Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 32. díl. Úprk rozumu | ParlamentniListy.cz

Na rozdíl od jiných kritických textů na to téma se však neomezuje na pouhé okrajové projevy, jakými jsou leckdy komicky neústrojná „korektní" pojmenování, jeho analýza směřuje do hloubky. Politickou korektnost chápe jako ideologii, jež výrazně formuje nejen vyjadřování, ale hlavně myšlení a postoje jednotlivců i skupin, zvláště těch mediálně a politicky aktivních. Kde se vzala ideová struktura, v jejímž jménu je moderní západní člověk ochoten tolerovat cenzuru a autocenzuru? Jaké jsou její kořeny? A komu a čemu v konečném důsledku slouží? To jsou jen některé z velmi provokativních otázek, jež si autor v této knize pokládá. Přesně v duchu jednoho z prvních citátů klasiků, jimiž je kniha proložena: „Neexistuje pravda, které bych se bál nebo kterou bych si přál ukrýt před světem.“ (Thomas Jefferson).

Českou předmluvu ke knize dodal Martin Weiss. Z jeho textu stojí za to ocitovat pár vět, charakterizujících roli a zdrcující působnost politické korektnosti v zemi, jako je ta naše – zemi post-socialistické, s odlišnou zkušeností, než měly země, kde se tato zrůdná pokrytecká ideologie zrodila. A kupodivu, jsme v tomto neblahém směru dál, než bychom byli doufali. Politická korektnost je náš dnešek, kus včerejška, a kam oko skeptikovo dohlédne, jistě i kus zítřka. Jak je to možné? Odpověď nabízí právě M. Weiss: „Politická korektnost představuje invazi politiky a ideologie do osobní sféry. Hesla jako Osobní je politické a Mysli globálně, jednej lokálně, zavlekla ideologii do osobních a přímo intimních rozhodnutí. Vlastně nechtěně posilují postavení lidského typu, který David Riesman v Osamělém davu charakterizoval jako vnějškově řízeného člověka. Rozdíl mezi rozhodnutím, které je autenticky moje, a rozhodnutím konformním s dominantní ideologií se rozmazává. Takže ideologicky uvědomělí lidé při výběru partnera zohledňují parametry jako politické přesvědčení či rasový původ a výběr bydliště, školy pro své dítě či místa dovolené pojímají jako ideologické gesto. Výsledkem je směšnost, pokrytectví a odcizení.“ A dále varuje: „Možná právě proto, že fenomén politické korektnosti je vděčným terčem humoru, je snadné nechat se ukolébat pocitem, že to je přece všechno jen vtip. Není. Politická korektnost je komická, ale zároveň nesmírně vlivná, dobře opevněná, nemilosrdná a je spojenkyní novodobého barbarství.“

Nechme tedy nyní promluvit samotného Anthonyho Browneho. Většina jeho tezí nepotřebuje vysvětlivky.

Británie byla po staletí majákem svobody slova, myšlení a vyznání, teď se však její intelektuální a politický život zdá spoután v okovech. Veřejnost, vědci, novináři a politici se bojí i si jen myslet určité myšlenky. Lidé, kteří se veřejně odkloní od všeobecně přijímaného schématu, jsou uráženi a zesměšňováni, propouštěni ze zaměstnání nebo je dokonce za zločiny proti všeobecně uznávané pravdě vyšetřuje policie. Celé bloky témat veřejné diskuse se uzavřely pod drtivým tlakem moralistické ideologie politické korektnosti.

Politická korektnost je jeden z produktů kulturního marxismu 20. let 20. století v Německu, kterou převzali kulturní rebelové v 60. letech ve své snaze propagovat toleranci a alternativy ke konzervativním hodnotám své doby. Rychle pronikla mezi americké intelektuály a rozprostřela svá chapadla po celém Západě. Na počátku 21. století pak dovršila své tažení britskými institucemi a podmanila si je téměř všechny – od škol po nemocnice, od místních zastupitelstev po vládu, od velkých firem po policii, armádu a církev. V roce 1997 začala Británii poprvé řídit vláda, která je velkou měrou pod vlivem politicky korektní ideologie. Vliv této ideologie se rozšířil na celou oblast politiky - nejen na příjem žen a rasové vztahy, ale i na právo a pořádek, vzdělání, zdraví a životní prostředí. Tato ideologie je podporována mocným seskupením lobbistických skupin, počínaje Amnesty International a konče Přáteli Země, a řadou domácích a mezinárodních zákonů, dohod a úmluv.

