Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - 345. díl. Střízlivění | ParlamentniListy.cz

Petr Hampl (*22. ledna 1969) je sociolog. Kromě toho je spoluzakladatelem a tajemníkem České společnosti pro civilizační studia.Vystudoval sociologii na Filosofické fakultě UK. V roce 1998 získal titul Mgr. (diplomová práce o metodologii Karla R. Poppera), v roce 2012 získal titul PhDr. a v roce 2015 obhájil titul Ph.D., když ve své disertaci uplatnil millsovskou teorii byrokratizace na ekonomický a sociální vývoj západních společností. V letech 2010–2014 nejprve přednášel na Vysoké škole ekonomie a managementu a poté v letech 2014–2016 působil na Filosofické fakultě UK jako výzkumný pracovník zaměřený na alternativní formy lidského kapitálu.

V roce 2017 inicioval založení České společnosti pro civilizační studia, kde působí jako tajemník. Tato společnost, v níž působí mimo jiné spisovatel Benjamin Kuras, sociolog Jan Keller a – se vší skromností – také já, pěstuje a rozvíjí myšlenky amerického politologa Samuela Huntingtona. Předmětem jeho studia je, jak „fungují“ civilizace, co se děje na jejich hranicích, jak vznikají fundamentalismy, jak může soužít více civilizací na stejném území, jak to ovlivňuje vnitřní dynamiku vzestupů a pádů každé z nich a vše, co s tím souvisí.

V březnu 2018 mu v nakladatelství Naštvané matky vyšla kniha Prolomení hradeb (Proč západní civilizace tak snadno podléhá islámu a jaké jsou naděje na její záchranu). Přestože předmluvu ke knize napsal významný sociolog, prof. Jan Keller, byla kniha stažena z nabídky knihkupectví nakladatelství Karolinum na přímý zásah rektora UK poté, co mu knihu nahlásil jako závadnou jeden student. V liberecké Krajské vědecké knihovně byla zrušena beseda s autorem kvůli názorům, „které se neslučují s názory zastávanými knihovnou“. O této knize i o jejím pokračování a dalších textech Petra Hampla jsme v této rubrice už referovali.

Dnes tedy před námi leží poměrně útlá (cca 140 stran) knížka Střízlivění, která se skládá ze dvou ústrojně se doplňujících částí. V první je Hamplova analýza podstatných problémů dneška a možné náznaky jejich řešení. Ve druhé jsou rozhovory s klíčovými osobnostmi dnešních společenských věd: Ivo Budilem, Petrem Drulákem a Janem Kellerem. My se dnes zastavíme u první části samotného autorského Hamplova textu. Nejlépe jej vyjádříme rovnou citací ze závěru oné kapitoly:

V této knize jsem se pokusil vyjádřit, že:

Končí éra, kdy Západ dominoval světu a kdy nejvýznamnější ideologií Západu byl liberalismus.
Rýsuje se již nové uspořádání, kde nejbohatší a nejvlivnější zemí bude Čína, a kde budou mít jednotlivé civilizační okruhy mnohem větší míru samostatnosti a soběstačnosti, než měly v americkém světě.
Pro západní národy a západní civilizační okruh jako celek je s tím spojen postupný pád do bídy, zaostalosti a barbarství. Tento pád již začal.
V případě evropských zemí to přináší velmi vysoké riziko plné islamizace a možná i nahrazení současných etnik, jejich jazyků, jejich kultury atd.
Je možné se z toho vymanit a některé západní národy této možnosti využijí. Vyžaduje to ovšem důkladné vnitřní reformy. Nové uspořádání může být v řadě ohledů podobné tomu, jak vypadala západní Evropa od 50. do 80. let. Ovšem v mnohem modernější podobě.
Součástí této změny musí být také to, že příslušníci elit budou vybíráni zcela jiným způsobem než v současné době. Je tedy logické, že současné ekonomické a politické elity takovou změnu nepodporují a snaží se jí zabránit. I za cenu toho, že to bude znamenat zánik západní civilizace.
I když rychle roste neschopnost a hloupost vládnoucí vrstvy, k potřebné změně se neschyluje, protože chybí opozice (nikoliv ve smyslu politického projektu, ale ve smyslu společenské vrstvy motivované a schopné prosadit změnu.
Radikálně naladěné skupiny spojující rysy politických a náboženských hnutí, které dominují v současných protestech, nejsou schopny potřebnou změnu prosadit.
Je ovšem slušná šance, že skutečná kontraelita vyroste včas.

