Eisner tu vysvětluje a vtipně komentuje původ a význam českých slov. Z obrovské slovní zásoby češtiny autor vybral jednotlivá slova podle vlastního názoru na důležitost i podle vkusu a sestavil je podle abecedy. Najdeme tu slova běžná (kabát, oblak), slova ojedinělá (cetka) i slova záhadná (fraucimor). Také jazykové novotvary, které autor - esejista, překladatel, novinář a básník rád vytvářel.

Fotogalerie: - Velikonoční slavnosti Brno

Jak píše nakladatel v úvodu, „Některé slovo potřebuje jen dvě řádky komentáře, jiné Pavel Eisner vykládá na dvou stranách, abychom porozuměli správnému smyslu slova, abychom se zasmáli nebo podivili nad souvislostmi, z nichž se slovo rodí, v nichž žije, ale i umírá, když je odkládáno do muzeálního mlčení literární historie. Krásná knížka, kterou nečteme jen jednou v životě, nýbrž kterou listujeme pořád. Jestlipak neříkáme něco jiného, než si myslíme? A jestlipak nemyslíme jinak, než se vyjadřujeme?“ To je, jsem si jist, otázka kruciální - v dnešní pomatené době politické korektnosti, kdy slova ztrácejí své původní významy, aby se dala převrátit ve svůj protismysl a zmanipulovat, provázené ustavičnou, všudypřítomnou a čím dál víc rozpínavou módou prokládat hovorovou řeč anglismy, které obvykle ani nedokážou, na rozdíl od češtiny, vyjádřit nuanci vyjadřovaného, a navíc svědčí o jisté nedomykavosti mluvčího. V této éře postupující triviality se Eisnerovo poučení o kráse mateřštiny hodí nad jiné.

Čeština poklepem a poslechem

Akcíz

Ještě chvíli a bude to mladým slovo vzácné do nesrozumitelnosti. A přec to bylo i se svou odvozeninou akcizák denní slovo lidu pražského, točila se kolem něho celičká literatura žánrová a soudničkářská, též nemálo grafiky, najmě karikaturní. Jak člověk stárne, uvědomíme si dobře zjištěním, že dnešnímu dorostu je třeba vyložit, kdo to byl akcizák. Tak tedy zhruba: to byl pán od ouřadu, který stál, dejme tomu, na Wilsonově nádraží; opustil-li jste, distingovaný cizinec, dálkový expres Londýn-Paříž-Praha a ubíral se z nádraží k autu, zavolal na vás akcizák: - Hej, pane! - Po delších pourparlers se vysvětlilo, že netouží ani tak po informacích o poslední pařížské premiéře a vernisáži, jako po zprávě, nevezete-li si v kufru něco na zub od tetičky v Nasavrkách. Neboť on byl od toho, aby ze všeho jedlého a pitného vybral erární poplatek. Tomu zas lid pražský jakživ neřekl potravní daň, vždy jen akcíz, výběrčím vždy jen akcizák.

Při té příležitosti: zmizela s tím, co znamenala, z pražského života slova lotynka a lutrista, lutristka, zmizelo ještě všelicos. Jak se mění svět, jak dokonce i Praha!

Bačkorář

Je vždy sympatické, má-li jazyk slova jako ušitá na slabé stránky a pochybné sklony některých lidí v národě. Proč je to sympatické? Protože to je důkaz, že takový národ má kritiky národní psýchy. Bez nich by nebylo ani těch slov, a dokud jsou taková slova, je národ zdráv přes lecjakou akutní rýmu nebo chřipku. Odhlasoval bych po pomníku každému z tvůrců těchto slov:
bačkorář - baráčnictví - bařtipán - bařtipánkové - humpolácký koženkář - slamotrus - zápecnictví - fangličkářství - hejslovaniti.

A byla by to knížečka utěšená: sestavit všechna taková slova národního sebezpytu a kriticismu a podat jejich historii, s prvním textem, v němž se vyskytla, i s jejich dalšími osudy.

