dopad na třetí strany může mít i pozitivní následek, přínos. Vyzdobíte si okolí domu a kolemjdoucí se těší z krásného pohledu. Není vhodné po nich požadovat za toto privilegium peníze, přestože by byli ochotni zaplatit za pohled na vaše krásné květiny.

Použijeme-li technického žargonu, objeví se "nedokonalosti trhu" díky "vnějším" nebo "vedlejším" dopadům, které není vhodné kompenzovat přímou úhradou poškozeným třetím stranám (příliš by to stálo), které se nedobrovolně účastnily směny.

Skoro všechno, co děláme, dopadá na třetí strany, jakkoli málo a jakkoli vzdáleně. Z tohoto pohledu může Smithova třetí povinnost odůvodnit skoro všechny navrhované státní zásahy. Ale je tu zádrhel. Opatření vlády také mají dopad na třetí strany. Chyby státu, stejně jako nedokonalosti trhu, vznikají v důsledku vnějších a vedlejších efektů. Jestliže jsou takové efekty důležité u tržní transakce, pak budou důležité i pro státní transakce zamýšlené jako náprava "nedokonalosti trhu". Hlavním zdrojem značných dopadů na třetí strany ze soukromých transakcí je obtížnost určit externí náklady. V případě, že je jednoduché určit, kdo ztratil a kdo získal a kolik, je pak jednoduché nahradit nedobrovolnou směnu dobrovolnou nebo přinejmenším požadovat individuální odškodnění. Jestliže v důsledku vaší nedbalosti nabouráte cizí auto, můžete být donucen zaplatit škodu přesto, že směna byla nedobrovolná. Jestliže by bylo jednoduché zjistit čí límečky jste znečistili, bylo by i možné poškozeným nahradit způsobenou škodu nebo naopak poškození by vám mohli platit, abyste vypouštěl méně kouře.

Pro soukromé strany je obtížné určit, kdo koho poškozuje a kdo na kom vydělává. Výsledkem pokusu vlády o nápravu situace může být zhoršení stavu - přenesení nákladů na nevinné třetí strany nebo poskytnutí výhod náhodným kolemstojícím. Aby vláda svou činnost mohla financovat, musí vybírat daně, které samy o sobě ovlivňují to, co daňoví poplatníci dělají - další dopad na třetí stranu. Navíc každý nárůst vládní moci zvětšuje nebezpečí, že vláda namísto toho, aby sloužila většině občanů, se stane prostředkem pro získání výhod jedněch na úkor druhých. Jak si ukážeme, každé vládní opatření má za sebou tovární komín.

Dobrovolná směna může mít větší dopady na třetí strany, než by se mohlo zdát. Vezměme si jednoduchý příklad. Spropitné v restauracích je společenský zvyk, který vede k tomu, že lidem, které neznáte, zajišťujete lepší služby. Naopak i vám je zajišťován lepší servis jednáním jiných skupin lidí v rámci dopadu na třetí strany. Nicméně dochází k takovým dopadům soukromých činností na třetí strany, které ospravedlňují vládní intervenci. Poučením ze zneužívání třetí povinnosti Adama Smithe není, že vládní intervence je vždy neoprávněná, ale to, že bychom po zastáncích vládní intervence měli požadovat důkazy o její prospěšnosti. Měli bychom zavést praxi zkoumání jak výnosů, tak i nákladů a záporů vládní intervence a požadovat, aby výnosy převyšovaly náklady ještě před přijetím vládních opatření. Tento postup je doporučován nejen vzhledem k nesnadnému ocenění skrytých nákladů vládní intervence, ale také z jiného důvodu. Zkušenost ukazuje, že jakmile jednou vláda přijme nějaké opatření, zřídkakdy ho zruší. Opatření nemusí splnit očekávání, ale přesto je pravděpodobnější, že se bude rozvíjet, že dostane větší finanční podporu, než to, že neúspěch opatření povede k jeho omezení nebo zrušení.

Čtvrtou úlohou vlády, kterou Adam Smith výslovně neuvádí, je povinnost vlády chránit členy společnosti, kteří nemohou být považováni za "svéprávná individua". Tato povinnost, stejně jako třetí povinnost Adama Smithe, je také náchylná k rozsáhlému zneužívání. Přesto je nevyhnutelná.

