Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 348. Malý princ

26.03.2024 19:50 | Komentář

Proslulá filosofická pohádka Malý princ. Petr Žantovský v tomto díle Jak jsem poznal knihy vybírá úryvek právě z ní, a to symbolicky, neboť se podle jeho slov hodí do dnešní doby, „kde kolem nás politické nuly tančí nad slovem válka, aniž si uvědomují, co vlastně říkají, propagují a chtějí“.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 348. Malý princ
Foto: Hans Štembera
Popisek: Mediální analytik Petr Žantovský

Antoine Marie Roger de Saint-Exupéry (oficiálně Antoine Marie Jean-Baptiste Roger, hrabě de Saint Exupéry, 29. června 1900 Lyon – pravděpodobně 31. července 1944 blízko Île de Riou u Marseille) byl francouzský spisovatel a pilot. Studoval na jezuitském gymnáziu a poté architekturu na pařížské École nationale supérieure des beaux-arts, studia však nedokončil.

Povinnou vojenskou službu nastoupil roku 1921 ve Štrasburku, na vlastní žádost byl přidělen k letectvu, vyučil se tam leteckým mechanikem. Přes tehdejší nebezpečnost letectví usiloval o výcvik na pilota. Získal diplom civilního i vojenského pilota. V roce 1926 úspěšně debutoval svou povídkou Letec. Ve 30. letech působil i jako reportér, například v Moskvě nebo ve Španělsku za občanské války. Za knihu Země lidí získal Velkou literární cenu francouzské Akademie.

Se začátkem druhé světové války nastoupil do vojenské služby v hodnosti kapitána na letišti v Toulouse. Přestože byl lékaři prohlášen za neschopného válečných letů, usiloval, aby se mohl aktivně zapojit, což si nakonec prosadil. Podle svědků z jeho jednotky (Groupe de reconnaissance II/33) byl jeden z nejodvážnějších, bojoval s velkým nasazením a bez ohledu na riziko. V roce 1943 vyšel Dopis rukojmímu, kde vyjadřuje svou víru v duchovní hodnoty lidstva, odsuzuje předsudky a proti rasismu staví úctu k člověku. V tomto roce vyšla rovněž proslulá filosofická pohádka Malý princ. 31. července 1944 vzlétl z Korsiky k letu nad Francií, ze kterého se již nevrátil. Posmrtně, roku 1948, vyšlo jeho stěžejní dílo Citadela, nedokončený souhrn jeho filosofických a etických názorů.

Dnešní ukázku z Malého prince vybíráme symbolicky, v době, kde kolem nás politické nuly tančí nad slovem válka, aniž si uvědomují, co vlastně říkají, propagují a chtějí. Takovým samozřejmě žádný Exupéry nic neřekne, jsou zaslepeni svou krvelačností. Ale my ostatní, kteří na to doplatíme, Malému princovi nejspíš porozumíme velmi dobře.

Král

Malý princ žil v oblasti asteroidů 325, 326, 327, 328, 329 a 330. Nejdříve se tedy vypravil na ně, aby tam hledal nějakou práci a poučení.

Na prvním bydlel král. Oblečen v purpur a hermelín, seděl na velmi prostém, a přece majestátním trůně.

Ale hleďme, poddaný,“ zvolal král, když uviděl malého prince.

A malý princ se ptal sám sebe: Jak mě může znát, když mě ještě nikdy neviděl? Nevěděl, že králové vidí svět velice zjednodušeně. Všichni lidé jsou pro ně poddaní.

Pojď blíž, ať tě lépe vidím,“ řekl mu král a byl moc pyšný, že konečně někomu kraluje.

Malý princ se díval, kam si sednout, ale planeta byla celá zaplněna nádherným hermelínovým pláštěm. Zůstal tedy stát, a protože byl unaven, zívl.

Zívat v přítomnosti krále se nesluší,“ řekl mu mocnář. „Zakazuji ti to.“

Nemohu se udržet,“ odpověděl malý princ celý zmatený. „Byl jsem dlouho na cestě a nespal jsem…“

Nařizuji ti tedy, abys zíval,“ řekl král. „Již léta jsem neviděl nikoho zívat. Je to pro mne něco nového. Tak jen zívej dál. Nařizuji ti to.“

Teď se bojím… už nemohu…,“ odpověděl malý princ a po uši se začervenal.

