Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 94. díl. My s nimi vyběhneme

06.09.2019 11:22

Sergej Chelemendik (9. srpna 1957, Kyjev– 5. května 2016, Bratislava,) byl ruský spisovatel a také bývalý slovenský politik. Od roku 2006 byl poslancem Národní rady Slovenské republiky za Slovenskou národní stranu.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 94. díl. My s nimi vyběhneme
Foto: Vít Hassan
Popisek: Petr Žantovský na debatě: "Rusofobie-antisemitismus 21. století?"

Pocházel z novinářské rodiny, slovanské jazyky, ruštinu a literaturu studoval na Filologické fakultě Moskevské univerzity. Deset let poté pracoval jako učitel na Vysoké škole překladatelů. Dva roky (1982-1984) pobýval jako profesor na Kubě na univerzitě v Las Villas v Santa Claře. Od roku 1988 působil na Slovensku jako lektor ruského jazyka, přistěhoval se tam s manželkou a dvěma dcerami. Od té doby trvale žil v Bratislavě. Jde o autora asi 30 knih, svá díla vydával v ruštině, slovenštině a v češtině. Zemřel roku 2016 ve věku 59 let.

Nejvíc mu ze strany jeho kritiků bývalo vyčítáno, že ve svých analytických argumentacích zdůrazňuje nadměrný význam Ruska pro Evropu, kritizuje současný vliv amerikanismu v Evropě a obviňuje Spojené státy americké z událostí na Ukrajině (2014) a přípravy budoucí světové války. Prohlásil dokonce, že „nemyslím, že většina lidí v Evropě považuje Rusko za nepřítele, navzdory obrovskému úsilí propagandy. Myslím, že téměř ve všech evropských oblastech by v čestných volbách vyhrál prezident Putin, když by se jich mohl zúčastnit. Je populárnější než mnozí místní politici." I když se taková slova mohou někomu zdát provokativní, stojí za zamyšlení. A protože v našem knižním cyklu přinášíme texty různorodých autorů a názorů, patří se i tento. Jedině v celistvé optice si pak každý může udělat svůj nezávislý názor.

Některé jeho texty u nás vycházely před několika lety na serveru Britské listy. Právě ony tehdy dostaly práva na otištění jeho knihy „My s nimi vyběhneme“, z níž dnes přinášíme několik úryvků. Možná není od věci ocitovat v úvodu kousek článku o Chelemendikovi z pera tehdejšího redaktora Britských listů Štěpána Kotrby.

„Kontroverzního autora politické publicistiky a satiry, ruského politologa žijícího od roku 1988 v Bratislavě není třeba představovat ani ruskému, ani slovenskému čtenáři, český o něm však neví téměř nic. Sergej Chelemendik je autorem mnoha knih, psaných svébytným jazykem i svébytnou poetikou. Samoubijcy z roku 1985, román Grupa zachvata z roku 1990, či filosofující návrat Instinkt samoubijstva z roku 1992 jsou jen jednou částí bohaté televizní, filmové a literární tvorby autora. Kniha Gazda proti vláde národnej zrady se zabývala "skutečnými cíli Dzurindovy vlády, strategickými chybami Vladimíra Mečiara, genezí vzniku politické pyramidy Smer a příčinami popularity Roberta Fica". Byla ale něčím víc - byla portrétem Slovenska a Slováků. Dialog s novým prezidentem Ivanem Gašparovičem, Matúš Kučera: Slováci prežijú, Krtkovia slovenskej politiky - to jsou tituly, které nezůstaly na Slovensku bez povšimnutí.

Chelemendik přitom není fanatický nacionalista ruský ani slovenský, i když koketuje s národovectvím i slavjanofilstvím. V jeho pojetí se ale stávají karikaturou intelektuála, který ví, že emoce, které vyvolává, nepovedou k nenávisti, ale spíše k zamyšlení či studu. Nastavuje pouze pokřivené společnosti pokřivené zrcadlo a domnívá se, že tím narovná lidem páteř. Někdy se mu to i daří.“

Prolog

Zatím ještě nevím zcela přesně, kdo jsou oni a kdo jsme my. Avšak cítím, že s nimi vyběhneme (rus.:„My objebiom ich!“). Nejprve začneme pěkně zlehka, potom čím dál, tím více a více. 

My jsme už vlastně začali, ačkoliv si to sami ještě neuvědomujeme.

Co udělali oni – nám

Co udělali oni – nám

Nic dobrého. Když se podíváme na posledních sto let, není možné přejít bez povšimnutí, jak se nás snažili smést ze světa.

Říká se, že jim vůbec nebylo po chuti, abychom byli stejně početní jako smyslní Indové. Vyskakovali z kůže, aby podpořili každou revoluci – přirozeně, u nás, každou válku – s námi v hlavní roli, každou kolektivizaci, liberalizaci či demokratizaci – jenomže nikoliv u sebe, ale opět u nás.

Mohlo by se zdát, že navenek dosáhli svého, neboť nám nedovolili rozmnožit se tak obšírně, jak bychom mohli a jak by se mnohým z nás chtělo. Poté co skončila naše bouřlivá revoluce, slízali smetánku naší šlechty prostřednictvím Francouzů.

Dodnes si vykračují vypasení a líní jako kocour, adoptovaný kolektivem mlékárenského závodu. Tráví geny našich knížat a hrabat, nicméně s mizerným užitkem.

Jednou se přihodilo, že na Krymu urazili našeho vůdce. Stalo se tak v průběhu oběda. Zatímco on je krmil černým kaviárem, tolik vzácným ve válečném hladovém období, oni se ho pokusili ze srandy oslovit strýčku Joe.

Josif Vissarionovič se tenkrát urazil do té míry, že přímo v průběhu oběda jen tak tak, že se neodmítl podělit se s nimi o bohaté plody vítězství podle zásady: pro ně velký kus Německa, pro nás všechno ostatní.

Navíc po tomto jejich hloupém žertu se Josif Vissarionovič hluboko zamyslel nad tím, zda by přece jen neměl osvobodit celou Evropu samostatně a najednou ode všeho. Ale neosvobodil, bál se totiž, že by nám prasklo panděro.

Obával se zbytečně, naše panděro by to vydrželo. Konec konců, vždyť už ani nebylo co osvobozovat: Francouze, kteří se nalízali našich šlechtických genů, a Španěly a Italy, již byli jako dívenky zamilovaní do komunismu a rudých gard.

Jejich vykrmené divize by se roztřásly při pohledu na naši vítěznou sílu a zahanbeně by odplavaly domů. Zvláště kdyby viděly, jak důkladně tato vítězná síla znásilňuje německé ženské pohlaví, s jakou vervou vstřikuje svoje silné geny oslabenému nepříteli. Strachoprdi Amíci by prchali od hříchu co nejdál, aby náhodou i je nepřeřízli.

Tohle byla naše verze Marshallova plánu. Rozsah našeho vstřikování byl znásobený německými sklony ke všeobecné evidenci a kontrole, načež vedl ke vzniku Asociace německých žen znásilněných Rusy, která prý ještě doposud existuje. Její přestárlé členky se na svých pravidelných schůzkách dodnes oddávají hrůzostrašným vzpomínkám.

Tenkrát se Josif Vissarionovič zřekl úmyslu „dojídat“ Evropu výměnou za jejich neupřímný slib, že už ho nikdy nebudou oslovovat strýčku Joe, namísto toho aby je shodil do kanálu La Manche a o pár roků později zaházel vodíkovými bombami, které nám darovala skupina jejich vědců, jež s námi blahosklonně sympatizovala.