Bástevník

Slovo bástevník nenajdete ani v obrovitém Thesauru linguae bohemicae, až jednou vyjde péčí Akademie. Neboť slova bástevník není, tj. nevyskytuje se ani ve starých, ani v mladších písemných památkách jazyka českého a nenajde se ani v mluvě hovorové, obcovací, nářeční. Slovo bástevník je můj výmysl, má kreace slovní; je prozatím jen součástí naší rodinné hantýrky doma, a veřejnost o něm ještě neví.

Já však bych chtěl, aby věděla, aby se ho ujala, aby se ujalo v ní; aby co nejvíc lidí vtělilo bástevníka pasivně i aktivně do svého výraziva a osobního slovníku.

Kdo je to bástevník? Je to lyrik jalový, mdlý, nežárný, zoufale zbytečný. Debutoval, nějaký spoluchudák mu veřejně potvrdil, že se někam propaluje, že se něčeho dopíná, dobírá, že se nějak očišťuje, přečišťuje, počišťuje - a z toho pak ten nešťastník žije až do bůhvíkolikátých mnogajaljetin, těže co nejvydatněji z naší botokudské pověrčivosti lyromanské, z té ze všech ouct nejouctovatější oucty ke všemu, co je dáno do veršů (opak, klasický a nade vše výmluvný opak situace francouzské, anglické, americké!!!). Nic není, nic neví, nic neumí, nikdy z něho nic nebude, ale je to, považte a podržte se, básník!

Já však říkám, že slovo básník v takových případech nestačí. Nevystihuje fakt tvorečků, kteří jsou bezděky národní škodlivinou, neboť perennuje jimi naše pověra o lyrice, literatuře, umění. Říkejte každému takovému bástevník. Říkejte to tak často, až slovo bástevník přec jen dostane heslo v Thesauru linguae bohemicae. Vaše děti, vaši vnukové vám budou vděčni, že jste vynalezli perský prášek slova na dvojí odrůdu lyrikastrů: a) hochštaplerčíky, b) hňupy. Z nichž druhá je hojnější a virulentnější.

Bejk

Ještě nikdo neměl na nose hýla, a to proto, že naše radost z hýla na cizím nose byla by podstatně menší, než je naše zadostiučinění z hejla; a menší by byla i pro menší satisfakci našich mluvidel.

Ještě nikdo nenazval bližního svého býkem, vždy mu řekl jen Ty bejku! Takže máme v češtině podstatná jména dvě: 1. býk, což je spisovný tvar slova znamenajícího taurus, tedy zvíře, jemuž puritáni v USA říkali kdysi a gentleman-cow; 2. bejk, což je taurus a gentleman-cow v ústech lidu a zároveň slovo nadační, nadávka. Tvarem býk nadávat a nadat nelze, nevyplní mluvidla, nedá jim fyziologickou rozkoš, jak ji zakouší každý pravý orátor, každý velký zpěvák při svém výkonu. Ty bejkul – Ty krávo! - Ty krůto! - pochybuji, že by pan guvernér Národní banky pociťoval z nové emise pokladních poukázek takovou rozkoš, jako ji pociťujeme my při emisi těchto nádherných nadávek, nádherných proto, že tak akusticky nosných, našim mluvidlům i sluchu mluvčího tak libých, ústní dutinu slastně vyplňujících jako velikánský fondantový bonbon. Zkuste jen nadávat slovem Ty krte! - Ty mlži! - a vrátíte se kajícně k předokonalé funkčnosti a věčně nové opojnosti bejků, krav a krůt. Také dobytků, volů, oslů, mamlasů, telat, honzů, dorot, sviní použít vozmožno, ale zas jen proto, že to jsou vesměs slova znivá, světelná, ladně stavěná, ariozně nosná.

Autor, kterému by šlo o dikci co možná eufonickou, toskánský zpěvnou, měl by se každý den čtvrthodinu pocvičovat v nadávání, měl by si k tomu sestavit škály a solfeggie asi takovéto:

Vy luzná krůto a vy ladná krávo a vy bujný bejku!
Ty trudné tele a ty svinibrodská svině!
Vy valný vole a vy veležírný honzo!