Svoboda je obhájitelná pouze pro odpovědné jedince. Nevěříme ve svobodu šílenců nebo dětí. Nějak musíme stanovit hranici svéprávnosti, přestože vnáší základní rozpor do našeho ideálu svobody. Nemůžeme kategoricky odmítnout paternalismus v případě těch, které nepovažujeme za svéprávné.

U dětí přenecháváme odpovědnost v první instanci rodičům. Rodina, a nikoliv jedinec, vždy byla a dále zůstává základním stavebním kamenem společnosti, ačkoliv její význam byl zjevně oslaben, což je jeden z neblahých důsledků růstu paternalismu státu. Přesto delegování odpovědnosti za děti na rodiče vyplývá spíše z účelnosti než z principu. Věříme, a z dobrých důvodů, že rodiče mají na svých dětech větší zájem než kdokoliv jiný a můžeme se tak na ně spolehnout, že své děti budou chránit a že zajistí jejich rozvoj v plnoprávné osoby. Přesto rodičům nepřiznáváme právo nakládat s dětmi podle libovůle - bít je, vraždit je nebo je prodat do otroctví. Děti jsou embrya plnoprávných občanů. Mají svá nezadatelná práva a nejsou pouhou hračkou v rukou svých rodičů.

Tři povinnosti Adama Smithe i naše čtyři povinnosti vlády jsou skutečně "veledůležité", ale jsou daleko méně "prosté a snadno pochopitelné prostým rozumem", než předpokládal. Ačkoliv nemůžeme posoudit vhodnost nebo nevhodnost navrhovaných vládních opatření pouhým mechanickým odkazem na některou z těchto povinností, přesto jsou seznamem pravidel; která můžeme použít při stanovení bilance pro a proti. Dokonce i při nejvolnější interpretaci jsou v rozporu s mnoha vládními opatřeními - všemi těmi "systémy preferencí nebo donucování", proti kterým bojoval Adam Smith, které byly postupně zrušeny, ale objevily se znova ve formě dnešních cel, úředně stanovených cen a mezd, omezení vstupu do některých povolání a mnoha jiných odchylek od "jednoduchého systému přirozené svobody". O mnoha z nich je pojednáno v dalších kapitolách.

OMEZENÁ VLÁDA V PRAXI

V dnešním světě se zdá, že převažují velké vlády. Můžeme se dobře zeptat, zda existuje nějaký současný příklad společnosti, která je založena převážně na principu dobrovolné směny na trhu organizujícím hospodářský život a která má vládu omezující se na naše čtyři povinnosti.

Možná nejlepším příkladem je Hong Kong - kousek země sousedící s Čínou zaujímající rozlohu menší než 1 000 km2 s asi 4,5 milióny obyvatel. Hustota obyvatelstva je takřka neuvěřitelná - 14 krát vyšší než v Japonsku, 185 krát vyšší než v USA. Přesto mají jednu z nejvyšších životních úrovní v Asii - překonanou pouze Japonskem a možná Singapurem.

Hong Kong nemá žádná cla ani jiná omezení mezinárodního obchodu (vyjma několika "dobrovolných" omezení vynucených Spojenými státy a několika dalšími významnými státy). Nemá žádné státní řízení hospodářství, žádné zákony o minimální mzdě, žádné pevné ceny. Občané mohou nakupovat, od koho chtějí, investovat, kam chtějí, najmout, koho chtějí, a pracovat, pro koho chtějí.

Vláda hraje důležitou úlohu v námi úzce interpretovaných čtyřech povinnostech. Udržuje zákonnost a pořádek, poskytuje prostředky pro formulaci pravidel chování, rozsuzuje pře, podporuje dopravu a komunikace a dohlíží na emisi peněz. Poskytla "státní byty" uprchlíkům z Číny. Ačkoliv vládní výdaje rostly tak, jak rostla ekonomika, přesto zůstaly jedny z nejnižších na světě, jsou jen zlomkem příjmů obyvatel. Důsledkem je, že nízké daně zachovaly motivace. Podnikatel může užívat plody své práce, ale také musí nést náklady za své chyby.