Už tenkrát jsme mohli založit vlastní Evropskou unii s velkými zásobami potenciální úrodné půdy, jež by sahala od Karpat až po Čínu, s ještě většími zásobami samotných Číňanů, kteří si o sobě ještě tolik nemysleli, neuměli šít plyšové hračky a trpělivě čekali na to, až si vyřídíme svoje záležitosti v Evropě a podíváme se jejich směrem.

Vzešla by z toho docela sympatická Eurusia s jednotnou měnou pod názvem eurubl. Kdyby tehdy náš vůdce netroškařil, bylo by jich velmi málo a nás velmi mnoho. Náš biologický triumf nad nimi by byl takto očividný již dnes.

A někdo z nich by nyní psal knihu o tom, jak oni vyběhnou s námi.

Jako dezert nám podstrčili flekatého Gorbiho, a ten nás vydal i s vnitřnostmi. A udělal to tak, jako ještě nikdo před ním. Kam se na něj hrabou všechna údělná knížata z doby Zlaté hordy, ať už kníže Kurbski nebo hejtman Mazepa!

Vydal nás ve velkém a kdoví proč, že my jsme si toho ani nevšimli. Jaksi jsme to přehlídli. Až později se nám otevřely oči dokořán: hle, vždyť on, ten Jidáš, nás už vydal všechny!

Kde se jen vzal takový Jidáš? Vždyť vypadal jako náš krajan, byl laskavý, oči mu zářily, řeč měl zpěvavou. Říká se, že chtěl jen to nejlepší. Na stavropolském traktoru chtěl u nás vypěstovat anglické trávníky, které sám viděl jenom v televizi. A teď se tváří jako boží neviňátko, aby ho nezasypali plivanci.

Později nás zaházeli kuřecími stehýnky. To je nové maso pro chudáky a ubožáky. Namísto celého kuřete rostou jen stehýnka a část zadku. A strávit je dokážeme pouze my.

Z této hromady zmraženého kuřecího masa a za těžkého funění cara Borise se vyklubala naše nová šlechta. Obrostla sádlem a v jednom okamžiku jí narostla křídla.

Nicméně vyběhneme s nimi stejně tak elegantně, jako se oni naučili pěstovat kuřecí stehýnka, pojmenované po jejich vůdci, rovnou v lednicích a bez přítomnosti kuřat („Bushovy nožky“ – tak se v Rusku lidově nazývají importovaná kuřecí stehna ze Spojených států, pozn. překl.).

Co děláme my – jim

My jim děláme jen to nejlepší. Velmi jim tedy pomáháme. Zatím.

Za levný peníz jim posíláme dary z našeho nerostného bohatství. Shromažďujeme jejich fádní šedozelené bankovky. Nejprve pod své proužkované matrace, poté ty šedozelené symboly jejich síly, zakroucené do tvrdých rolí a stáhnuté oranžovými gumičkami, zakopáváme u sebe na chalupách v zavařovacích sklenicích od okurků. Aby valuty nesežraly brouky, aby neshnily. To je náš ruský bankomat.

Avšak u nich doma se oni rozhodli držet peníze na kartách, čipech a harddiscích. U nás takto drží peníze pouze hlupáci. My na jakýkoliv jejich čip vyrobíme tři své. Když jednou někdo všechny jejich peníze odmagnetizuje a smaže (bůh ví, kdo bude ten drzoun a chytrák), potom je zachráníme my, tak jak jsme je kdysi zachránili před „hnědým morem“. Rozpáráme svoje matrace, vykopeme sklenice na chalupách, přijdeme k nim na návštěvu a vstříkneme jim naše zelené miliardy.

Mimo to, jsme se od nich mnohému naučili. Hlavně demokracii a ještě kdejaké drobnosti: consulting, public relations, šoubyznys. Ale to už je minulost, my už se nemáme od nich co učit. Oni se od nás zatím učit nechtějí, dělají se důležitými a ohrnují nad námi nos. Nicméně budou se muset učit od nás, neboť už teď naše demokracie tu jejich demokracii proráží jako železná tyč sopel.

My koho chceme, toho i volíme. Chceme Jelcina – zvolíme ho, chceme Putina – zvolíme i jeho.

Přirozeně, oni se naparují, dělají se, že to jsou oni, kteří chtějí naše jelciny a putiny, a my jsme tady jen tak pro srandu králíkům.

Je možné, že oni je chtějí taky. Podstatné však je, že své jelciny a putiny chceme my, a proč je chceme, to oni neví. A když se to dozví, tak už bude pozdě.

Vyběhneme s nimi, neboť umíme chtít tak, jak se oni nikdy nenaučí.

Co chtějí netvoři

Chtějí naši smrt, ale bez války s námi a s našimi bratry. Chtějí zůstat na této planetě sami.

Oni, dobří chlapci – „goodguys“, rozhodli už o osudu ostatních, zlých chlapců – „badguys“, a zabíjejí je všechny ze vzduchu, shazují na ně bomby a pálí je napalmem jako škodlivý hmyz.

Něco podobného se v Evropě, jenže v levnější režii, odehrálo celkem nedávno: tehdejší zlé chlapce Židy a Slovany tehdejší dobří chlapci Němci odváděli do plynových komor a potom spalovali v krematoriích. A z popelu vyráběli minerální hnojiva.

Netvoři přejí smrt všem, ale bez války, a v tomto je jejich nevykořenitelná iluze. Zapomněli na to, že Němci před tím, než všechny začali odvádět do plynových komor, bojovali a vítězili.

Jejich nesplnitelná a infantilní touha je, aby jsme se odstranili sami, podřídili se vůli našich zrádců, kteří jen zapískají na píšťalku – a my jako začarovaní potkani v houfu zmizíme pod vodou.

Anebo aby jsme se s našimi bratry seriózně mezi sebou popadli a odstranili jeden druhého ještě do té doby, dokud se nerozpoutá boj o každý kousek vzduchu, o každou kapku vody na naší planetě, kterou zasvinili hlavně oni.

Jejich přání je v zásadě pochopitelné. Ty umři dnes, já zítra. Poštvi je proti sobě a s potěšením pozoruj. Ale přibližně to stejné chtějí a plánují všichni. Včetně nás. A ačkoliv naše zkušenosti v podobných záležitostech jsou skromné, rychle se umíme učit a všechny doběhneme. Pod naším dohledem Ázerbajdžánci dávno deptají Armény, Abcházci Gruzínce a naši Rusi začnou brzy deptat Lotyše a Estonce.

Nezdravé je však něco jiného: oni si už dávno vzali do hlavy, že každý bude všechno dělat podle jejich plánů. V těchto plánech je napsáno přibližně následující:

Za prvé skoncovat s islámským světem.

Druzí v pořadí jsou Indové.

Potom jsme na řadě my nebo Evropa. A možná, že my současně s  Evropou.

A nakonec se ocitnou tváří v tvář našim žlutým bratrům, pro které jiné řešení, jako vodíkové bomby, neexistuje a ani nemůže existovat.

Černoši, které nestihl pohltit Aids, se v té době soustředí kolem Monmartru v Paříži, osvobodí tak od sebe Afriku, která má všechny šance, aby se vyhnula atomovým bombám. Tam, v Africe, se shromáždí ta malá část homo sapiens, která přežije.