A tak, čtvrthodinku denně. Užasl by, jak by získala hudebnost jeho verše, dokonalá mluvnost jeho prózy.

Blb

Slovo může být esteticky dokonalé, i když vyjadřuje představu zápornou nebo odpornou, jako např. slova vrah, kat, ras. Blb a čeleď jeho jsou slova esteticky dokonalá. Je spřízněno se slovy bleptati a hlaholiti, slovenský blbotavec je brepta, kokta. A všimněte si slovní řady: blb - bleptati - bláboliti - breptati - bambula - boule - bublina - blafati - bliti - bařtipán - bluma - bubřiti - bubřina - blabuňka: sešla se tu slova nejrůznějšího původu a významu, ale všechna mají to nadmíru výrazné náslovné -b- a všechna nějakým odstínem znamenají bytosti, věci nebo stavy, v nichž je převaha hmoty nad investovaným duchem, v nichž hmota nebo tma ukládá o člověka.

Canc

Pro to, co canc označuje, nelze si představit slova dokonalejšího. Totéž platí o přináležitém slovesu cancati, o jeho složenině vycancati, o podstatném jménu cancal, jménu činitelském, chcete-li.

Čecháček

Slovo jako stvořené na důkaz, že mohou být na světě i zdrobněliny odporné. Slovo v nedobrém smyslu, sebemrskačské a masochistické. Vím sic, dobře vím, a dovedl bych toho uvést příklady: vyšlo už i z per drahých i mně, zaznělo už i z úst mužů, které bolela přízemní malost, slamotrusovská okresnost jejich okolí, žabomyšiáda života, který viděli kolem sebe. Ale daleko častěji - tak za protektorátu -jsem to slovo četl od lidí nanicovatých, od podlců. Oháněli se tím slovem, aby stáhli lidi své krve tam, kde oni sami vězeli odjakživa.

A nenávidím to slovo i tehdy, má-li mít jen význam rezignované skromnosti. Neboť od prvního dne člověčenstva vězela ještě za každým tvrzením „Já a my všichni tady jsme pleva, smetí“ nějaká poťouchle neřestná troufalost, drzost, nestydatost (je totiž na světě nejen hybris velikášství, je na něm i smrdutost „skromnosti“); a hlavně chytrácká spekulace a úmysl hovět si hovniválsky tam, kde hovnivál bývá aliteračně doma.

Nenávidím to slovo, tu lotrovskou zdrobnělinu Čecháček, a bylo by dobře, kdybyste ji nenáviděli se mnou; neboť kdekoli zazní, bude pravděpodobnost 99:1, že zazněla z úst skutečného Čecháčka, tedy tvora, jehož každé dechnutí by mělo být políčkem pro každého Čecha.

Dršťka

Tak řekne leda profesor ortoepie. Všichni ostatní smrtelníci, ba i nesmrtelníci vtělení do národních umělců, vyslovují drška. Taková výslovnost navozuje však představu držka, něco, co někdo drží anebo co by měl držet. I je tato výslovnost v ideální shodě právě s onou dršťkou, která je v životě jazyka o tolik hojnější než dršťky jídelníčkové. Mlč, anebo ti dám přes držku! - přes to, co bys měl držet, ale nedržíš. Etymologie pohoršlivě nesprávná, ale svou svůdností neodolatelná.

Fangličkář

Bystře použila čeština přejatého slova fangle, aby vytvořila dvojí slovní drahocennost: fangličkáře a fangličkářství, chtějíc označit a cejchovat jednu z hlíz národního života. Krásné slovo prapor bylo češtině na takové pojmy příliš dobré.