Politická korektnost začala jako reakce proti převládající ideologii, ale nakonec se převládající ideologií stala sama. Určuje podmínky a charakter každé celonárodní diskuse. Vše, co není politicky korektní, je automaticky kontroverzní. Ve veřejné sféře nahradila politická korektnost rozum emocemi a objektivní pravdu podřídila subjektivním hodnotám.

V raných dobách byla politická korektnost prospěšná, protože pomáhala zlepšovat vztah společnosti k jejím zranitelnějším členům - k ženám, k handicapovaným, k etnickým menšinám. Jak se však rozšířila a prohloubila svůj vliv, byla čím dál dogmatičtější a přestávala tolerovat jakýkoli nesouhlas, až nakonec úplně zradila liberalismus, z něhož původně vzešla. Přispěla k zavedení nových opatření politické cenzury, která potlačují svobodu projevu a omezují činnost legálních demokratických stran. Jejím výsledkem je spíše omezenost mysli než její otevřenost.

Deklarovaným cílem politické korektnosti je přerozdělit moc - vzít ji mocným a dát ji bezmocným. Politická korektnost automaticky a nekriticky podporuje ty, které považuje za oběti bez ohledu na to, jestli si to zaslouží, a staví se proti mocným bez ohledu na to, jestli jsou dobří či špatní. Pro politicky korektní lidi nejsou nadnárodní firmy, USA a Západ vůbec schopny pozitivního činu, zatímco rozvojové země nemohou udělat chybu.

Politická korektnost je často zesměšňována, ale legrace už skončila. V minulosti možná přinesla mnoho dobrého, nyní se však stala překážkou pokroku a hrozbou společnosti. Tím, že potlačuje volnou diskusi, omezuje schopnost společnosti vypořádat se s problémy.

Tak dlouho se v Nizozemsku propagoval multikulturalismus a zároveň se mlčelo o jeho stinných stránkách, až nakonec situace vyústila v náboženské násilí, kvůli kterému žije větší část země ve strachu. V Británii politická korektnost umožnila vznik muslimských ghett, z nichž pocházejí mladí masoví vrazi. Politická korektnost staví práva zločinců nad práva jejich obětí a brání tak uplatňování zákona a podporuje kriminalitu. Ve školách se staví proti autoritě učitelů, čímž způsobuje úpadek kázně, nivelizuje hodnocení prospěchu a prosazuje tak průměrné proti vynikajícím, což vede k degradaci vzdělání a k tomu, že školní známky již téměř o ničem nevypovídají.

Potlačováním diskuse a omezováním objektivní analýzy škodí politická korektnost těm, kterým chce pomoct. Učí oběti vinit za svou zranitelnost ostatní a odvádí je od vlastní odpovědnosti za zlepšení svého života, pokud si za své problémy mohou sami. Příslušníci černošské komunity jsou vedeni k názoru, že za špatný prospěch jejich dětí může rasismus učitelů, místo aby se zamysleli nad svou vlastní kulturou a vztahem ke vzdělání, jež mohou být hlavní příčinou. Chudí nemocní mají v Británii horší lékařskou péči než v kontinentální Evropě, protože politická korektnost nadlouho zablokovala diskusi o zásadní reformě státní zdravotní péče.

Zaměstnané ženy mají o tolik více práv než muži, že o ně zaměstnavatelé přestávají stát. Nezaměstnaní jsou vedeni k tomu, aby skomírali na podpoře, protože za jejich úděl přece nese vinu někdo jiný. Chudí Afričané jsou odsouzeni k živoření, protože je povzbuzujeme ke svalování viny na Západ, místo aby se zabývali skutečnými příčinami - neschopností svých vlád, korupcí a nedostatečnou úrovní vzdělání.

Politická korektnost kdysi měla smysl, ale teď již způsobuje mnohem víc škody než užitku. V posledních několika desetiletích byl rozum na ústupu - a nyní je nejvyšší čas, aby se opět začal vracet.