Plán jako plán. Tak trochu připomíná anekdotu o slonu v zoo, který dokáže sníst padesát kilo banánů:

„Snědl by, snědl, ale kdo mu je dá?“ Náš veselý Žirik (Žirinovskij, pozn. překl.) může podobných plánů nastřádat na tisíc roků dopředu.

Plán, nechť by byl jakkoliv krutý, ještě není zvrácenost. Může být klamnou iluzí, chybou, tak jako většina lidských plánů. Zvrácenost jejich plánů spočívá v tom, že oni sami se vyhlásili za bohy, svůj plán vyhlásili za božský a o existenci jiných plánů odmítli vůbec uvažovat. Takže mají plán v souvislosti s námi, ale my plán v souvislosti s nimi jako bychom neměli a jakože ani mít nemůžeme.

Toto je jejich nejbolavější a neslabší místo. Je to iluze, která zní takto: poradili jsme se a rozhodli, že nejprve dáme do pořádku Araby kvůli jejich ropě, potom Indy, aby se nestihli přestěhovat a rozmnožit – dál podle plánu. A zaručeně nám všechno vyjde, neboť jsme to my. Nejenom že nás nikdo nezabije, ale nikdo se nás ani prstem nedotkne. A může nám být ukradená čísi celá tisíciletá státnost, čísi náboženství, mytologie a aristokracie. Na všechno se vykašleme, poněvadž my jsme taky nic neměli a nemáme: ani stát, ani náboženství, ani aristokracii; zato máme náš blud a mnoho zelených nul v počítačích.

Zvrácenost tkví v tom, že oni tomu všemu věří. Náš Žirik může podobných nesmyslů nakecat o mnoho víc, hlavně když mu zaplatí, bude se však kdesi v koutku duše smát. Ale oni tomu věří.

Léta jsem si lámal hlavu, kde se to u nich vzalo? Odpověď je prostá: z nevědomosti. Oni neznají a nechtějí poznat nic, kromě toho svého supermarketového ráje, ve kterém se ta jejich vypasená chátra nacpává cheesburgery jako náklaďák, když tankuje naftu.

Prostě jsou to nevzdělanci, na rozdíl od nás, od přírody zvědavých a důvtipných. Tím víc od našich žlutých bratrů, kteří k nim proudí v miliónech a kteří je důkladně studují.

Mimochodem, i nás k nim přišlo mnoho, a to není jen tak. Ale je to k nám nějak netáhne. Těžko je jim u nás. Poněvadž to jsou „pindosi“.

Tak tedy potom kdo s kým vyběhne? Kde bude v konečném důsledku více zrádců? U nich, kde jsou si navzájem všichni cizí, anebo u nás, kde jsou si všichni vlastní? A bude to vůbec zrada, jestliže Číňané, Japonci a našinci, kteří u nich žijí, vyhodí do povětří ten jejich křehký jarmareční cirkus? Ne, bude to historicky zákonité a spravedlivé.

Neboť my a naši bratři žijeme v reálném světě reálných událostí, věcí a jevů. Oni však žijí v abstraktním světě zelených nul, které si sami vymysleli. V tom tkví jádro jejich zvrácenosti a tuto zvrácenost se snaží ze všech sil šířit do celého světa, jenomže nic z toho jim nevyjde.

Jejich peníze, to jsou jisté skleněné korálky, za které vyměnili svůj Manhattan, aby ho zastavěli skleněnými kůlnami fascinujících rozměrů. Jenom naivní Indiáni nezůstali na tomto světě – všechny je neuváženě vyhubili.

Oni věří ve svůj blud, v to, že donekonečna budou vyměňovat svoje sklíčka za ostrovy, tanky, ropu, plyn a vodu, až nakonec „dovyměňují“ do úplného a konečného vítězství. Zelené nuly vymění za všechna bohatství světa a s těmito stejnými nulami pozabíjejí zbytek světa.

Svět však stojí na něčem jiném. Existuje reálná tuna hliníku, kterou těží naši drsní horníci. Tato tuna je zakopaná u nás, v naší zemi. A existuje číslo v počítači, které vypovídá, kolik zelených nul tato tuna stojí. Číslo s jakýmkoliv počtem nul se mění na živý hliník, pokud se dodržují mnohé složité podmínky, a z nich ani každá nemusí být dodržená. A náš hliník, tak jak je u nás zakopaný, tak i zůstává.

Jejich letadlová loď stojí celé stádo zelených nul. My jsme objevili rakety, které se pod vodou prohánějí rychlostí dvě stě kilometrů za hodinu a ničí tato stáda nul se stoprocentní jistotou. A nejsou tak drahé. Kdo s kým tedy vyběhne?

Ale pán bůh s nimi, s raketami. Zanedlouho uvidíme, jak vybouchne jejich plán rozšlápnout islám za dvě pětiletky. To oni, kteří se třesou před smrtí, budou zabíjet muslimy, kteří jsou pro smrt nadšení!

Když se u nich objevil černoch-ostřelovač, který, nevěda proč, přijal islám, anebo oni sami si zavedli islámského černocha-ostřelovače, najednou se všichni podělali do kalhot. Všichni zapáchali a odskakovali od sebe.

Kdyby se u nás objevil černoch-ostřelovač, vyřítili bychom se do ulic, abychom ho chytli. Avšak za pár dní by ho chytily naše děti, naši timurovci. A roztrhly by ho na dvě půlky, aby jiné ostřelovače přešla chuť na podobné kousky.

Anebo například nastražili bombu na australské turisty na ostrově Bali a vyhodili ji do povětří se záměrem, aby Australané svým ostrovním pacifismem neotravovali světový konsensus, pokud jde o válku s islámem. Celá Austrálie naříká, naříká ostrov Bali, odkud utekli všichni cizinci a místním hrozí hladomor. Avšak naši lidé se začali na Bali hrnout v houfech. I v moři se vykoupeme, i výbuchy si prohlédneme. Máme i minéry, máme i pyrotechniky. Možná někomu i fasádu spravíme, když bude zapotřebí. Jen nám dejte ty teroristy, my už jim to všechno spočítáme.

Od Ruska chtějí to stejné, co chtěli mnozí, začínaje Čingischánem a konče Hitlerem. Aby my jsme nebyli, ale všechno naše zůstalo: půda, přírodní zdroje, lesy.

Je pravda, že oni jsou bezohlednější než jejich předchůdci, kteří připouštěli naši existenci v podobě tažného dobytka. Oni takovýto tažný dobytek nechtějí. Je dost možné, že se už do sytosti natrápili s těmi z nás, kteří k nim přišli v posledním století přiživit se. Litují, že nás nemohou obsadit jako Panamu, nebo si koupit jako Albánii. Živé nás nechtějí vidět, cítí, že nejsme Eskymáci a dokonce ani Arabové. My možná svůj hliník ani nevykopeme, ale ani nedovolíme, aby ho vykopal někdo cizí. Uvažují takto: hliník musí očistit od nás.

Pokud jde o náš hliník, mají naši bratři na Západě a na Východě přibližně stejný názor, ale na svět se dívají více realisticky. Bez blouznivých ohýnků v očích. Pamatují na to, že v našich dějinách nikdy neexistovalo něco takového, aby nás zabíjeli, a sami přitom netrpěli. To oni si se svými Indiány a černochy beztrestně zahráli na gestapo. Avšak naši sousedé, nepřátelé a spojenci, spřádali obvykle daleko skromnější plány: jak vzít rozum do hrsti, abychom jim neodkroutili hlavy.