Jinak vyřešil svou věc s fangličkářstvím velký básník Majakovskij v básni, v níž přijde do velkého úřadu a hle, úřad jako po vymření, u jediného stolu sedí jen jediný poustevník: {- A kdepak všichni jsou? - Za praporem jdou, manifestujou.}

Fangličkařiti

Manifestovati pro něco projevy jen vnějšími, melhubovskou okázalostí, vystrkováním a nošením fanglí a fangliček. Bezpečná metoda, jak dělat i z úctyhodného praporu fangli, hadr na tyči.

Fízl

Stvořili jej chovanci výchovných ústavů, jako je Pankrác, ozdravoven, jako jsou Bory, ale ujalo se i mezi vzdělanci a lidmi tak spořádanými, že se sotva kdy dostanou ještě do takové ozdravovny. A rozlišují mezi tajným a fízlem, a mají k tomu důvody. Řeknou-li však fízl, není to jen stavovské označení. Je to pak slovo strašné a vyřizující, a to jednou provždy a navždy.

Nuže - je v životě fízlovština neplacená, dobrovolná, fízlovština ze zvrácené horlivosti. Dovedou jí někdy propadnout i lidé nikoli špatní, někdy číhá nebezpečí fízlovštiny i na mladé idealisty. Nečíhalo by, kdyby žili víc v jazyce. Ten říká celým ustrojením slova fízl, co je fízl zač.

Hajzl

Slovo přejaté z německého Scheisshäusel. Také s ním naložila čeština zcela tak, jak zpravidla nakládá s cizími kompozity: utrhla slovo určovací, nechala a převzala slovo základní. Výsledek je, že prostý německý „domeček“ znamená nám domeček zcela specifický.

Získavši takto slovo hajzl, začala s ním čeština svá kouzla zcela osobitá. Zrodila rčení jen a jen české: - Jdi do hajzlu! - jehož eufemistická verze zní: - Jdi do háje! - Pokročila pak ještě dál a přitvořila k hajzlu i hajzla a hajzlíka, označila některé lidi podle místnosti, kde by je ráda viděla, kterou jí připomínají. Což je invence jen a jen česká, a věřte mi, metaforická vymoženost nemalá.

Pokud vím, netají se nic jiného ani za nevinně vypadajícím rčením: - Ty prevíte! - Je-li totiž pravda, že ten prevít je totožný s prvátem, privétem, což bývalo příkrasně zastíravé označení pro záchod. Byl by tedy lidský prevít alespoň od původu rovnou tolik jako lidský hajzl; dnes jsou to rovněž už výrazové diferenciáty.

Nespadá to bezprostředně do souvislosti našeho hesla, ale stůj zde přec jen zmínka o tom, jak rychle zastarávají eufemismy. Když společnost zjemněla do té míry, že jí jadrný staročeský sráč - kdysi termín i češtiny úřední a kancelářské! - čpěl příliš do nosu, nastoupila v časovém sledu poměrně rychlém slova jiná, ale každé z nich zmizelo, musilo se poděkovat, jakmile denní úzus setřel jeho zastíravou blanku. Tak se dosud opotřebovala - pro tzv. slušnou společnost - slova privét – záchod - reterát (italská ritirata, původně slovo velmi salonní) - klozet. Dnes jsme se octli u toalety, ale i ta už nám přestává eufemisticky fungovat; pročež se ujímá umyvárna. Není těžko prorokovat, že bude vystřídána i ona.

Hloupý

Oddávat se uhlířské etymologii se vyplácí jen někdy. Kdykoli slyším slovo jitro, myslím na jitření (jitřící se světlo); vím, že ta slova spolu nemají pranic co dělat, ale nemohu si pomoci, je to nad mou vůli; a mám z toho přestupku proti duchu svatému, zvanému správná etymologie, požitek a prospěch nemalý: spoj jitro-jitřiti - jitřivá rána v ňadrech kosmu, ze které vytéká nové světlo, množí mou radost ze života.
 