Co to tedy přesně je, ta politická korektnost? Browne na tuto otázku hledá odpovědi u těch, kdo se tímto fenoménem zabývají bez předsudků a ideologických předznamenání.

Výraz „politicky korektní" vyvolává různé představy: horliví obecní radní prosazují zákaz černých igelitových pytlů na odpadky, Červený kříž lidem před Vánoci brání postavit betlem a invalidům se musí říkat „lidé s pozměněnými schopnostmi". Někdy jen odráží měnící se skutečnost, třebas když se hasiči přejmenovali na požárníky, jindy jde o krystalické symptomy politické korektnosti, z nichž se snadno dělá legrace: nesmí se říkat „mrtvola", ale „člověk s pozměněným metabolismem".

Politická korektnost však není jen legrace nebo „tvořivá aktualizace tradičního užívání jazyka". Je to systém přesvědčení a myšlenkových šablon, který pronikl do mnoha aspektů moderního života, drží veřejnou diskusi v kleštích a rozhoduje, o čem a za jakých podmínek lze vůbec mluvit, jaká politika vlády je přijatelná a jaká ne. Během několika posledních desetiletí vzrostl vliv politické korektnosti natolik, že se stala jednou z převládajících charakteristik veřejné rozpravy nejen v Británii, ale napříč západním -a zejména anglofonním - světem.

Peter Coleman, bývalý ministr australské vlády za Liberální stranu, napsal: Politická korektnost je kacířskou odnoží liberalismu. Vzniká tam, kde se protíná liberalismus a levičáctví. To, co začalo jako liberální boj proti bezpráví, se přeměnilo - a není to poprvé - na novou formu bezpráví. Coleman dále řekl, že se liberalismu zmocnil dogmatismus, a výsledek je „netolerantní", „pokrytecký" a „kvazi-náboženský". Politicky korektní lidé snášejí kritiku hůře než tradiční liberálové, a dokonce i hůře než konzervativci. Liberálové předchozích generací považovali neortodoxnost za normální. Právo na odlišný názor je ostatně základem klasického liberalismu. Politicky korektní lidé však tomuto právu příliš vysokou prioritu nepřisuzují. Narušuje jejich naprogramované myšlení. Ti, kteří se nepodřídí, mají být ignorováni, umlčeni nebo zhanobeni. Politická korektnost v sobě skrývá určitý druh mírného totalitářství.

Americký konzervativní komentátor Paul Weyrich, prezident nadace Svobodný kongres, je také znepokojen neto-lerancí politické korektnosti, hlavní starost mu však působí její nepřátelství k západním hodnotám: Spojené státy se rychle blíží tomu, že se z nich stane stát se zcela převládající cizí ideologií, která je silně nepřátelská vůči západní kultuře. Poprvé za svého života si lidé musí dávat pozor na to, co říkají. To se v historii naší země ještě nikdy nestalo. Ale řeknete-li dnes „něco špatně", můžete mít právní problémy, politické problémy, můžete dokonce ztratit zaměstnání nebo vás vyloučí ze školy. Určitá témata jsou zakázána. U celé řady různých témat se k pravdě nesmíte ani přiblížit. Když to uděláte, označí vás okamžitě za „rasistu", „sexistu", „homofoba", „necitlivého" nebo „plného předsudků".

Richard Bernstein, kulturní zpravodaj New York Times, který se postavilproti multikulturalismu ve své knize The Dictatorship of Virtue (Diktatura ctnosti), píše: „Základem politické korektnosti, která má kořeny v radikalismu 60. let, je názor, že západním společnostem po staletí dominovalo to, čemu se často říká „bělošská mužská mocenská struktura" či „patriarchální hegemonie". Ruku v ruce s tímto názorem jde přesvědčení, že každý kromě bílých heterosexuálních mužů trpěl nějakou formou útlaku a neměl možnost se kulturně projevovat.