Je trochu paradoxní, že Hong Kong, korunní kolonie Velké Británie, může být moderním příkladem svobodného trhu a omezené vlády. Britští úředníci, kteří vládli Hong Kongu, mu umožnili rozkvět tím, že sledovali politiku radikálně se rozcházející s politikou státu všeobecného blahobytu, kterou přijala jejich vlast.

Ačkoliv Hong Kong je vynikajícím příkladem ze současnosti, není to v žádném ohledu nejdůležitější příklad omezené vlády a společnosti založené na principech svobodného trhu. Pro tyto příklady musíme sáhnout do historie, do 19. století. Jeden z nich - Japonsko v období třiceti let po reformách Meiji v roce 1867- si necháme na kapitolu 2.

Dva další příklady jsou Velká Británie a Spojené státy. Kniha "Bohatství národů" Adama Smithe byla jednou z prvních ran vedoucích k ukončení zásahů státu do obchodu a výroby. Konečné vítězství v této bitvě přišlo o sedm let později, v roce 1846, odvoláním takzvaných obilních zákonů - Corn Laws - zákonů, které byly přijaty, aby omezily dovoz pšenice a jiných obilovin. Tak začalo tři čtvrtě století zcela svobodného obchodu trvajícího až do začátku I. světové války. Bylo to završení posunu k velmi omezené vládě, posunu, který začal o několik desetiletí dříve a zanechal občany Velké Británie, vyjádřeno dříve citovanými slovy Adama Smithe, "naprosto svobodné k prosazování svých zájmů způsobem, jaký sami uznají za vhodný, a svobodné nechat svůj podnik nebo svůj kapitál konkurovat jiným lidem nebo skupinám lidí."

Hospodářský vzestup byl rychlý. Dramaticky se zvýšila životní úroveň prostých lidí - a učinila viditelnějšími přetrvávající ostrůvky bídy, které tak pohnutě vylíčili Dickens a jiní tehdejší autoři ve svých dílech. Populace rostla ruku v ruce se stoupající životní úrovní. Británie sílila a získávala ve světě vliv. To vše, zatímco vládní výdaje poklesly na zlomek národního důchodu - z jedné čtvrtiny národního důchodu na začátku devatenáctého století na asi jednu desetinu za královny Viktorie, v roce 1897, kdy Británie byla na samém vrcholu své slávy a moci.

Spojené státy jsou dalším výrazným příkladem. Existovala zde cla obhajovaná Alexandrem Hamiltonem v jeho slavné "Zprávě o továrnách" (Reports on Manufactures), ve které se pokusil s notnou dávkou neúspěchu oponovat názorům Adama Smithe na svobodný trh. Ale tato cla ve srovnání se současnými poměry byla mírná a byla doprovázena jen několika málo státními omezeními, které ovlivnily domácí a zahraniční trh. Až do I. světové války byla imigrace takřka neomezovaná (existovalo omezení přistěhovalectví z Orientu). Jak se píše na Soše svobody:

'Dej mi své unavené, své chudé, své utlačené, kteří již chtějí svobodně vydechnout, ubohé odpadky svých přeplněných břehů. Pošli je, bezdomovce, bouří ke mně na břeh vyhozené: Pozvedám svou lampu u zlatých dveří."

Přicházeli po miliónech a po miliónech byli absorbováni. Prosperovali, protože byli ponecháni sami sobě.

Ve Spojených státech vznikl mýtus, který představoval devatenácté století jako éru loupeživých rytířů, éru drsného; neomezeného individualismu. Krutí monopolní kapitalisté údajně vykořisťovali chudinu, podporovali přistěhovalectví a pak přistěhovalce nemilosrdně ždímali. Wall Street je představován jako hlavní ulice vysávající houževnaté farmáře ze Středozápadu, kteří přežili navzdory bídě a nesnázím.

Skutečnost byla velmi odlišná. Přistěhovalci stále přicházeli. První z nich mohli být podvedeni, ale je nepředstavitelné, že by po desetiletí přicházeli do Spojených států po miliónech proto, aby byli vykořisťováni. Přicházeli proto, že naděje jejich předchůdců se většinou splnily. Ulice New Yorku nebyly vydlážděné zlatem, ale tvrdá práce, odvaha a podnikavost přinášely odměnu, jaká ve Starém světě byla nepředstavitelná. Noví příchozí putovali z východu na západ. Jak se šířili, vyrůstala města, bylo obděláváno stále více půdy. Země se stávala produktivnější a přistěhovalci se na prosperitě podíleli.