Jak říkám, někdy se to vyplácí. Jindy je to kletba. Vím, že slovo hloupý nemá od původu a od kořene pranic co dělat se slovy hluboký, hloubka - ale co si mám počít, když je to nutkání ve mně silnější než já sám? Kdykoli narazím na nějakého hlupáka, mám představu nejen té jeho hlouposti, ale i hlubokosti té jeho hlouposti, její nevyplenitelnosti, její beznadějné nenapravitelnosti: každý hlupák, i nejvšednější, je mi učiněný Pater profundus hlouposti.

A chtěl bych pak být a žít např. v prostředí anglosaském, německém. Dull, dumb, stupid - klouzavá povrchovost, tlumenost, jen jako vlčí mha na rozumu, ba tyto zvuky slibují, že s hloupostí tak utvářenou bude porada. Kdežto hloupý - inu, to je hloubka, to jde na hlubinu, to je hlupák gruntovní, až do těch hrdel a statků charakterní, vytrvalý a trvanlivý; a především slibující, že tu hlubinu jeho hlouposti nedohloubáte ani do soudného dne.

Neříkal jsem, že se uhlířská etymologie někdy nevyplácí?

Chátra

Nízký pojem je tu vyjádřen dvěma slabikami se samohláskou jasnou a světelnou. Odtud velká zvuková nosnost toho slova a zvukový protiklad k jeho významu; odtud zase jeho velká výrazivost.

Ale povšimněte si také, kolik významových blíženců má chátra v češtině. Je to láj, sběř, sebranka, luza, chamraď, chamradina, pakáž, ksindl, banda. Neobyčejné bohatství, člověk tu má věru na vybranou.

I ptá se člověk, maje tak velmi na vybranou: - Kněžno Češtino, bylo-li pak třeba, aby ses namáhala k takové dárnosti právě v těchto hájemstvích?

A ona se svým božským úsměvem: - Že se ptáš, synu můj. Věř mi, drahý, bylo toho třeba. Kdybys jen věděl, jak jsem si lámala hlavu s chamradí a co práce mi dalo vysoustruhovat luzu z té nevzhledné suroviny, kterou jsem si půjčila od sousedů. Ale bylo toho třeba, bylo. Ona není láj jako sběř, a pakáž není vždy ksindl, a luzou můžeš někoho pojmenovat, ale nadávat tím slovem nelze, to už musíš říci Vy pakáži jedna! - a sebranka není tak docela sběř, málokde je tolik rozdílů jako mezi pakáží, není pakáž jako pakáž, jedna je ksindl, druhá luza - inu, co ti budu povídat - bylo toho všeho třeba a je napořád, můj drahý.

Chytrý

Původní význam je „rychlý“, je tedy shodný s představou „bystrý“. Slovo chytrý označuje rozumovou vlohu, rozumnost takovou, která je napořád ve střehu, aby z logicky rozpoznaného, chytře, tj. rychle pochopeného stavu věcí, z dané životní situace vyvodila důsledky nejbezprostřednější, nejpraktičtější. Velmi dobře definuje Příruční slovník: rozumově bystrý bez zřetelů mravních (podtrhávám já).

Slovo chytrý samo je eticky neutrální, není v něm mravního soudu o člověku chytrém. Ale postačí sebemenší přihrávka kontextu větného nebo situačního, aby se slovo chytrý zabarvilo úsudkem etickým, a to záporným: šel na něho s chytrou - zde se o člověku, kdo tak jde na jiné, zajisté nepronáší nijaká chvála, třebaže mu nebereme, že je chytrý, totiž na svůj zištný a prohnaný způsob nadán bystrostí.

Mravní nesouhlas, který v ajektivu chytrý čeká jen na příležitost, aby se vybavil, aktualizoval, podbarvuje pak co nejzřejměji téměř všechny členy bohaté slovní čeledi seskupené kolem pojmového základu chytrý. Slova jako chytráctví - chytráctvo - chytračiti - chytrákovati - chytrůstka jsou do jednoho slova odsudivá.