Ostatní vidí politickou korektnost jen jako určitou formu uhlazenosti. Wall Street Journal přispěl s touto definicí: „Politická korektnost je přes všechnu svou odpornost snahou spasit duše pomocí jazyka.“

Browne závěrem nabízí definici svoji, čistou, skoro by se chtělo říci, korektní:

„Vzestup politické korektnosti představuje útok na rozum a na liberální demokracii současně. Je to útok na rozum, protože přijatelnost určitého přesvědčení už se neměří jeho objektivní, empiricky prokázanou pravdivostí, ale tím, zda souzní s přijatým učením o politické korektnosti. Je to útok na liberální demokracii, protože vše prostupující politická korektnost omezuje svobodu projevu a otevřenou diskusi.“

Politická korektnost má jednu nebývalou moc a sílu: rozděluje svět na ty, kteří se jí drží a prosazují ji (ve jménu svého prospěchu, strachu či konformity), a na ty, kteří se jí brání, užívajíce přitom rozumu, vzdělání a zdravého úsudku. Asi netřeba dodávat, že ta hranice je čím dál hlubší a nepropustnější.

Na veřejnosti i v soukromí lidé raději použijí politicky korektní argument, třebaže vědí o jeho mylnosti, než argument politicky nekorektní, i kdyby ho považovali za správný. Nepravdivá, ale bezpečná argumentace má přednost před argumentací poctivou, avšak riskantní.

V sázce není totiž jen pověst diskutujícího, ale i riziko osobní újmy, a proto je jejich opatrnost zcela na místě. Jde o to, že lidé, kteří se proviní proti politicky korektnímu učení, nejsou považováni za pouhé pomýlence, s nimiž je třeba diskutovat, ale za lidi zlé, které je třeba odsoudit, umlčet a zavrhnout. Situace podporuje morální zbabělost, která vede k intelektuální nepoctivosti, a ta prostupuje celou naši veřejnou diskusi jako smrtelný jed.

Snaha zapůsobit na rozum byla ve větší části britské veřejné rozpravy nahrazena důrazem na citovou působivost argumentů. Vedle kdysi výhradně uznávané říše empirismu a deduktivního uvažování se náhle objevil překvapivě působivý svět drtivě silných citů, který za určité postoje lidi odměňuje konejšivým pocitem z konání dobra a za jiné je trestá pocitem viny. Je to systém podobný náboženství, neboť nabízí k použití připravené, emocionálně uspokojivé odpovědi ve světě příliš složitém na to, aby se mu dalo plně porozumět, a poskytuje blažený pocit správnosti v naší jinak sekulární společnosti.

Výsledkem je, že většina lidí s úctou naslouchá veřejným osobnostem vysvěceným na politicky korektní (veleknězům politické korektnosti), když se vyjadřují na jakékoliv potenciálně kontroverzní téma. Mají totiž jistotu, že i kdyby to, co daná osobnost říká, mělo tu bezvýznamnou vadu, že je to úplný blud, bude to více než jen vyváženo daleko důležitější výhodou - politickou korektností.

S politicky nekorektními názory se nediskutuje, ty se jen prezentují tak, že každý pochopí jejich nepřijatelnost -prostě protože nejsou politicky korektní.

Politicky korektní lidé věří, že jsou nejen na straně pravdy, ale i dobra - a proto ti, kteří jsou proti nim, se nejen mýlí, ale jsou navíc špatní. Proto mají politicky korektní lidé právo omezovat škodlivé názory těch, kteří s nimi nesouhlasí. Nikdy neřeknou, že chtějí slyšet argumenty druhé strany, jejich role se omezuje na „tohle nesmíte říkat".

Pokud věří, že jejich oponenti se nejen mýlí, ale že jsou i zlí, cítí se politicky korektní lidé oprávněni zaútočit na ně osobně. Nepodaří-li se najít jednoznačně zavrženíhodné pohnutky, stačí osočit oponenty z nekalých postranních úmyslů - proti obvinění z různých „ismů" neexistuje obrana. S tímto pocitem vlastní čestnosti a spravedlnosti politicky korektní věří, že mají právo potlačovat svobodu projevu.

Politická korektnost je diktaturou dobra.

Politická korektnost je však především politickým nástrojem jedněch k ovládnutí druhých:

V tomto na hlavu postaveném politicky korektním světě se pravda vyskytuje ve dvou podobách: politicky korektní a fakticky korektní.