Kdyby farmáři byli vykořisťovaní, jak to, že jich bylo stále více? Cena zemědělských výrobků přece klesala. Ale to byla známka úspěchu, nikoliv úpadku. Odrážela nástup mechanizace, obdělávání větších ploch půdy, zlepšení dopravy, což vše vedlo k rychlému růstu zemědělské výroby. Posledním důkazem je, že cena půdy neustále rostla - stěží známka toho, že zemědělství bylo úpadkovým odvětvím!

Projevy bezohlednosti, charakterizované poznámkou, kterou prý kdysi řekl zvídavému reportérovi železniční magnát William H. Vanderbilt: "Veřejnost ať jde k čertu", jsou zastíněny rozkvětem charitativní činnosti v USA v devatenáctém století. Soukromě financované základní a střední školy se množily, misionářská činnost v zahraničí rostla; nevýdělečné veřejné nemocnice, sirotčince a nespočetné další instituce vyrůstaly jako houby po dešti. Vznik skoro všech charitativních organizací, jako jsou Spolek proti týrání zvířat (Society for the Prevention of Cruelty to Animals), YMCA a YWCA, Asociace pro práva Indiánů (Indian Rights Association) a Armáda spásy (Salvation Army), pochází z těch dob. Dobrovolná spolupráce není o nic méně efektivním prostředkem pro organizování charitativní aktivity, než je pro organizování výroby pro zisk.

Charitativní činnost byla doprovázena rozvojem kultury umělecká muzea, opery, koncertní síně, muzea, veřejné knihovny vyrůstaly ve velkých i malých městech.

Státní výdaje jsou jedním měřítkem úlohy vlády. Kromě období velkých válek státní výdaje v letech 1800 až 1939 nepřesahovaly 12 procent národního důchodu. Dvě třetiny byly utraceny na úrovni států a na místní úrovni, ponejvíce na školství a budování komunikací. Až do roku 1938 výdaje federální vlády činily 3 procenta národního důchodu.

Úspěch Spojených států se často připisuje jejich bohatým přírodním zdrojům a velkému prostoru. Tyto faktory určitě sehrály svou roli - ale jestliže jsou rozhodující, jak vysvětlit úspěchy Velké Británie a Japonska v devatenáctém století nebo Hong Kongu ve dvacátém století?

Často se tvrdí, že zatímco moderní omezená vláda byla vhodná pro řídce osídlenou Ameriku devatenáctého století, v urbanizované a industrializované společnosti musí vláda hrát daleko větší úlohu, dokonce úlohu dominantní. Tento názor vyvrátí jedna hodina v Hong Kongu.

Naše společnost bude taková, jakou si ji vytvoříme. Můžeme utvářet své instituce. Budou nás omezovat naše fyzické a duševní vlastnosti. Ale když budeme chtít, nic nám nezabrání vybudovat společnost, která bude postavena na principech dobrovolné spolupráce, společnost, která na těchto principech bude organizovat jak hospodářství, tak i jiné činnosti, společnost, která zachová a dále rozšíří lidskou svobodu, která udrží vládu v mezích, jako našeho služebníka a zabrání jí, aby se stala naším pánem.

ŘÍZENÍ A SVOBODA

Ačkoliv Spojené státy nepřijaly centrální plánování, zašly v posledních padesáti letech dost daleko v posilování úlohy státu v ekonomice. Státní intervence byla z ekonomického hlediska drahá. Omezení naší ekonomické svobody ohrožují ukončit dvě století hospodářského rozvoje. Intervence byla drahá i z politického hlediska. Velmi omezila naši lidskou svobodu.