Hle, o čem by měli popřemýšlet ve své nekonečné nafoukanosti. Každého svého mrtvého přivážejí ve speciálním letadle, přikrývají ho pruhovanou látkou, vítá ho slavnostní shromáždění. A my jsme si sami vybombardovali svoje město Groznyj, s vlastními lidmi v něm. Dá se říct, že jsme ho smetli ze zemského povrchu čistěji než Drážďany. Čert ví proč. Možná proto, aby se nás znovu všichni báli. A možná to tak jen prostě vyšlo. Smetli jsme Groznyj z mapy světa a žijeme dál.

Vyběhneme s nimi, neboť mi nevíme, kolik našich zůstalo ležet v Grozném pod našimi bombami. Nevíme, a dokonce se ani o to nijak zvlášť nezajímáme: vždyť živí tam taky zůstali a chválabohu. Sami sebe považujeme za velký strom, na kterém se mohou kácet větve. Někdy je to totiž i nutné.

Oni však sami sebe považují za plantáž narcisů, z nichž každý žije sám pro sebe, každý žadoní o vodu, péči a zrcadlo, aby se sám nad sebou zaradoval, a připravuje se na to, aby se prodal co nejdráž.

Netvoři versus my a naši bratři

Oni, to jsou posedlí sobečtí netvoři, čímž se zásadně liší od nás a našich bratrů. Naši předkové vymysleli přísloví: ne existuje rodiny bez netvora. Neměli však pravdu. Není nám zapotřebí tolerovat takovéto netvory v naší lidské rodině. Díky jejich přítomnosti se rodina začíná tříštit a vysychat.

Hlavní příznaky, které je, netvory, charakterizují, jsou tyto:

S konečnou platností se zřekli pokusů, jež by vedly k pochopení podstaty života; těmito pokusy jsou v první řadě náboženství. Všechny bohy nahradili svými šedozelenými papírky.

Jsou to živí roboti, jejichž program byl vytvořen paranoidními programátory, již jsou posedlí chorobnou touhou zabíjet. A proto tedy není nikterak obtížné jejich chování předpovídat a modelovat. Stačí pouze poznat program a mačkat příslušné klávesy. Řekněte „cheese“ – a všichni okamžitě vycení zuby.

Žijí ve vlastním šíleném virtuálním světě, v němž již i válka není hodnocena z pozice síly, leč podle toho, jak to bude vypadat na televizní obrazovce.

Žijí podle vlastních netvorských pravidel, která považují za jediný platný zákon na světě. Kulturu, náboženství, mytologii, dějiny – tyto nevyhnutelné složky každého zdravého národa – nahrazují reklamní slogany.

„V Boha věříme“ píší na svých bankovkách, nicméně každému je ihned jasné, kam se nastěhoval jejich Bůh.

„Raději zemřít než být rudý“. Tímto heslem oni, od nichž žádní více rudí nikdy nebyli a ani už nebudou, strašili sami sebe po celá desetiletí.

„Proměníme svět na lepší místo pro život“. To už je symbol víry. Odpřísáhne vám to každý z nich, ale pro koho bude tento svět lepším místem, to vám dozajista zapomene říct. Pakliže se ho na to zeptáte, vycení zuby („say cheese“) a poví: „Určitě pro všechny. Drahý příteli, samozřejmě, všichni jsme si na tomto světě rovni!“

Slovo svoboda raději před nimi ani nevzpomínat, budou tak dojatí, že tě celého poprskají sladkými slinami.

Jejich svět je dichotomický, roztříděný do dvou skupin, tak jako u lidí s Downovým syndromem. Buď ano, nebo ne. Existovala „říše zla“, to jsme jen tak na okraj my, a je „říše dobra“, jež však sama sebe takto ze skromnosti nenazývá. A v této říši vládne Superman, zamotaný do cirkusových pestrobarevných hadříků, v železných trenýrkách a pro jistotu, aby působil dostatečně moudře, má na nose nasazené brýle.

Princip jejich bludu je jednoduchý. Rozšířený omyl nás zdravých o tom, že tento blud je tak složitý, že je ho třeba zkoumat, vzniká proto, že posedlí netvoři si i těch několik reklamních sloganů, na základě kterých žijí a jednají, neustále pletou, navzájem je mezi sebou mísí a zapomínají na ně, poněvadž chamtivost jim zaměňuje paměť.

Avšak tato bludná myšlenka je jen jedna a upínají se na ni v té či oné míře posedlí obyvatelé blázinců po celém světě. My jsme moudří – všichni ostatní jsou hlupáci. A z toho důvodu my budeme žít a těšit se ze života, tedy žrát, žrát a žrát, a ostatní ať ráčí zdechnout.

Netvoři se taktéž dají snadno poznat podle souboru bludných pravidel, do nichž se snaží natěsnat okolní svět. Hlavní zaříkávadla znějí následovně:

Chlapci bývají buď dobří, nebo zlí.

Dobří chlapci – to jsou oni, ostatní jsou zlí.

U nich vládne svoboda – u ostatních tyranie.

U nich je pokrok – u ostatních stagnace.

Oni jsou silní a svobodní – ostatní jsou slabí a otroci.

„Oni, to jsou Američani?“ položí si otázku vnímavý čtenář. Ano, drtivá většina z těch, se kterými bezpochyby vyběhneme, je soustředěna v New Yorku, Washingtonu a v jiných amerických městech.

Je sice pravda, že z celkového počtu obyvatel Spojených států se jedná jen o malou část, avšak tato část uzurpuje v Americe veškerou moc a diktuje celému světu svůj nový nesmyslný pořádek.

Oni, to jsou ti Američané, kteří jsou beznadějně posedlí bludným egocentrismem. Přirozeně, tímto způsobem postižené lidské bytosti se nacházejí nejenom v Americe. Mnoho jich najdeme v Evropě, ba jsou i u nás, ačkoliv v zanedbatelném množství.

Jsou všude kolem, neboť jejich blud je nakažlivý.

A kdo jsme my?

Jsme ti, kteří s nimi vyběhnou.

My, to jsou Rusové? Ano, i Rusové. Přesto i zde závisí vše od výkladu pojmu. Jestliže Rusy definujeme jako nejpočetnější národ bílé rasy, který se v důsledku vlastních dějin momentálně nachází nejblíže k chápání podstaty života, potom ano, my – to jsou Rusové. Výjimku tvoří zrádci a chátra, svoloč.

Zrádci s nimi nevyběhnou, neboť zrádci, to jsou malodušní lidé, kteří vždy vyběhnou pouze sami se sebou. Chátra nepřichází vůbec do úvahy – je jako kobylky, disponuje jen zamlženým skupinovým vědomím na úrovni hmyzího křidélka.

Ano, ti, co vyběhnou s netvory, jsou Rusové, pakliže pod termínem Rus chápeme znak nové ruské civilizace, která si samu sebou v takovéto podobě teprve začíná uvědomovat. Není to žádná černá díra mezi Východem a Západem, křesťanstvím a islámem, nýbrž pod obrovským historickým tlakem krystalizující ruská civilizace těch, co sami přežijí a přežijí i netvory.

A kdo jsou naši bratři? Každý národ, jenž zatím nepozbyl reálné představy o podstatě života, vyjádřené v živém náboženství, kultuře a dějinách, má dnes ještě šanci na přežití a může být mezi těmi, kteří s nimi vyběhnou.

Každý takový národ je naším bratrem v mysli, naším bratrem v duchu, a jak se říká v dnešním Rusku, bratrem v životě. Je to bratr v prapůvodním významu tohoto slova, to jest jeden z několika potomků.