Politicky korektní pravdu veřejně hlásají politici, celebrity a BBC, i když neplatí, zatímco fakticky korektní pravdu odsoudí jako mylnou, i když platí. Fakticky korektní pravdy mají tu nevýhodu, že není nutné dokazovat jejich chybnost, stačí říct, že jsou politicky nekorektní.

Bývaly časy, kdy pravda byla tím nejdůležitějším, definitivním měřítkem všeho; pro politicky korektní lidi nemá význam. Pro ně totiž „pravda" není „něco, co existuje v objektivní realitě", ale „něco, co odpovídá mým předem daným názorům". Taková selektivní definice pravdy činí politicky korektní argumenty téměř nevyvratitelnými.

V důsledku toho politicky korektní lidé často věří, že jejich verzí pravdy lze omluvit i lež. Deník Daily Mirror uveřejnil fotografie britských vojáků, jak mučí Iráčany, a přívrženci listu snímky hájili i poté, co se ukázalo, že je to podvrh. Ohrazovali se tím, že fotografie ilustrují obecnější pravdu (což může být pravda, ale nikomu by neprošlo použít lež k ilustraci pravdy politicky nekorektní).

Zato když Robert Kilroy-Silk napsal, že Arabové jsou „sebevražední atentátníci, amputují údy a utiskují ženy", BBC ho propustila za to, že porušil zákony politické korektnosti, a nikoli snad proto, že by nepravdivě popisoval jisté nejvíc znepokojivé charakteristické rysy některých současných arabských společností. BBC prohlásila, že Kilroyovy názory „nesdílí", čímž vlastně připustila, že přestože jako instituce nemá mít své vlastní „názory", v podstatě se řídí politicky korektní normou. Navzdory tomu, že vládní statistiky ukazují, že občané afrokaribského původu páchají nepřiměřeně vysoké množství násilných zločinů v porovnání s jinými etnickými skupinami, se zlou se potážete, řeknete-li to veřejně.

Nejotevřenější rasismus, sexismus a homofobie se v současné Británii vyskytuje v sociálně nejslabších skupinách, mezi etnickými menšinami, neboť proti jejich názorům se zřídkakdy někdo ozve - považovalo by se to za útlak. Vrozené rozpory politické korektnosti ji činí v podstatě neschopnou vyřešit tak objektivně jednoduché etické problémy, jako je vražedná homofobie jamajských rapových zpěváků nebo týrání žen ve vynucených manželstvích. Labouristická vláda toleruje týrání zvířat při rituální porážce halal, zatímco mnohem méně závažné týrání při honu na lišku postavila mimo zákon jednoduše proto, že vykonavatelé porážek halal jsou v roli obětí, kdežto bílí lovci lišek mají status utlačovatelů.

Status oběti poskytuje v současné veřejné diskusi velmi silné postavení a odměna za něj je tak vysoká, že se za oběť snaží vydávat kdekdo. A tak je skupina obětí stále větší a početnější. Obézní, křesťané, kuřáci i lovci lišek - ti všichni vedou v Británii počátku 21. století kampaň za získání veřejně uznaného statutu oběti. Zvláště pozoruhodní jsou lovci, kteří se - zatím neúspěšně - snaží obrátit politickou korektnost naruby tím, že se prohlašují za oběť „předsudků". Pokroky v lékařské diagnostice vedly k tomu, že chlapci, kteří by dříve byli považováni za lumpy, na které stačí rákoska, se dnes klasifikují jako oběti lehké mozkové dysfunkce (či nověji ADHD), kteří potřebují podporu a léčbu.

V souboji mezi rozumem a citem zvítězí u většiny lidí obvykle emoce: srdce přetrumfne hlavu, protože je těžší žít se špatným pocitem než se špatnou logikou. Málokdo trpí výčitkami za chyby v úsudku, mnoho je však těch, které trápí pocit viny. Lidé zkrátka věří tomu, čemu věřit chtějí, a je pro ně velmi obtížné věřit tomu, co si nepřejí, ať by byly důkazy sebepádnější. Nejpohodlnější cestou k dosažení souladu mezi fakty a tím, čemu chcete věřit, není změnit přesvědčení, ale potlačit důkazy a umlčet ty, kdo na ně upozorňují. Až do nástupu pravicové vlády před nedávnem bylo v Dánsku protizákonné členit policejní statistiky podle etnické příslušnosti pachatele.