Spojené státy zůstávají převážně svobodnou zemí - jednou z nejsvobodnějších velkých zemí na světě. Nicméně, jak řekl Abraham Lincoln ve slavné "Řeči o rozděleném domě" (House Divided Speech), "vnitřně rozdělený dům se musí rozpadnout ... Neočekávám, že se dům rozpadne, ale očekávám, že přestane být rozdělený. Bude to tak, či onak." Mluvil o otroctví. Jeho prorocká slova se stejně tak týkají i vládních zásahů do ekonomiky. Jestliže zajdeme příliš daleko, náš rozdělený dům přepadne na kolektivistickou stranu. Naštěstí rostou známky toho, že společnost rozpoznává hrozící nebezpečí a je odhodlána zastavit a obrátit trend směřující ke stále větší a silnější vládě.

Status quo nás všechny ovlivňuje. Máme tendenci brát situaci takovou jaká je, považovat ji za přirozený stav, zvláště když byla vytvořena řadou malých a postupných změn. Je těžké ocenit, jak veliký je kumulativní efekt. Vyžaduje to určité úsilí a představivost, abychom se vymanili z existující situace a podívali se na ni novýma očima. Ta námaha za to stojí. Výsledek bude překvapením, možno říci, že i šokem.

Hospodářská svoboda

Základní součástí hospodářské svobody je svoboda zvolit si způsob užití našeho příjmu; kolik máme utratit pro sebe a za co, kolik uložit a v jaké formě; kolik dát a komu. V současnosti více než 40 procent našeho příjmu za nás utrácí vláda na federální, státní a místní úrovni. Jeden z nás kdysi navrhl nový národní svátek, "Den osobní svobody - den v roce, kdy přestáváme pracovat, abychom platili vládní výdaje ... a začínáme pracovat pro sebe, abychom zaplatili za to, co si vybereme podle našich potřeb a přání". V roce 1929 by tento svátek připadl na den narození Abrahama Lincolna, t.j. na 12. února; dnes by připadl asi na 30. května; a jestliže bude pokračovat současný trend, kolem roku 1988 bude současně s jiným svátkem, Dnem nezávislosti, 4, července.

Samozřejmě, že se musíme vyjádřit k tomu, kolik z našich příjmů utrácí vláda za nás. Účastníme se politického procesu, jehož důsledkem bylo, že vládní výdaje se rovnají více než 40 procentům našeho příjmu. Právo většiny je potřebný a žádaný prostředek, nicméně ale odlišný od toho druhu svobody, kterou máme, když nakupujeme v obchodě. Když jednou ročně přistupujete k volební urně, skoro vždy volíte spíše celý volební program, než jeho jednotlivé části. Patříte-li k většině, přinejlepším bude program obsahovat části, které podporujete, i části, které sice neschvalujete, ale nepovažujete to za podstatné. Nakonec v podstatě zvolíte něco jiného, než jste mysleli. Pokud jste v menšině, musíte se podřídit většinovému hlasu a čekat na další příležitost. V obchodě volíte denně, dostáváte přesně to, co jste zvolili a stejně tak to dostanou i všichni ostatní. Volební urna vytváří jednotu bez jednomyslnosti; trh jednomyslnost bez jednoty. Proto je vhodné používat volební urnu pouze v případech, kdy jednota je nezbytná. Jako spotřebitelé nejsme ani svobodni se rozhodnout, jak naložit se zbytkem příjmu po zaplacení daní. Máme zakázáno kupovat opiáty a brzo možná i sacharin. Náš doktor nám nemůže předepsat mnoho léků, které by mohl považovat za vhodné k léčení našich potíží, dokonce i když tyto léky jsou v zahraničí dostupné. Nemůžeme si koupit automobil bez bezpečnostních pásů, i když (alespoň prozatím) máme svobodu volby, zda se připoutat.

Další podstatnou hospodářskou svobodou je svoboda nakládat se svými zdroji podle vlastního žebříčku hodnot - svoboda k volbě povolání, vstup do jakéhokoliv podnikání, obchodování s kýmkoliv, pokud tak budeme zásadně činit na dobrovolné bázi, bez uchylování se k násilí a k nátlaku.

Dnes nemůžeme volné nabízet své služby jako právník, lékař, zubař, holič, hrobník a vstupovat do řady jiných zaměstnání bez úředního povolení nebo licence. Nemůžete pracovat přesčas za podmínek oboustranně výhodných pro zaměstnance i zaměstnavatele, pokud podmínky nesplňují pravidla a omezení stanovené vládním úředníkem.