Všichni jsou naši bratři, až na netvory. I když oni a my jsme si geneticky blízcí. Ano, my a netvoři potulující se po New Yorku, se podle zevnějšku na sebe podobáme více, než naši černí bratři z Afriky, mluvící jazykem babara, a obyvatelé starobylého ruského města Uglič.

Mezi námi a netvory však zeje hluboká propast. Naše civilizace „přeživších“, tedy těch, kteří přežijí, je neslučitelná s jejich bandou živých robotů. Zatímco naši černí bratři, kteří mluví jazykem babara, budou-li chtít a okolnosti jim budou přát, se s námi mohou sblížit a naučit všechno to, co víme my. Příklady existují a je jich mnoho.

Rovněž naši světlovlasí obyvatelé města Uglič se dokáží nejenom naučit mluvit babarskou řečí, nýbrž jsou schopni se úspěšně začlenit do jejich pestrého kmenového života, stát se vůdci a šamany.

Jenže oni, netvoři, nepřežijí ani v Ugliči, a už vůbec ne v kmenu Babara. V Ugliči je poplivou, v Africe je snědí.

Naši zrádci

Zrádce, to je maloduchý člověk, který se vědomě rozhodl sloužit cizímu kmeni ze svých vlastních zištných pohnutek. Zažilo se, že za našeho zrádce číslo jedna je považován Gorbačov. Zrádce číslo dvě je Jelcin, avšak Jelcinův politický potomek Putin – to už je státník.

Začněme od Gorbiho a od otázky, zda zrada byla v jeho vlastním zájmu. Doopravdy chtěl všechno, čeho nakonec dosáhl?

Z kosmické výšky postavení komunistického cara Sovětského svazu, se širokou hrudí určenou pro zlaté medaile, dopadl bez padáku na úroveň žvanila, který se se svou sociální demokracií všem zprotivil a trpí ho pouze z úcty. Přirozeně, že to Gorbi nechtěl. V roce 1993 se snažil znovu zvednout hlavu, aniž by rozuměl podstatě říjnových událostí – stejně tak jako v roce 1991 virtuálnímu převratu s víceúrovňovým řízením, v němž byl každý krok „vzbouřenců“ nasměrován těmi, již je na oko jakoby potlačovali.

Gorbi není zrádce. Je to provinční hlupáček, kterému přeskočilo od sebelásky a který nedokáže žít podle vlastního rozumu. I u nás se občas na carském místě ocitnou takoví lidé.

S měřičským pásmem nejlepšího traktoristy Stavropolska Gorbi změřil všechna moře a oceány a dospěl k závěru: já jsem ten nejmilejší a nejkrásnější na celém světě. Takto se do sebe zamilovat pomáhalo Gorbimu celé pokrokové lidstvo, ze všech stran ho zahrnuli chválou, hned z něj udělali laureáta, i když se přitom potichu pochechtávali do rukávu. A potom naše skvrnitá vrána zakrákala z plných vraních plic, a sýr vypadl. Sýr se jmenoval Sovětský svaz.

Gorbiho hloupost využili proti nám jak nepřátelé, tak zrádci. On sám si však nepřál nic jiného, než jenom se vozit po celém světě v roli všeobecného oblíbence. Za sténání nadšených Němců, které od nás osvobodil prakticky zadarmo a velmi předčasně. Líbilo se mu být přítelem německého národa, byl unešený z toho, jak ho všichni mají rádi a rozmazlují ho.

A co Jelcin? Je zrádce? Ani on není. Jelcin byl na rozdíl od Gorbačova mužem moci, který uměl přinutit lidi, aby si ho vážili a báli se ho. Kdysi však byly jeho představy o světě velmi zakonzervované, snad i naložené do lihu, na úrovni Sverdlovské oblasti. Nicméně to není zase tak málo a odpovídá to rozsahu nevelkého evropského státu. Avšak nikoliv Rusku, tím více ne Sovětskému svazu.

Jelcin nevytvářel samostatnou politiku, neboť neměl k dispozici orgány na její vytvoření. Namísto orgánů politické tvorby měl tým a rodinný klan. Sám Jelcin byl něco na způsob žentourové mlátičky, ve které současně plnil funkci mechanismu a dvou koní. Jeho blízké okolí pak vkládalo do mlátičky snopy. A on mlátil a mlátil, protože mlátit se mu líbilo.

Ještě dlouho se bude mluvit a psát o tom, že Jelcin vědomě a zákeřně konal v zájmech Američanů, jenomže není to pravda. Jelcin a jeho rodinný klan konali ve vlastních zájmech, které se však, doopravdy, v mnohém shodovaly se záměry našich zaoceánských příznivců.

Ani Gorbi, ani Jelcin nedisponovali souborem vlastností, které vládce, zvláště pak ruský, nevyhnutelně potřebuje. Nemá význam teď vyjmenovávat, co konkrétně jim z toho chybělo. Chybělo všechno. Nejvíce ze všeho rozum a vědomosti o světě, jež by překračovaly rámce Stavropolska či Sverdlovščiny.

Ostatně, jestliže se podíváme na americké prezidenty posledních let, tedy na Clintona anebo Bushe mladšího, též z nich rozum a vědomosti jaksi nesrší. Též jsou to neotesaní venkované, přičemž jakoby záměrně. To je však Amerika, tam žijí Američané, kterým se vládne jedna radost – takový jsou jednodušší. Jednou přijde čas a jim všem bude vládnout jeden náš boss ruského podsvětí. Ale vládnout našim lidem, to je něco jiného, než se omlouvat v přímém přenosu rozněžněným Amíkům za to, že urozené prezidentovy spermie náhodně přistály na šatech nepříliš vábné stážistky.

Naši úředníci nás též nezrazovali. Nikoliv proto, že by byli dobří anebo svědomití, ale proto, že jsou homogenní, jsou jedni z nás a před cizím strýčkem se hrbit nebudou. Dávají přednost vlastnímu. Ani Gorbi, ani Jelcin, ani Putin, ba ani pyramidy úředníků, oligarchů a banditů pod nimi nebyli a ani nemohli být motivováni k vědomému plnění cizí vůle namířené proti nám. Protože tato cizí vůle je namířená i proti nim. Taková je pravda, kterou žvanění o „okupačním režimu“ nijak nezakryje.

Rozpad sovětského impéria se nevysvětluje zradou sovětských úředníků nejvyšší úrovně, ale jejich neschopností vést boj v nových podmínkách, podle nových pravidel, jež nám vnutil nepřítel. Sovětská nomenklatura intelektuálně zaostala oproti americké. Zabloudila ve vlastních konstrukcích založených na mrtvých teoriích, kterým nikdo nevěřil, ale kterých se tak jako tak všichni drželi, protože nic nového nebylo. Za nové začal být v Rusku považován starý, prohnitý a našimi západními bratry dávno přežitý a překonaný liberalismus.

Namísto toho, aby reálně zhodnotili situaci, zvážili vlastní síly a „říši zla“ prodávali po malých kouscích za velké peníze, sovětští úředníci se v roce 1985 na posledním sjezdu KSSS zničehonic proměnili v náruživé liberály-zápaďáky, jakoby přesvědčení o tom, že přišel nový zákon pod názvem Trh. A ihned poté, co se z nich stali zuřiví liberálové, zadarmo odevzdali impérium svým konkurentům. A ještě se přitom poníženě klaněli: děkujeme vám, že to všechno naše nám berete.