Lidé mají sklon věřit tomu, co jim přináší dobrý pocit, nikoli tomu, z čeho se cítí špatně. Většina lidí má hlubokou potřebu věřit, že stojí na straně práva a spravedlnosti, a toho lze nejsnáze dosáhnout tak, že se hlásí k názorům veřejně uznaným za správné. Hollywoodské multimilionáře z Beverly Hills nic neuspokojí víc než halasná kampaň proti chudobě třetího světa a výzva ke zvýšení rozvojové pomoci ze strany Západu - místo aby požadovali odpovědnější práci od afrických vlád, které jsou skutečnou příčinou utrpení svého lidu. Jaké dobro však tento přístup přináší? Jednou z absurdit politické korektnosti je to, že často způsobuje víc škody než užitku, protože podřizuje objektivní pravdu subjektivním hodnotám.

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Dobré úmysly světu nechybí, až příliš často mu však chybí zdravý rozum.

Z čeho pochází a k čemu vede politická korektnost? Jen zdánlivě paradoxně jsou odpovědi na tyto otázky skoro totožné:

Nedostatek důvěry v demokracii. Nedůvěra v lidskou povahu a touha zdokonalit ji omezuje důvěru politicky korektního člověka v demokracii. Omezování demokracie se často ospravedlňuje tvrzením, že kdyby byla demokracie příliš přímá, v Británii by se dodnes popravovalo a homosexualita by stále byla nelegální (ač jsou obě tato tvrzení pochybná – přímá demokracie by podporovala veřejnou diskusi a tím i pochopení).

Politicky korektní lidé odmítají své oponenty jako „pravicové populisty", jako by být populární v demokracii znamenalo něco zásadně špatného (je dosti významný rozdíl mezi populistou a tím, kdo pro své účely rozdmýchává ve společnosti nenávist). Mnohá omezení demokracie jsou vynucována právě politickou korektností.

Nedůvěra politické korektnosti k demokracii je oprávněná: většina lidí k ní má totiž v soukromí výhrady. Vzhledem k tomu, do jaké míry je politicky korektní elita odtržená od života, je demokracie skutečně velkou hrozbou pro její nejmilovanější názory. Když si diváci pořadu Volte mě na ITV volili svého politika, vyhrál Rodney Hylton-Potts, který sliboval skoncovat s imigrací do Británie – a vysloužil si přezdívku „komediální fašista".

Spisovatel Frederick Forsyth napsal, že politická korektnost „ je urážlivě povýšená a opovrhuje těmi, kterým říká „obyčejní lidé". Je to krédo samozvané elity. Cokoliv populárního je označeno za „populistické", což je utrhačný přívlastek, který poukazuje na nejhorší vkus. Z toho plyne, že je nedemokratická – přestože předstírá podporu demokracii, má mnohem raději své vlastní elitářství. Politicky preferuje vládu několika málo lidí, řízenou několika málo lidmi a hlavně ve prospěch několika málo lidí.

Kombinace přesvědčení, že ti, kdo jsou proti nim, se nejen mýlí, ale jsou i špatní, a touhy vylepšit lidskou povahu vedou politicky korektní lidi nejen k nedůvěře v demokracii, ale i k podpoře cenzury. Snahy omezit projev oponentů, které považují za nepřípustné, se realizují v rozpětí od politiky „nedat prostor" po legalizaci otevřené cenzury.

Je to válka proti svobodě slova

Nejznepokojivějším aspektem politické korektnosti je její úspěch v umlčování odlišných názorů. Základní formou cenzury politické korektnosti je autocenzura. Politická korektnost na tomto poli snadno vítězí, protože si přivlastňuje pocit morální nadřazenosti a těm, kdo s ní nesouhlasí, sugeruje, že dělají něco nemorálního. Lidé se proto za své politicky nekorektní názory stydí a veřejně se k nim nehlásí, přestože jsou o nich přesvědčeni.