Hm, hm,“ odpověděl král. „Tak… tak ti nařizuji chvílemi zívat a chvílemi…“

Trochu breptal a zdál se pohněván. Králi totiž šlo o to, aby se uznávala jeho autorita. Nestrpěl neposlušnost. Byl to absolutistický

mocnář. Ale byl také velký dobrák, a proto dával rozkazy rozumné.

Kdybych nařídil,“ říkal obvykle, „kdybych nařídil generálovi, aby se proměnil v mořského ptáka, a on neuposlechl, nebyla by to vina generálova, ale moje.“
„Mohu se posadit?“ zeptal se nesměle malý princ.
„Nařizuji ti, aby ses posadil,“ odpověděl král a přitáhl si majestátně cíp svého hermelínového pláště.
Malý princ žasl. Planeta byla maličká. Nad čímpak mohl tak vládnout?
„Vaše Veličenstvo,“ pravil, „prosím o prominutí, že se vás ptám…“
„Nařizuji ti, aby ses mě ptal,“ řekl honem král.
„Vaše Veličenstvo, čemu vládnete?“
„Všemu,“ odpověděl král velmi prostě.
„Všemu?“
Král rozvážně ukázal na svou planetu, na ostatní planety a na hvězdy.
„Tomu všemu?“
„Ano, tomu všemu,“ odpověděl král.
Byl to totiž vladař nejen absolutistický, ale i vševládnoucí.
„A hvězdy vás poslouchají?“
„Ovšem,“ řekl mu král. „Uposlechnou ihned. Nesnesu nekázeň.“
Taková moc malého prince oslnila. Kdyby on ji měl, viděl by ne čtyřiatřicet, ale dvaasedmdesát nebo sto, nebo dokonce dvě stě západů slunce v týž den, aniž by musel posunout židli! A poněvadž mu bylo trochu smutno při pomyšlení na jeho malou, opuštěnou planetu, dodal si odvahy a požádal krále o laskavost:
„Chtěl bych vidět západ slunce… Udělejte mi tu radost… Nařiďte slunci, aby zapadlo…“
„Kdybych nařídil generálovi, aby létal od květiny ke květině, jako létá motýl, nebo aby psal tragédii nebo aby se proměnil v mořského ptáka, a generál by rozkaz neprovedl, čí by to byla chyba?“
„Vaše,“ odpověděl pevně malý princ.
„Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát,“ odvětil král. „Autorita závisí především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné.“
„A co ten můj západ slunce,“ připomněl mu malý princ, který nikdy nezapomínal na otázku, když ji jednou dal.
„Budeš mít ten svůj západ slunce. Vyžádám si ho. Ale poněvadž umím vládnout, počkám, až k tomu budou příznivé podmínky.“
„A kdy to bude?“ otázal se malý princ.
„Hm, hm!“ odpověděl král a podíval se nejprve do tlustého kalendáře. „Hm, hm, bude to… bude to dnes večer asi ve tři čtvrti na sedm. A uvidíš, jak jsou mé rozkazy přesně plněny.“
Malý princ zívl. Litoval, že přišel o západ slunce. A také už se trochu nudil.

Nemám tady už co dělat,“ řekl králi. „Zase půjdu!“
„Neodcházej,“ zvolal král. Byl přece tak hrdý, že má poddaného. „Neodcházej, jmenuji tě ministrem!“
„A čeho?“
„Ministrem… ministrem spravedlnosti!“
„Ale vždyť není koho soudit!“
„To se neví,“ podotkl král. „Ještě jsem nevykonal objížďku po svém království. Jsem už hodně starý, nemám místo pro kočár a chůze mě unavuje.“
„Ó! Ale já jsem už všechno viděl,“ řekl malý princ a nahnul se, aby se ještě jednou podíval na druhou stranu planety.
„Tam na druhé straně také nikdo není…“
„Budeš tedy soudit sám sebe,“ odpověděl král. „To je to nejtěžší. Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti to podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc.“
„Jenže soudit sebe mohu kdekoliv. Na to nemusím bydlet tady.“
„Hm, hm!“ odvětil král. „Myslím, že na mé planetě je někde stará krysa. Slyším ji vždy v noci. Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale udělíš ji pokaždé milost, abys ji ušetřil. Je to jenom jedna.“
„Já nemám rád, když se odsuzuje na smrt,“ odpověděl malý princ, „a opravdu myslím, že odejdu.“
„Ne,“ řekl král.
Ale malý princ dokončil přípravy a nechtěl už starého vladaře trápit:
„Kdyby si vaše výsost přála, aby se jí přesně uposlechlo, mohla by mi dát rozumný rozkaz. Mohla by mi například nařídit, abych se vzdálil, dříve než uplyne minuta. Zdá se mi, že podmínky jsou příznivé…“
Poněvadž král neodpovídal, malý princ nejprve zaváhal, potom si vzdychl a vydal se na cestu.
„Jmenuji tě svým vyslancem,“ volal za ním spěšně král. Tvářil se velice pánovitě.
Dospělí jsou hrozně zvláštní, pomyslel si cestou malý princ.