Není pravda, že naši porážku naplánoval slavný Brzezinski z Washingtonu. Takový rozpad nemohl nikdo plánovat. Takovou slabost vůle a duše, kterou sovětská nomenklatura projevila v průběhu krize s názvem perestrojka, kterou sama vyvolala, nečekal nikdo. Ani od nás, ani od nich. Všichni se připravovali na to, že „říše zla“ se bude „rozmrazovat“ celá desetiletí. A my jsme sami bez boje, dokonce i bez trhu, odevzdali to, co vybojovali naši předci. Tím jsme sami sebe shodili, ale zároveň jsme pobláznili Amíky, kteří se pomátli na rozumu z takto nečekaného a snadného vítězství.

Kdo nás vyháněl z Pobaltí a z Evropy? Kdo by se nás odvážil napadnout, kdybychom sami neodešli? Nikdo, sami jsme se vyhnali. A kdo přitom ztratil nejvíce? Tambovský traktorista? Ne, nejvíce ze všech ztratili naši vládní činitelé, kteří vložili do cizích rukou nesmírná bohatství, která mohla zůstat v jejich rukou. Naši partokrati zopakovali chování ruské armády v průběhu první světové války – opustili frontu a vrhli se rabovat vlastní dům. Vyrabovali ho a nikdo jim neřekl křivé slovo, náš život se žene dále jako ruská trojka.

Dnes tito zpustlí ideologové perestrojky, tito nedávní vladaři dum působí hloupě a uraženě: oni to celé způsobili a právě je odehnali od válu jako první. Ale tenkrát, v průběhu těch kritických dní, jim nikdo ústa nezavřel. Nenašel se náš jednoduchý sovětský Teng Siao-ping, který by dal každému po oříšku a pošeptal úředníkům do ouška to nejdůležitější: hoši, nedělejte cirkus, brzy budete bohatí. A dva nebo tři nenapravitelné křiklouny by pro výstrahu oběsil na náměstí.

Namísto toho Gorbi svalil střechu našeho domu rovnou nám na hlavu, přičemž byl přesvědčený, že jen zkrášluje fasádu. Střecha již padala, a on, jakoby se ani nechumelilo, chodil se štětcem v ruce a pískal si.

V prachu a dýmu trosek ukradli naši nejobratnější komunisti okamžitě všechno, co bylo vidět. A to, na co jejich ruka nedosáhla, například na Evropu, jednoduše nechali být. K čemu je bojovat a zápasit o budoucí postavení Ruska ve světě, když teď a tady, přímo nám pod nosem se privatizuje ropa a plyn? A my se jako hlupáci budeme s Němci tahat o jakési byty pro sovětské důstojníky, a právě v tu chvíli se vjachirevy a černomyrdiny stane někdo jiný namísto nás? A takto jsme ztratili polovinu světa. Avšak nepláčeme, polovina ještě zůstala.

Ano, dnes všichni sborově vykřikují, proč jsme to neudělali jako v Číně a neodevzdali úředníkům do rukou vlastnictví podle promyšleného a uspořádaného schématu. Neudělali jsme to, poněvadž nejsme Číňané a neumíme nakládat s mocí tak, jako naši žlutí bratři, jejichž stát trvá už pět tisíc let.

A přece, zrádce jsme měli a bylo jich mnoho. Zrádci nazvěme ty, kdo vědomě, každý den po polívkové lžíci přilévali několika generacím sovětských lidí jed liberalismu. Jsou to ti, kteří v naší katastrofě viděli svoji záchranu, kteří o této katastrofě snili, kteří celé postalinské období žili podle zásady „čím hůře, tím lépe“. Naši zrádci se nezamýšleli nad tím, co se stane se zemí a konkrétně s nimi v tu chvíli, kdy přijde jejich zářivá budoucnost a konečně všechno bude úplně zlé.

Psal se konec roku 1979, naše armáda dobyla Kábul a já jsem telefonicky o tom mluvil se svým přítelem ze střední školy.

„Je to průser!“ řekl můj přítel, který byl tenkrát stejně starý jako já, tedy měl dvacet dva roků.

„Všichni slušní lidé se od nás odvrátí.“

Poznamenávám, že tento středoškolský přítel zůstal i nadále mým přítelem, a vzpomněl jsem si na něj proto, protože jeho úvahy představovaly pro sedmdesátá léta typický prohnilý liberální duch moskevské inteligence. Prý, co strkáme svůj rypák, kam nemáme, jak my můžeme Afgánce přivést k rozumu? …

Dnes už je jasné, že tenkrát, v roce 1979 se stala chyba. Nikoliv hrubá, nýbrž taková, co se dá odpustit a vysvětlit. Proč bychom neměli strkat nos do Afganistanu, když jsou tam i komunisti, i ropa, i heroin? Naši tehdejší kolegové ve světovém panství, Američani, nadělali takovýchto „chyb“ nepoměrně více. A nikdo se od nich neodvrátil, právě naopak. Čím více Amíci strkají všude svůj nos, tím zuřivěji je mají rádi.

Uplynul další rok a udělala se druhá chyba, tentokrát seriózní. Z našeho tábora jsme vypustili Poláky.

Dnes je zajímavé vyslechnout si, jak tuto chybu zdůvodňují naši svůj věk dožívající liberálové, kteří si neodešli užívat svobodu na Brighton Beach. Tvrdí, že zahnívající sovětské impérium si nemohlo dovolit válku na dvou frontách, a proto se sovětská vláda rozhodla nepotlačit Solidaritu v Polsku.

Takový duch panoval v těch časech v moskevských kuchyních. Čtyřmiliónová po zuby ozbrojená sovětská armáda prý nemohla potlačit odborářské aktivisty v Gdaňsku. Je zajímavé, že na potlačení polských odborářů se tak jako tak připravovali. Armády „zemí lidové demokracie“ celé měsíce uskutečňovaly manévry podél polských hranic. Východní Evropa byla přecpaná našimi vojáky. V Československu bylo čtvrt miliónu našich vojáků. V Německu kolem čtyř set tisíc a přibližně padesát tisíc v samotném Polsku. V neomezeném množství bylo možné soustředit armádu v Litvě, Bělorusku a na Ukrajině. A vstoupit naráz ze všech stran.

A tohle všechno nestačilo na to, aby umlčeli vousatého žvanila Walesu, od kterého se později odvrátili i samotní Poláci. Proč to nestačilo? Protože prohnilý duch už stačil otrávit mozky Stalinových následovníků. A liberální sovětčíci, soustředění na ideologických postech, vytvořili už ve společnosti takovou náladu, která byla v přímém protikladu k imperiální. Opravdu jsme takové obludy, že se opět opovážíme míchat se do života svobodného polského národa? A co uvolňování mezinárodního napětí, a co na to světové veřejné mínění, které by se postavilo na stranu uražených Poláků, mimochodem, jak stálo vždy, když ruská armáda potlačovala povstání v Polsku?

Takové otázky tenkrát trápily naše vůdce, ze kterých se najednou stali moralizující lidumilové. Dá se říct, že až maximalisté v oblasti morálky. My nemůžeme a nesmíme, avšak naši zaoceánští učitelé mohli a směli všechno, co považovali za účelné, a své vojáky posílali všude, kde vojáci mohli zbraněmi něco vydobýt.