V duchu stejné logiky se lidé cítí morálně na výši, jestliže se staví proti politické nekorektnosti, a snahu umlčet politicky nekorektní názory považují za oprávněnou. Zatímco politicky nekorektní mluvčí se uvádí slovy „Vím, že bych to neměl říkat, ale...", politicky korektní odpověď zní: „To byste neměl říkat!"

Politicky korektní mluvčí si vynucuje cenzuru nařčením oponenta ze „sexismu", „homofobie", „rasismu" a „fašismu". Tyto nálepky jsou používány zcela neadekvátně - jejich cílem také není analýza protivníka, ale umlčení odlišného názoru. Politicky korektní lidé dlouhodobě provozují politiku „nedat prostor" těm, s nimiž nesouhlasí - univerzitami počínaje, státní televizí konče. Došlo to tak daleko, že pro státní úředníky, policisty a novináře byly zavedeny směrnice, které mají odstranit nežádoucí způsob řeči a používání jazyka.

Přitom se na území politické korektnosti setkáváme se starými známými, už ve Schopenhauerově Eristické dialektice jasnozřivě popsanými chorobami, činícími z rozhovoru rovnocenných argumentů dva monology, přičemž ten převládající neútočí na věcnou podstatu, neboť nemá, co by věcně namítl, ale na osobu protivníka. Jak prosté, milý Watsone!

Nevyhnutelným následkem psychologizujících argumentů je argumentace ad hominem, neboli útok na osobu diskutujícího místo na jeho argumenty. Je to známý, špinavý, leč stále účinný trik, řazený mezi tzv. logické klamy. Ti, kteří mají proti politicky korektním heslům námitky, jsou považováni za vhodný terč pro jakékoliv osobní urážky, ať už na veřejnosti nebo v soukromí. Ti, kteří kritizují zázračnou medicínu politické korektnosti, jsou často odsuzováni jako extremisté.

Nechce-li se vám podstupovat útoky na vlastní osobu, musíte si uvědomit, že podle pravidel politické korektnosti mohou vyjadřovat výhrady proti feminismu pouze ženy, proti islámskému fundamentalismu jen muslimové a kritizovat britský zdravotnický systém smějí jen ti, kdo mohou prokázat, že jsou chudí a nemocní nebo že o takové lidi pečují.

Pokud se někdo dopouští myšlenkového zločinu, pak se ho dopouští i každý, kdo je s takovou osobou ve spojení. Prosazení principu asociované viny má velmi silný profylaktický účinek: izoluje totiž ty, kteří rozbíjejí politicky korektní tabu, neboť i ti nejvěrnější stoupenci se s nimi nakonec přestanou veřejně stýkat.

Dá se s touto rakovinou soudobé politické, mediální a obecně společenské komunikace vůbec něco dělat?

Jak by se dala politická korektnost porazit? Vzestup ideologie politické korektnosti v žádném případě není nevyhnutelný, však už se také v jejím pancíři ukazují trhliny. Největší je asi ta, kterou už jsem popsal: politická korektnost se sama stala téměř politicky nekorektní - málokdo ji brání z principu, i když v praxi má mnoho zastánců. Nepopularita politické korektnosti zřetelně signalizuje odpor k ní - lidé nechtějí přijmout způsob, jakým jsou jejich myšlenkové procesy formovány zvnějšku.

Politická korektnost je v zásadě produktem mocné, ale dekadentní civilizace, která se cítí dostatečně bezpečně a klidně se vzdá myšlení ve prospěch cítění a pravdu podřídí dobrotivosti.

Většina médií hlavního proudu, jako jsou New York Times a CBS, se sice od politické korektnosti ještě neoprostila, ale čím dál víc se prosazuje vliv tzv. nových médií. Různé diskusní rozhlasové stanice a zejména internet dává prostor podvratným, politicky nekorektním názorům, mnohé blogy se dokonce specializují na to, že uvádějí na pravou míru politicky korektní omyly.

Vzestup východních mocností - Číny a Indie - do určité míry zaručuje, že v průběhu příštích desetiletí se západní pocit provinění vytratí: když bude Západ konečně mít rovnocenné partnery, s kterými se bude moci srovnávat, přestane si libovat v sebenenávisti a začne znovu usilovat o potvrzení vlastní identity.