Čeština, řekl bych, nemá chytráky ráda. Češtinu však udělali čeští lidé, ne snad nějaká moc shůry. I plyne z toho tedy, že v českém člověku – je a bdí mravnost, která nemá chytráky ráda - viďte? A to byste rádi, to by vám jelo a vonělo. Jenže je mi líto. Vidím věci složitěji. Asi takto: Český člověk z té míry rád chytračí. Raději se ani neodvážím odhadu, kolik asi je po českých vlastech chytráků a chytroušků. Zároveň však českému člověku chytračení neimponuje - chytračení jiných chytráků svatosvatě ne, jeho vlastní in camera caritatis rovněž ne, alespoň tak doufám. I dostáváme dost poutavý nexus rerum:

notorický sklon k chytračení nedílně spojený s odporem k chytračení, úhrnem to dává jakousi národní dvojvlastnost.

Kretén

Nikdy bych nedopustil, aby slovo kretén dostalo výhost z národního slovníku a výraziva, a aby ji dostalo s odůvodněním, že to je slovo nadobro zbytečné, když přec máme tolik dobrých slov českých: blb, blbec, pitomec, hňup a jiná ještě.

Takovou argumentací byste mě nijak nepřesvědčili. Uznávám sice, rád a vděčně uznávám - hned blb a blbec jsou slova skvělá, nádherná, velkolepá. Ale v jazyce, drazí, platí De la nuance avant tout, o odstíny jde, na odstínech záleží, s odstíny stojí a padá každá kultura jazyková.

A teď se soustřeďte, zamhuřte oči, jako činí zkušení koštéři vín, a zkoumejte rozdíly ve zvukovém ladění, akustickém a tím i jakostním charakteru mezi slovy blb, blbec a slovem kretén. Uznáte pak se mnou, že:

blb a blbec jsou poddajné, vláčné, bořivé bláto a mláto, čvaňhavé, mlaskavé; mokřina intelektu, tratoliště mozečku, žbluňk... žbluňk... žbluňk... hmota polotekutá, roztékavá, těstovitě kypivá;

kretén - toť geologická formace velmi pevná, hornina žulovitá, útoč na ni, jak chceš, výsledek budou vždy jen vrypy povrchové, dokud se neodhodláš použít třeskaviny.

Je tedy mezi blbcem a kreténem povahový rozdíl velmi značný. Jsou to dva různé světy. Asi na tento způsob: blbec autor - kretén kritik.

Nebát se a nekrást

Autor: T. G. M. Ujalo se. Právem.

Smysl: lidstvo lze rozdělit na čtverou odrůdu, totiž:

•    kradu, a proto se bojím;
•    kradu, ale přesto se nebojím, čelo jak poplužní dvůr majouce;
•    nekradu, ale přesto se bojím, mám strach už v krvi, strach a ohnutý hřbet a rabskou náturu;
•    nekradu a nebojím se, a nebojím se nejen proto, že nekradu, ale nebojím se vůbec, nebát se mám prostě v krvi; a nekradu nikoli proto, abych se nemusil bát, nýbrž protože nekrást mám prostě v krvi.

Nejhojnější je odrůda třetí, zejména v Čechách. Jediná žádoucí je odrůda čtvrtá. Pročež si opravdu již osvojme to nejzhuštěnější Desatero pro muže a slibme si, že se hned od zítřka nebudeme bát, aniž budeme krást.

(Pavel Eisner - Čeština poklepem a poslechem. Vydalo Pražské nakladatelství Jiřího Poláčka a nakladatelství B. Just v roce 1996, ISBN 80-901544-9-2)

Psali jsme:

Předseda Moravanů: Pro Čechy je spisovaná čeština cizí jazyk. Ať je to tedy moravský jazyk a učí se ve školách

Přizpůsobit český jazyk nebinárním lidem, žádá aktivista. Musí mluvit jako muž, přitom se tak necítí

Říkejte tomu člověku ,,kolege"! Do ústavu duševního zdraví přišel občan: Ani muž, ani žena

„B*be!“ Haškův vlastní gól. Chce být prezident, směje se Schillerové, neumí česky

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

---

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.