Otevřenou otázkou zůstává, zda by v Polsku vůbec došlo k povstání při takové drtivé převaze sil a při tom, že polská armáda byla všeobecně loajální ve vztahu k polským komunistům? Jaruzelský později dokonce vyhlásil výjimečný stav, aby nás uklidnil. Byla by vůbec občanská válka, kterou se Walesa oháněl nad hlavou jako palcátem? Naše senilní vůdce v Polsku obelhali. Tak, jak i mnohokrát později obelhali naše demokratické vůdce.

„Říše zla“ se na začátku sedmdesátých let neopovážila použít sílu tam, kde podle zákonů boje o moc bylo použití síly nevyhnutelné, a Polsko bylo vytržené z „bratrské rodiny zemí lidové demokracie“, čímž se otevřela cesta k rozpadu Varšavského bloku.

Co paralyzovalo starého Brežněva a jeho okolí? Věk, strach, choroby? Ne, Sovětský svaz byl paralyzovaný jedem sovětského liberalismu.

Jak nám vládnou

Vládnou tvrdě, konkrétně, novorusky. Potrvá ještě chvíli, a toto novoruské vládnutí si začne osvojovat i zaostalá Evropa, načež se přidají i Amíci.

Naši sovětští úředníci, z kterých se stali demokratičtí ministři a oligarchové současně, se projevili jako fenomenálně učenliví lidé a za pár let vytvořili nový styl vládnutí, který demonstruje nezničitelnou životaschopnost ruského kořene.

„Když se neprobijeme, alespoň se protáhneme,“ tak zněl úderný slogan sovětské armády v letech, kdy jsem měl to štěstí zúčastnit se soustředění budoucích důstojníků v záloze Tamanské divize – posádka Alabino na Kyjevské cestě. Tento slogan je jak na míru šitý pro nový styl řízení našeho scvrknutého impéria.

Do Ruska pronikly ty nejodvážnější a nejprogresivnější politické technologie, kterým nás neuváženě naučili Amíci. Public relations různých barev: bílé, šedé, černé, dokonce i barvy dětské běhavky, toho všeho je dnes u nás více než u samotných Amíků. Jejich vykutálené technologie pro vytváření formulí komunikativního řízení jsme přizpůsobili našim drsným poměrům, a takto jsme je vybrousili až do dokonalosti.

Vládnou nám však nejen prostřednictvím PR, šoubyznysu a formováním pozitivního obrazu kohokoliv, kdo má na to peníze, aby se takto zformoval. Tohle všechno mají k dispozici i oni, naši zaoceánští přátelé. To od jejich televizního ministerstva pravdy, které se jmenuje CNN, jsme se na učili ukazovat špinavého osla v podobě parádní huňaté veverky s mírně rozmazanými konturami uší.

Nejenom, že jsme pochopili, že nejdůležitější v našem světě už není to, co se stalo, ale to, co se ukazuje v televizi, nýbrž naučili jsme se jako na běžícím pásu vytvářet události určené speciálně pro televizi, a v tomto směru jsme překonali i své učitele.

Ne že by to Amíci vůbec neuměli. Ne, oni za miliardu dolarů dokáží uspořádat působivé představení se střelbou kdesi v arabské poušti. Kdybychom je však postavili do našich podmínek a navrhli jim, aby udělali malou bouřku v malé poušti někde v Tatarstáně, přičemž ne za miliardu dolarů, ale jenom za tisíc, tak jsou nahraní. My však ne, my to uděláme i za tisíc, i za sto, a dokonce i tak, že nám ještě zaplatí třikrát více, jen aby se představení nekonalo.

Jestliže chceme zviditelnit nějakého svého prokurátora, odvedeme ho k ženským a celé to natáčíme skrytou kamerou. Potom záběry necháme do nekonečna běžet na všech televizních kanálech, a celý národ s úctou mluví o tom, jak velký pohlavní úd má prokurátor a jak důležité je to pro justici.

Proč je pro ně problém dělat to stejné se svými prokurátory? Pes není zakopaný v jejich jednoduchosti anebo nedostatku fantazie, ale v tom, že ruce i nohy mají spoutané vlastními předsudky, které nazývají zákony.

Jejich prokurátor k ženám nepůjde, dokonce nepůjde ani ke chlapům. A takoví odvážní, kteří by byli ochotní natočit nahého prokurátora, se u nich též nenajdou. Ostatně nebude ani jednoduché ukázat samotného prokurátora, všude bude vyčnívat ta stejná překážka: „protizákonné“. Když už se jednou nahrávka natočila nezákonně, potom i ukazovat ji bude nezákonné a prokurátor může díky takové nahrávce přivést na mizinu jakoukoliv CNN, ba někoho i strčit do vězení. Takové to mají složité s těmi jejich zákony.

My takové zákony jako oni nemáme, a ani nebudeme mít. U nás platí, že kdo je silnější, toho je zákon, a kdo je slabší, ten ať se jde klouzat. Proto není prostor pro tvoření v oblasti PR-událostí u nás ničím omezený, a to znamená, že jsme znovu v čele celé planety.

Proč v roce 1993 bylo nutné střílet z tanků do Bílého domu? To kolegové ze CNN velmi prosili, říkali, že to na obrazovce vypadá působivě. A zatímco se všichni dívají, hned vedle shoří archívy Moskevské radnice: to zákeřní vzbouřenci je podpálili. Co už naděláš, když shoří, tak shoří, vždyť i tak tam bylo zdokumentováno pouze několik miliard dolarů. Zlé jazyky tvrdí, že v některých dokumentech byly nepřesnosti. Byly a shořely, my je nepotřebujeme: k čemu jsou nám nepřesné dokumenty?

Když nahlédneme do našich ještě zcela čerstvých dějin, můžeme si položit otázku: byl by Jelcin Jelcinem, kdyby nepřemluvil Gorbiho, aby spískal ten svůj „převrat“? Nebyl. To znamená, že „převrat“ vyšel v Jelcinův prospěch a ti, již přemlouvali provinčního hlupáčka Gorbiho, věděli, co dělají.

Byl by Putin Putinem, kdyby na začátku voleb nenasliboval, že zlikviduje všechny čečenské teroristy? Otázka je složitá, Putinem by se možná stal Lužkov. Toto dnes vykřikuje Berezovskij z Londýna. Tenkrát však Berezovskij zlikvidoval ve své televizní stanici ORT Putinovy konkurenty, Lužkova a Primakova, a jako přičinlivý býk neúnavně pokrýval svým televizním kanálem celé Rusko.

Náš život jsme s PR propletli tak pevně, že je čím dál, tím více těžší odlišit jedno od druhého. A propos, je třeba to odlišovat? Vyplatí se mrhat se silami na nekonečné analýzy, zda ti ukazují veverku anebo osla „přemedializovaného“ na veverku? Že prý je to zlé umět všechno „televizovat“?

Oni, respektive ti, se kterými vyběhneme, jsou omezení svým uslintaným liberalismem, a proto už nyní s námi prohráli, neboť my nejsme omezení ničím. Tuto svoji tezi následně i dokážu.

Připusťme, že by zničehonic vyšlo najevo, že celý bin Ládin a Al Kajdá je jen náš sovětský Nathan Izraelovič Levinson z městečka Uriupinsk, jenž si za nevelké peníze nalepil vousy a pózuje před amatérskou kamerou. Připusťme, že by se ukázalo, že všichni tito Aláhovi mučedníci, již Boeingy vrazili do jejich mrakodrapů, byli od začátku do konce pod drobnohledem CIA a ti, kteří je usměrňovali, se nejvíce báli jediné věci: co když se nechápaví Aláhovi mučedníci netrefí a namísto do dvojčat to napálí do zálivu? V tu chvíli by mohli zapomenout na svoji svatou válku s terorem na dvě stě let dopředu, na afgánský heroin, středoasijský plyn a iráckou ropu.