Bez souhlasu vládního úředníka nemůžete svobodně založit banku, dělat taxikáře, prodávat elektřinu nebo nabízet telefonní služby, nemůžete provozovat železnici, autobusovou a leteckou dopravu.

Nemůžete volně získávat fondy na kapitálovém trhu, dokud nevyplníte mnoho stránek formulářů požadovaných úřady, dokud je neuspokojíte. Váš projekt popíšete tak, že by žádný investor se zdravým rozumem, pokud by program bral doslova, do vás nic neinvestoval. A povolení úřadu stojí 100 tisíc dolarů a více - což určitě odradí malé společnosti, které naše vláda slibuje podporovat.

Svoboda vlastnictví je další základní součástí naší hospodářské svobody. Existuje u nás široce rozšířené vlastnictví nemovitostí. Víc než polovina občanů vlastní dům, ve kterém žije. Pokud jde o stroje, továrny a podobné výrobní prostředky, je situace značně odlišná. Mluvíme o sobě jako o společnosti svobodného soukromého podnikání, jako o kapitalistické společnosti. Přesto z hlediska vlastnictví korporací jsme asi ze 46 procent socialističtí. Vlastnit 1 procento firmy znamená, že se jedním procentem podílíte na zisku a stejným jedním procentem na ztrátách až do celkové hodnoty vašich akcií. V roce 1979 federální daň z příjmu korporací nad 100 tisíc dolarů činila 46 procent (snížená ze 48 procent v předcházejícím roce). Federální vláda si činí nárok na 46 centů z každého dolaru zisku a podílí se 46 centy na dolaru ztrát (za předpokladu, že v uplynulých letech byly vytvořeny zisky, které mohou vyvážit ztráty). Federální vláda vlastní 46 procent každé korporace, ačkoliv ne v takové formě, která by ji opravňovala disponovat hlasovacím právem v podnikových záležitostech.

Seznam omezení naší hospodářské svobody by zabral tlustší knihu, než je tato, aniž bychom dopodrobna jednotlivá omezení popisovali. Tyto příklady jsou uvedeny jen pro pochopení toho, jak se omezení stala všudypřítomná.

Lidská svoboda

Omezováni hospodářské svobody nevyhnutelně ovlivňuje svobodu obecně, dokonce i v takových oblastech, jako je svoboda slova a tisku. Lee Grace, viceprezident společnosti pro těžbu ropy a plynu, napsal v roce 1977 dopis, z něhož vyjímáme pasáž o zákonech týkajících se energie: "Jak víte, opravdovým problémem není ani tak cena za tisíc kubíků, ale kontinuita prvního dodatku americké ústavy (First Amendment of the Constilution), který garantuje svobodu slova. Se vzrůstající regulací, jak nám velký bratr stále více nahlíží přes rameno, stále více se bojíme vyslovovat pravdu a své názory, v Voji proti nepravostem a chybám. Strach z kontrol IRS, úřední přiškrcování nebo vládní pronásledování je mocnou zbraní proti svobodě slova."

Ve vydání U.S. News&World Report ze dne 31. října 1977 ve sloupku "Klípky z Washingtonu" bylo uvedeno, že úředníci v naftařském průmyslu prohlašují, že dostali ultimátum od státního tajemníka pro energetiku Jamese Schlesingera: "Podporujte vládní návrh daní na surovou ropu - nebo jinak budete vystaveni tvrdším omezením a možnému tlaku na rozbití naftařských společností."

Jeho stanovisko bohatě potvrzují i veřejné projevy úředníků z oblasti energetiky. Když senátor Henry Jackson káral skupinu ředitelů naftařských podniků, že dosahují "obscénní zisky", nikdo z nich se neohradil, nikdo neopustil místnost a všichni přijímali další osobní urážky. Lidé z vedení naftařských společností, kteří v soukromí kritizují současný rozvětvený systém státních zásahů, v jehož prostředí musí působit, kritizují i velké rozšíření státních intervencí navrhované prezidentem Carterem. Zároveň ale na veřejnosti činí mírná prohlášení schvalující cíle státních zásahů.