Následující ukázka bude možná pro leckoho překvapivá, ale to už patří k Hamplově metodě analýzy jevů a jejich příčin. Když si onen text (a samozřejmě celou knihu) přečtete jako celek, otevřou se vám v nejednom smyslu oči. A také dveře věci (jak by to nazval Komenský – Janua rerum).

Vítejte v post-americkém světě

V únoru 2022 měli někteří na Západě představu, že nadešla jedinečná šance zlikvidovat pravoslavnou civilizaci jako potenciálního soupeře (a především jakožto spojence čínské civilizace) a vrátit globální mocenské poměry o dvacet let nazpět. Byli ochotni kvůli tomu absolvovat i velkou válku a nést určitá rizika. Zejména ti, když neumírají obyvatelé Západu, nýbrž Ukrajinci a když se některým lidem na Západě daří na válce slušně vydělávat. Nicméně západní elity projevily přesně tolik strategického mistrovství, kolik se od nich dalo čekat, a výsledek tomu odpovídá. Válka urychlila a jasně ukázala změny v uspořádání světových vztahů.

Průmyslovým, vědeckým a mocenským centrem světa už není New York, nýbrž Peking (případně Singapur a Abú Dabí). Na čínské ústavy dnes připadá většina světových vědeckých objevů . Ale i kdyby s nimi dokázali třeba Američané držet krok co do počtu objevů, z principu nemohou držet krok co do průmyslových inovací a zavádění těch vynálezů do praxe. Čína má řádově větší výrobní kapacity a řádově víc inženýrů než USA a Evropa dohromady .

Naděje, že volný trh bude prostředím příznivějším technologickému pokroku, se ukázaly jako neoprávněné. Kombinace korporací a akciových trhů dokázala přesměrovat inovace z technických oblastí do reklamy a marketingu a ukázala se účinnější bariérou zavádění technologických novin než jakékoliv centrální řízení. Čína vyhrála.

Čína se také stává politicky nejvlivnějším státem světa. Pracovali na tom desítky let a vyplatilo se to. Tam, kde americké korporace a americké neziskovky likvidovaly místní kulturu a drancovaly místní bohatství, tam Číňané nezištně (respektive zdánlivě nezištně) stavěli mosty, silnice, železnice a elektrárny. A půjčovali peníze. Výsledkem je, že Číňanům je skoro každý zavázán a úplně každý s nimi chce mít skvělé vztahy. Včetně většiny bývalých amerických kolonií.

Rýsuje se tak nové uspořádání světa, kde:

? Čína bude poskytovat vědecké a výrobní kapacity

? Rusko speciální znalosti (než je Čína předhoní), především nerostné zdroje a zemědělskou výrobu

? Další regiony hlavně ty nerostné zdroje, občas zemědělské produkty. Na rozdíl od současného stavu to nemusí být ničivé, pokud ty státy budou dostávat rozumně zaplaceno.

? Každý region a každý stát bude mít vyšší míru soběstačnosti než dosud

? …a kde – to je hlavní novinka – bude respektováno, že každý si může žít po svém. Jestli se v nějaké lidožroutské zemi chtějí navzájem pojídat, nikdo jim do toho nebude mluvit. Jakékoliv „šíření demokracie“ ani „šíření volného trhu“ nepřichází v úvahu, ale není ani nahrazeno žádným šířením konfuciánství.

Ptáte se, kde je v tom místo Evropy a USA? Nikde. Část světa, která žije z dědictví vybudovaného předchozími generacemi, a která postupně propadá do bídy a barbarství. Nikoho nezajímá, pokud na něj nestřílí raketami nebo u něj neorganizuje státní převrat. A že je zde dosud nejvyšší životní úroveň. Jednak to není tak úplně pravda , ale především je příliš mnoho náznaků, že je to jen dočasné.

Změna nebo popírání reality

Vstup do takového světa nemá charakter prudkého zlomu. Jsme prostě jenom každým rokem chudší, každým rokem zaostalejší a každým rokem přibývají další problémy. Nejen, že nejsme schopni zastavit kolonizaci vlastních zemí a zastavit agresivní skupiny ničící dětskou psychiku, ale neumíme už vyřešit ani banální záležitosti typu dodávek antibiotik.

Jak mohou na tuto změnu světového uspořádání reagovat malé evropské státy?