Dnes je snad zřejmé jako nikdy před tím, jak Amerika po 11. září rozkvetla a zkrásněla, kolik užitku přinesli obětaví teroristé celému pokrokovému lidstvu; s odhaleními tohoto druhu však Amíci nevyrukují. Jejich jednoduché americké stádo, které má nabiflováno jenom několik sloganů, by se mohlo vymknout kontrole. Tak jako kdysi, kdy se téměř vymklo kontrole kvůli několika nevinným mikrofonům, jež byly zabudovány v hotelu Watergate. Neboť oni jsou stádo jednobuněčných dogmatiků, pokrytců a moralistů. Jejich političtí technologové, když konstruují své PR-události jakéhokoliv rozsahu, se vždy pohybují na tenkém ledě.

Oproti tomu u nás může vyjít najevo cokoliv a kdykoliv – a nic se nestane! Všechna naše tabu jsou již mnohokrát pošlapaná, buď bolševiky, nebo jejich dětmi, to jest liberálními sovětčíky. My nejsme bez svědomí, jak dlouhá léta tvrdí mnohá nemehla na Západě. Prostě jsme širocí, neznáme hranice a zákon se u nás zatím nezměnil ani na předsudek, ani na dogma. Náš zákon připomíná oje: kam zatáhne silnější, tam i směřuje. Je konkrétní, živý, pružný, zrcadlí život, nesnaží se jej znetvořit. Je to zákon silného, jiný v našem světě neexistuje.

I naše svědomí je konkrétní a funguje v režimu reálného času: nyní drží rukojmí – nyní je nám jich líto, nyní zapracovalo svědomí. Spěchali jsme, osvobodili jsme je, porazili jsme protivníka – a svědomí se uklidnilo. A jen hrstka hysterických liberálů, kteří ještě, kdo ví proč, neodešli, nám kazí náš svátek, křičí, vyvalují oči: prý, že jsme neoznámili všechny mrtvé. Jako by někdo na světě všechno všem okamžitě oznamoval.

Trvám na tom, že naše nová schopnost vytvářet události pro televizi na klíč je nová kvalita, jež nás staví opět na jednu šachovnici s hlavními hráči. Předtím jsme to neuměli, předtím naši liberální sovětčíci jakoukoliv, i tu nejužitečnější událost stihli zprznit během několika hodin – a ustavičně jsme prohrávali. Teď tomu bude jinak.

Vzpomeňme na popa Gapona a jeho Krvavou neděli v roce 1905 v Petrohradu. Pop vytáhl národ do ulic a lidi tam nemilosrdně postříleli. Dodnes není jasné, kdo koho provokoval a proč se to celé spískalo.  Očividné je však něco jiného: namísto zamýšlené demonstrace síly vlády, která popovi platila, to byl začátek Všeruské vzpoury. Popa Gapona tedy mocipáni dávných dob nevyužili správně, koneckonců s jeho pomocí vyprovokovali nikoliv tu událost, kterou plánovali.

Jak daleko jsme se dostali od popa Gapona, generála Zubatova a jeho falešných revolucionářů, od Azefa a jeho atentátů? A přitom se u nich všechno trhalo, bylo na rozpadnutí, vše bylo šité horkou jehlou. My jsme se však naučili kvalitně „televizovat“ a naše „televizování“ si neodbytně podmaňuje realitu.

Události, které se staly katalyzátorem politických změn v Rusku za poslední roky, byly současně i PRakcemi a byly vytvořené pevnou rukou autorů, kteří vědí, co chtějí, a dokáží toho dosáhnout za každou cenu. Jestliže je třeba potopit Primakova před volbami a nic na něj neexistuje, televizní „killer“ Dorenko si vezme na mušku Primakovy nemocné klouby a pět minut bude ukazovat čísi rozvrtané bederní kosti na operačním stole. Přičemž na lidi ani tak nepůsobí pohled na krvavou kaši na obrazovce, ale samotný fakt, že Primakova bezohledně veřejně potápí. I když tedy neexistuje žádná událost a je pouze holé místo, tak na tomto holém místě cosi vytvoříme.

Příčinou efektivity našich nových politických technologií je až zarážející shoda realizace PR-události a jejího „televizování“. Místy se může zdát, že ti, kteří vymýšlejí a realizují události tohoto druhu, a ti, kdo událost „televizují“, tyto události plánují společně ve stejné kanceláři.

Kdysi se objevil jistý Gavrila Princip, jenž byl připravený zabít arcivévodu Františka Ferdinanda. Gavrilovi se připravovaly podmínky pro práci, a později Srbsko dostalo rozhněvané ultimátum. Takto se rozpoutala první světová válka, pro niž byla vytvořená banální „casus belli“, to jest záminka pro válku.

Američtí učitelé naučili naše vládce dokonalejší schéma, kde v roli Gavrila Principa vystupují média. A není ani třeba zabíjet. Na začátku se rodí teze: kdo je dnes u nás zlý. Potom se hledá řešení: v jaké podobě je třeba toho zlého ukázat. Následně se tvoří samotná událost: co je třeba udělat, abychom toho zlého ukázali správně.

Toto zaoceánské schéma jsme obohatili vlastním tvořivým géniem.  Vybudovali jsme její nadstavbu, jejíž význam je prostý. Na rozdíl od pokryteckých Amíků jsme schopní generovat jakoukoliv událost, jež umožní ukázat zlého jako obludného.

Naše fantazie je neomezená. Připusťme, že potřebujeme vědce, kteří by dokázali, že předci jednoho z prezidentů USA byli krabi. Proto ten prezident drží své hrabivé ruce natažené jako krab klepeta. Celá ruská akademie věd potvrdí: ano, jeho dědeček byl krab. A babička byla samička kraba.

Naše ničím neomezené PR-know-how nám dává neomezené možnosti na formování našeho obrazu nových lídrů lidstva. Je to ojedinělá šance, jak změnit naši, z hlediska Západu, anarchii na nevyčerpatelný a vždy konvertibilní kapitál.

Nejenom, že jsme se toto všechno naučili o mnoho rychleji než Evropané, ale s náskokem jsme předběhli Evropu, která čím dál, tím více zabředává do rozličných předsudků. Velmi brzo přijde ta chvíle, kdy Evropa pocítí plody svého zaostávaní, ale nedokáže již nic změnit. Evropané neměli a nikdy ani nebudou mít náš rozsah, jsou spoutaní svými historicky podmíněnými reáliemi. Dokonce i jejich vesnice mají svou historii, která sahá hluboko do několika staletí, nemluvě už o městech. V Evropě není prostoru, není se kde otočit, na každém rohu na vás hledí a všichni slídí, aby vás při něčem načapali.

Oproti tomu u nás a u našich amerických učitelů je všechno jiné; my i oni máme rozmach a prostor. Jenomže my jsme moudřejší než Amíci, pohotovější, silnější a rozhodnější. Naše zákony jsou správné, přesnější, poněvadž my máme pouze jeden, a to zákon síly. Čím dál, tím jistěji se učíme brát události ve vlastní zemi do svých vlastních spolehlivých rukou. Později začneme řídit i události v jiných zemích.

(Sergej Chelemendik: My s nimi vyběhneme, Překlad: Petr Dvořáček, Slovanský dom 2004, ruský originál My...ich!, 16. února 2003, ISBN: 80-85459-18-3)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…