Věštění z křišťálové koule bývá ošidné, ale existuje reálná šance, že z pohledu dějin se jednou politická korektnost bude jevit jako přechodná úchylka západního myšlení. Politická korektnost je důsledek jedinečné pozice Západu a jeho ohromného bohatství, které v podstatě nemá konkurenci. Až tedy Východ začne Západ dohánět, bude to znamenat její konec. Nakonec se západní myšlení osvobodí a bude zase schopné uvažovat, ne se jen vciťovat, a hledat objektivní pravdu, nejen subjektivní ctnost.

To je, řekněme, jakýsi vnější návod či možná pokus o objektivní deskripci jednoho z eventuálních scénářů dějů nezávislých a nás – bezprostředních, avšak bezmocných aktérech. Ale co pak zbude nám, ruce v klíně? Ne!

Jak se očistit od politické korektnosti?

Politicky korektní revolucionáři nás učili, že osobní je politické. Teď, když se politická korektnost stala dominantní ideologií ve společnosti, je třeba zdůrazňovat opak. Je možné oddělit liberalismus od dogmatismu, oprostit se od politické korektnosti a zabývat se faktickou skutečností, ale vyžaduje to osobní úsilí:

Říkáte-li něco na veřejnosti, ptejte se sami sebe, zda to říkáte proto, že to je politicky korektní, nebo proto, že víte, že je to fakticky korektní. Nebo je vám příjemnější nepřemýšlet, abyste se vyhnuli špatnému pocitu?
Buďte přístupní sebekritice a kritice ostatních.
Nepsychologizujte ty, s nimiž nesouhlasíte: berte jejich slova v běžném, normálním smyslu a nehledejte za nimi skryté temné motivy, které by vám umožnily pustit z hlavy to, co říkají, aniž byste to vzali v úvahu.
Držte se racionálních argumentů založených na důkazech a nenechte se strhnout případy, které vyvolávají silné emoce.
Mějte s „oběťmi" soucit, ale neustupujte jim. Jestliže si své utrpení způsobily samy, ustupování jim nepomůže, jen zesílí jejich poraženecký postoj.
Nepropadejte kulturnímu relativismu: jednejte se všemi stejně a na všechny používejte stejná morální měřítka. To, že je někdo „oběť" nebo „menšina", neomlouvá neetické chování, které by bylo nepřípustné u „utlačovatele" nebo „většiny".
Neobviňujte se za věci, které jste nezpůsobili: to, co jste nezavinili, nemůže být vaše vina. Přenášení hříchů otců na syny je proti Konvenci lidských práv OSN.
Neposuzujte lidi podle toho, s kým se stýkají. Podstatné je, jací jsou, ne jejich vágní spojení s ostatními.
Neprosazujte nulovou toleranci. Lidstvo není černé nebo bílé, má mnoho odstínů šedé. Přemýšlení v absolutních hodnotách není žádné přemýšlení.
Nevyžívejte se v sebenenávisti. Jestli máte pocit, že můžete být na sebe a na svou kulturu hrdí, buďte rádi. To, že pocházíte z dominantní kultury, ještě neznamená, že jste špatní.

Mnohé z těchto bodů daleko výstižněji zformuloval americký filozof Sidney Hook ve svém eseji Etika polemiky. Jeho deset pravidel zahrnuje mimo jiné zásadu, že nic a nikdo nemá mít automatickou imunitu vůči kritice a že na argumenty oponentů se má odpovídat před tím, než začneme napadat jejich motivy. Ale poslední bod je nejpřiléhavěji a shrnuje poselství celé této knihy: Největší chybou při hledání faktické pravdy nebo moudré politiky je odmítnout diskusi nebo udělat něco, co ji znemožní.

A tak závěrem dodejme ještě dva z řady citátů, provázejících Browneho prorockou knihu. I v nich je zhuštěno kus moudra, jehož se nám dnes tolik nedostává:

Politická korektnost vážně ohrožuje politické zdraví.
(Saul Bellow)

Pro štěstí člověka je nezbytné, aby byl věrný sám sobě.
(Thomas Paine)

(Anthony Browne – Úprk rozumu. Překlad Milena Turner. Praha: Dokořán 2009- ISBN 978-80-7363-240-3)