Vidíme příklad Maďarska a Rakouska, jejichž strategie by se dala shrnout takto:

? Akceptování nové reality

? Vytvoření vlastní strategie, jak přežít a být úspěšný v tomto novém světě

? Snaha o maximální soběstačnost

? Rovnoměrné kontakty s celým světem, se všemi jeho částmi, regiony a se státy různých uspořádání.

Opačný extrém představuje současná Česká republika. Strategie její vlády (včetně prezidenta a nejvyššího soudu) je založena na popírání reality. Politické vedení tedy předstírá (a své občany nutí předstírat), že svět vypadá úplně jinak.

? Že prý USA dosud vládnou celému světu a jsou nejbohatší zemí (protože si od kohokoliv mohou cokoliv vzít zadarmo)

? Že ostatní nemají jinou možnost, než to akceptovat. Že mají fakticky méně svobody, než měly státy sovětského bloku. Přibyly jen řeči o „volném trhu“ a „demokracii“ a předstírání, že si státy svou ekonomickou a politickou porobu volí dobrovolně.

? Že v takové situaci je nejlepší strategií pro malý evropský stát fungovat jako lokajská entita, poskytovat služby americkému centru a čekat na drobečky, které spadnou ze stolu. Že to může vést k docela slušné životní úrovni, když se lidé v tom státě budou dost snažit (v politicky-korektním jazyce se tomu říká „konkurenceschopnost“ – jsem užitečnější lokaj než jiní lokajové).

Pokud by takové poměry skutečně panovaly, pro malý stát by z toho vyplývala strategie opačná té, kterou sledují Maďarsko a Rakousko:

? Systematická likvidace všeho vlastního.

? Vytváření maximální závislosti na nadnárodních (amerických) korporacích

? Změna vlastní země tak, abychom odpovídali požadavkům těch korporací lépe než kdokoliv jiný

? Likvidace vztahů se všemi dalšími částmi světa.

Nikdo to nepraktikuje tak důsledně jako Česká republika, vyjma baltských států, kde v posledních dvaceti letech způsobila liberální politika horší škody než stalinské represe. Z těch zemí odešlo do ciziny tolik lidí, že o faktické likvidaci těch národů už je rozhodnuto. Hraje se jen o to, kdo ta území osídlí.

Většina evropských států sleduje strategii, která je jakýmsi kompromisem mezi maďarsko-rakouskou a českou cestou.

Strategie tandemu Fiala – Pavel (a celé liberální oligarchie, kterou reprezentují) by mohla fungovat v případě, že NATO dokáže porazit Rusko a Čínu, dosadit tam své loutkové vlády (tzv. demokratické) a plně si je podmanit. Vůbec nepočítá s možností, že by se to nepodařilo.

Heslo „patříme na západ“, fakticky to znamená „patříme do minulosti“.

Jak zastavit pád Západu

Ve světě, jehož podoba se už rýsuje, nebude nikdo potřebovat západní banky, konzultační služby a nic podobného, a tudíž ani západní peníze. Pro státy Západu bude stále těžší nabízet něco, za co by ti ostatní byli ochotní dát svoje suroviny, obilí a produkty svých továren. Logický další vývoj tedy znamená postupný pád do chudoby, zaostalosti a barbarství, ztrátu svobody a dramatický růst sociálních rozdílů. A samozřejmě také postupující kolonizaci jinými civilizacemi. V tom mají Američané určitou výhodu, protože je kolonizují latinos, což je po všech stránkách méně špatné než islám.

V tuto chvíli to ještě nemusí být úplně patrné, protože Západ dosud žije ze svého dědictví. Žije z toho, co bylo vybudováno za staletí, kdy byl centrem výroby a racionální vědy. Ale už k tomu téměř nic nepřipadává a dokonce už nedokáže ani udržovat v chodu to, co bylo vybudováno – od úpadku vzdělání po rozpadající se silnice.

A věci se mění rychleji, než to na první pohled vypadá. V roce 1990 by nikdo nevěřil, že Čína bude v naší době světovou jedničkou v pokročilé vědě. Nevěřil by, že české země se posunou od stavitelů jaderných elektráren a výrobců družic v závislou zemi soupeřící s Rumunskem a Pákistánem o možnost vyrábět jednoduché komponenty. Nevěřil by ani tomu, že etnicky a kulturně homogenní Švédsko bude ovládnuto muslimskými gangy. A pokud snad ano, předpokládal by, že to bude trvat několik staletí.