Jen málo podnikatelů považuje návrh prezidenta Cartera na tak zvanou dobrovolnou regulaci mezd a cen za vhodný nebo efektivní nástroj k boji proti inflaci. Přesto jeden podnikatel po druhém, jedna společnost za druhou tento program podporují vyhlášeními, chválí ho a slibují mu podporu. Jen několik z nich, jako například bývalý kongresman Donald Rumsfeld, úředník Bílého domu a člen vlády, našlo odvahu program veřejně odsoudit. Přidal se k nim George Meany, troufalý osmdesátník, bývalý šéf odborů AFL-CIO.

Je naprosto v pořádku, aby lidé nesli na svých bedrech náklady a platili za svobodný projev, byť jen ve formě nepopulárnosti a kritiky. Nicméně tato cena by měla být rozumná a úměrná. Neměla by mít, řečeno slovy slavného rozhodnutí Nejvyššího soudu, "zmrazující dopad" na svobodu slova. Není pochyb o tom, že takový dopad má v současnosti na kapitány průmyslu.

"Zmrazující dopad" se neomezuje pouze na ředitele podniků. Dopadá na nás na všechny. Nejblíže známe akademickou komunitu. Mnoho našich kolegů z ekonomických a přírodních věd dostává gramy z Národní nadace věd (National Science Foundation); ve společenských vědách z Národní nadace společenských věd (National Foundation for Humanities); všichni ti, kteří učí na státních univerzitách, jsou z části placení státem. Myslíme si, že Národní nadace věd, Národní nadace společenských věd a daňové úlevy vyššímu vzdělání jsou nevhodné a měly by být omezeny. Bezpochyby je to pohled malé menšiny v akademické komunitě, ale tato menšina je mnohem větší, než by se zdálo podle veřejných postojů.

Tisk je silně závislý na vládě - nejen jako na zdroji zpráv, ale i v mnoha každodenních záležitostech. Výmluvný příklad je z Británie. Před několika lety jeden z odborových svazů zabránil otištění článku ve velkých londýnských novinách Times, který popisoval, jak se odbory snaží ovlivňovat obsah novin. Posléze pracovní spory vedly dokonce k přerušení vydávání novin. Odbory, o kterých zde píšeme, jsou schopny využít své moci, protože jim vláda poskytla určitou výsadu. Národní Odborový svaz novinářů (Union of Journalists) prosazuje v Británii zájem omezeného kruhu novinářů, vyhrožuje bojkotem novinám, které zaměstnávají novináře, jež nejsou členy odborů. To všechno se děje v zemi, která byla inspirací a zdrojem mnoha našich svobod.

Co se týče svobody vyznání, ve Spojených státech je zabavován majetek amishským farmářům, protože na náboženském základě odmítají platit daně na sociální pojištění a stejně tak odmítají přijímat podporu sociálního pojištění. Žáci jejich církevních škol jsou považováni za záškoláky a za narušitele Zákona o všeobecné školní docházce, protože jejich učitelé nemají požadované kusy papíru dokládající, že učitel vyhověl státním požadavkům.

Přestože tyto příklady se jen letmo dotýkají problému, dokazují základní tvrzení, že svoboda je jeden celek a že cokoliv, co omezuje svobodu v jedné oblasti našeho života, pravděpodobně zasáhne i jiné oblasti.

Svoboda nemůže být absolutní. Žijeme ve vzájemné závislosti. Některá omezení svobody jsou nutná proto, aby se zabránilo omezením jiným, ještě horším. Nicméně jsme zašli daleko za tuto hranici. Dnes je naléhavou potřebou omezení rušit a ne je dále rozšiřovat.

(Milton a Rose Friedmanovi: Svoboda volby. Praha: Liberální Institut 1992. Překlad Pavel a Vladimír Vrecionovi. ISBN 80-85467-85-2)

reklama

autor: PV



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

„Nadčlověk“ Kroupa pod drobnohledem Franty a Žantovského

10:35 „Nadčlověk“ Kroupa pod drobnohledem Franty a Žantovského

Už pátý díl cyklu o lecčems a mnohém, který měl premiéru na YouTube kanálu Vladimíra Franty a obsaho…