Růže

Ale když tak malý princ šel dlouho pískem, skalinami a sněhem, stalo se, že objevil konečně cestu. A všechny cesty vedou k lidem.

Dobrý den,“ řekl.

Byla to zahrada plná růží.

Dobrý den,“ odpověděly růže.

Malý princ se na ně zadíval. Všechny se podobaly jeho květině.

Kdo jste?“ zeptal se jich užasle.

Jsme růže,“ řekly růže.

Ó,“ řekl malý princ…

A cítil se hrozně nešťastný. Jeho květina mu vypravovala, že je jediná svého druhu ve vesmíru. A tady jich bylo pět tisíc v jediné zahradě, jedna jako druhá!

Strašně by ji to mrzelo, řekl si, kdyby to viděla… Moc by kašlala a předstírala by, že umírá, jen aby nebyla směšná. A musel bych dělat, že o ni pečuji, neboť jinak by raději opravdu umřela, jen aby mě

taky pokořila…

Potom si ještě řekl: Myslil jsem, že jsem bohatý, že mám jedinečnou květinu, a zatím mám jen obyčejnou růži. Ta růže a mé tři sopky, které mi sahají po kolena a z nichž jedna je možná navždyvyhaslá, nedělají ze mne moc velikého prince… A lehl si do trávy a plakal.

Liška

Tu se objevila liška.

Dobrý den,“ řekla.

Dobrý den“, zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.

Jsem tady, pod jabloní…,“ řekl ten hlas.

Kdo jsi?“ zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká…“

Jsem liška,“ řekla liška.

Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ. „Jsem tak smutný…“

Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. Nejsem ochočena.

Ó promiň,“ řekl malý princ.

Chvíli přemýšlel a pak dodal:

Co to znamená ochočit?“

Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“

Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co to znamená ochočit?“

Lidé,“ řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“

Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“

Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška.

Znamená to vytvořit pouta…“

Vytvořit pouta?“

Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“

Začínám chápat,“ řekl malý princ. „Znám jednu květinu … myslím, že si mě ochočila…“

To je možné,“ dodala liška. „Na Zemi je vidět všelicos…“

Ó, to není na Zemi,“ řekl malý princ.

Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost:

Na jiné planetě?“

Ano.“

Jsou na té planetě lovci?“

Nejsou.“

Ach, to je zajímavé! A slepice?“

Také ne.“

Nic není dokonalé,“ povzdychla si liška.

Ale vrátila se ke svému nápadu:

Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…“

Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.

Ochoč si mě, prosím!“ řekla.

Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“

Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“

Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.

Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…“

Druhý den přišel malý princ zas.

Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu,“ řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce… Je třeba zachovávat řád.“

Co to je řád?“ řekl malý princ.

To je také něco moc zapomenutého,“ odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny.“

Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.

Ach budu plakat,“ řekla liška.

To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…“

Ovšem,“ řekla liška.

Ale budeš plakat!“ namítl malý princ.

Budu plakat,“ řekla liška.

Tak tím nic nezískáš!“

Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí.“

A potom dodala: „Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek – tajemství.“

Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.

Vy se mé růži nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“

A růže byly celé zaražené.

Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.“

A vrátil se k lišce.

Sbohem...,“ řekl.

Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“

A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.

Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...“

Jsem zodpovědný za svou růži...,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

Tento článek je staršího data a je dostupný pouze pro předplatitele. Předplatné můžete vyzkoušet zdarma, nebo zakoupit, zde:

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Petr Žantovský

Mgr. Nina Nováková byl položen dotaz

Prosím o vysvětlení

Četl jsem tento (https://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Novakova-KDU-CSL-Plevel-v-ceskem-pravnim-radu-aneb-Lex-Schwarzenberg-757872) článek na PL a vůbec nechápu, o čem je řeč? Hned v prvním odstavci se píše o nějakých normách z dob socialismu, které stále platí a kvůli kterým z n...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Jinde na netu:



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jan Keller: Deficit demokracie v praxi

15:49 Jan Keller: Deficit demokracie v praxi

Čas od času lze zaslechnout, že evropské instituce trpí deficitem demokracie. Pod takto obecným ozna…