Už jsem slyšel lecjaké tlachy mudrlantů, kteří hořekují nad ztrátami, které nové poměry přinesou pro tu naši krásnou demokracii, liberální, střediskovou. Je hezké, když se na to téma vybleptávají lidí bez sebemenšího gramu odpovědnosti. A tím pádem i jakéhosi nutného základního politického fištrónu.

Vzpomněl jsem si v té souvislosti na více než sto let starý příběh (1923) atentátu na tehdejšího ministra financí Československa Aloise Rašína. Naštěstí pro Roberta Fica, jak se zdá, jeho příběh dopadne lépe, než ten osudný Rašínův, ale to není podstatné. Určitý neklid ve společnosti vyvolávaly a vyvolávají události obě. Jsou srovnatelné. Ta prvorepubliková vedla k přijetí zákona na ochranu republiky. Co vyvolá ta slovenská dnešní, jasné není, ale lze předpokládat, že podobné úvahy padnou rovněž.

I vzpomněl jsem si při té příležitosti též na článek, který Karel Čapek věnoval té tehdejší události a legislativní dohře. Měli bychom ho velmi pozorně číst znovu dnes. Nepochybuji, že Slováci tak už (aspoň obrazně) činí.

ZÁKONY A HLOUPOST

Právě se nadělalo dosti hluku se zákonem na ochranu republiky. Byl nazván “zákonem náhubkovým”; pravilo nebo křičelo se, že je to znásilnění politických svobod, konec volnosti slova a tisku, a jiné, ještě horší věci. Dobrá.