Nicméně stalo se. Během méně než jedné generace.

Je možné pád zastavit? Samozřejmě, že ano! Západní národy a státy by mohly trend otočit tím, že dojde k následujícímu.

Za prvé. Poměry se změní tak, že se budou nahoru dostávat jiné lidské typy než dosud. Řečeno s Ivo Budilem, jde o to obrátit od společenské kreativity k technické kreativitě. V čem je to tak podstatné? Technická kreativita znamená, že mysl je soustředěna na vyřešení nějakého problému, a že člověk dostává více méně jednoznačnou zpětnou vazbu: funguje nebo nefunguje. Tak to mají všichni od zedníka přes veterináře po konstruktéra raketoplánu, a tento přístup se dá uplatňovat i ve většině humanitních disciplín. Společenská kreativita je zaměřená na ovlivňování (manipulaci) druhých lidí a neexistuje žádné jasné objektivní měřítko úspěchu nebo neúspěchu. Jenom: ukecal jsem – neukecal jsem, ohromil jsem – neohromil jsem, přesvědčil jsem – nepřesvědčil jsem.

Zjednodušeně řečeno – vláda reklamních expertů musí být nahrazena vládou inženýrů.

Za druhé. Výroba, věda a zemědělství musí být významnější než bankovnictví, obchod, politika a reklama, a tomu musí odpovídat i odměňování. A to i v případě, že by to bylo zcela v rozporu s tržními principy.

Za třetí. Školství se musí znovu zaměřit na růst znalostí a výkonnosti a na přírodní vědy.

Za čtvrté. Národní společnosti se musí stát více homogenními. Jak kdysi napsal Christopher Lasch , majetkové rozdíly mohou být tolerovány jen do té míry, dokud nevytvářejí bariéry mezi lidmi. Vůbec nevadí, že umělci vydělávají víc než dělníci – dokud to nevede k tomu, že si vytvoří vlastní svět a ztratí schopnost s nimi komunikovat. Mimo jiné to znamená, že čím jsou větší rozdíly majetkové a příjmové, tím více potřebujeme investovat do společné kultury, udržení společných ideálů a do podpory společného životního stylu.

Jako po válce

To by stačilo k tomu, aby se vývoj západních zemí obrátil od úpadku k novému růstu.

Jenže to jsou věci, které se nestanou samy. Nevzniknou hrou tržních sil a nevytvoří je ani žádný spontánní řád. Jsou otázkou politického vůdcovství vedeného jasnou vizí a odhodláním prosadit je proti odporu těch skupin, které na úpadku Západu dočasně vydělávají.

Připomínám, že jedním z klíčových rysů politického vůdcovství je to, že nejde s davem. O vůdcovství nemůžeme mluvit tam, kde politik či aktivista zjistí, co lidé chtějí a pak to pro lidi prosazuje. Když zjistí, že lidé odmítají migraci, vystupuje proti migraci. Pak zjistí, že lidé nesnáší Rusy, tak je proti Rusům. Pak zjistí, že jsou lidé otráveni lock-downy, tak je proti lock-downům. Pak zjistí, že lidem vadí drahé energie, tak je proti drahým energiím. Tak se chovají političtí profesionálové a já je za to nekritizuji. Někteří z nich dělají svou práci velmi dobře a já jsem za tu práci vděčný.

Ale vůdce je ten, kdo sám přichází s vizí a který pro ni teprve získává lidovou podporu. Vůdce je ten, kdo je schopen postavit se proti davu, pokud se ten dav chová jako skupina hlupáků. Takový byl Masaryk a takový je Viktor Orbán.

Mimochodem, to, co navrhuji, je vlastně jen opakování toho, jak byl založen úspěch průmyslové Evropy v 19. století a co bylo v modernější formě opakováno po druhé světové válce. Některé evropské státy se dnes o něco podobného pokouší, ale jinde je tahle historická zkušenost úplně zapomenuta. Nejspíš proto, že společenské síly, které drží většinu moci, si dobře uvědomují, že je taková reforma ohrozila. Zato ji intenzivně studovali v Číně.

Že se tehdy jednalo o obnovy zemí zničených válkou? Nemylme se, škody způsobené za posledních několik desítek let nejsou menší. Menší není ani objem práce, který bude muset být vynaložen na nápravu.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.