„Odhodlal jsem se dojít až do konce strachu."

Tato slova citovaná z Maxima Gorkého, čteme v úvodní části básnické skladby Hirošima, jednoho z dlouhé řady veleděl sepsaných Františkem Hrubínem. Narodil se 17. září 1910, zemřel 1. března 1971. Za těch krátkých šest dekád života napsal patnáct básnických sbírek, dvě prózy, tři divadelní hry, řadu knížek pro děti a dalších děl. A přece, kdybyste se dnes zeptali běžného člověka, neřkuli školních dětí, patrně si jen málokdo vybaví ve spojitosti s jeho jménem víc než Vávrův film podle poémy Romance pro křídlovku, a starší generace možná vzpomenou na hru Srpnová neděle a poémy Jobova noc a Hirošima. Samozřejmě, je to vůči celému obrazu tvorby Františka Hrubína velmi nespravedlivé, ale kde hledat spravedlnost ve světě „který neví o předurčenosti k řemeslu Zpěv“, jak napsala pro změnu ruská básnířka Marina Cvetajeva. Básník je a zůstává vždy sám. Dotýká se světa slovy, nabízí je budoucímu čtenáři. Jenomže čtenáři básní vymírají. I to je důvod, proč dnes připomenout jednoho z největších básníků, které dalo naší zemi minulé století.

Hrubín se sice narodil v Praze na Královských Vinohradech, ale útlé dětství prožil v posázavských Lešanech, rodišti jeho matky, otec totiž narukoval do první světové války. Tato nevelká obec se Hrubínovi stala celoživotní inspirací: sem umístil svá díla Romance pro křídlovku, Zlatá reneta a samozřejmě poému Lešanské jesličky. Studoval pak na několika pražských gymnáziích, neúspěšně se potýkal s filosofií na univerzitě, pracoval jako knihovník, po válce pak až do konce svých dnů byl spisovatelem na volné noze. Když si vezmeme, že jeho tvorba byla průběžně (zejména po roce 1948) provázena obdobími zákazů, asi to nebyl život materiálně bohatý. Jenomže jsou věci podstatné a nepodstatné. Hrubínovu básnickou i lidskou charakteristiku vtělil do slov F. X. Šalda už při vydání jeho prvotiny, sbírky Zpíváno z dálky (1933): „Tichý extatik, který vidí, co uniká jiným: barvy a tóny ultrafialové, marnivý melodik, tím marnivější, že melancholický zpěv jeho krve láme do zajíknutí touha po duchovosti a lítost nevykoupení." Tato slova dobře vystihují celoživotní povahu Hrubínovy tvorby – stál nehnutě jako stoletý strom mezi dvěma póly: touhou po útěše, zpravidla vyjádřenou návraty k přírodě a k zemi, k níž neodmyslitelně patřil, a vědomí konečnosti a zmaru, který jej ostatně provázel v klíčových okamžicích, stejně jako celou jeho generaci – od Nezvala po Závadu, Halase, Holana či Seiferta. Z této řady nesmrtelných básníků byl nejmladší, ale neméně osobitý. I proto vůči němu i zkušenější autoři leckdy hleděli s úctou.

Na rozhraní naděje a marnosti

„Ach, Čechy krásné, Čechy mé! / Obraze rámu prastarého, / kolikrát vytrhli tě z něho, / že odprýskaly barvy tvé / až po tmu hrobů.“