Započnu malou osobní vzpomínkou. V prvním ročníku gymnázia, jen shodou okolností to bylo v roce Charty a Anticharty, kteréžto dva fenomény k nám na maloměsto v srdci východních Čech poněkud nedolehly, měl jsem zajímavého učitele češtiny. Vypadal jako řezník, i ty pepito gatě nosil, také se mu tak přezdívalo: řezník. Mimochodem tento řezník, jak jsem později zjistil, byl na vsi, kde bydlel, ctěn coby umělec – „Pan učitel tak hezky kreslí“, neslo se návsí, když řezník stoupal nad kostel ke stráním, aby ponořil štětec do barev a zachytil nezachytitelnou chuť a vůni padajícího podzimu. Ta věta o panu učiteli se nesla s tichou úctou, snad dokonce i bázní – takový byl před těmi lety v malé obci respekt před vzdělancem.

Nu a tento řezník mi položil v prvém ročníku gymnázia záludnou větu: „Čím bys chtěl být, studente?“ Měl jsem po pravdě odpovědět: „Básníkem“, protože přesně tím jsem doopravdy býti chtěl. Avšak netroufal jsem si státi se třídě terčem posměchu. Tak jsem hekl: „Novinářem“. Řezník se zachmuřil, nevěděl jsem tehdy, že proto, že on ví, zatímco já ještě moc nevím, zač je toho v onom roce devatenáctistém sedmdesátém sedmém novinářský loket, a vyzval mne, abych jej po hodině navštívil.

Vstoupil jsem do kabinetu plného regálů s knihami v jednotné šedožluté papírové obálce s evidenčními čísly na anonymních hřbetech. Byly jich stovky, možná tisíce, jak se v tom krásném secesním domě za generace učitelů nastřádaly. Řezník po paměti sáhl na kterousi polici a vyjmul odtamtud útlou knížku. Strčil mi ji do ruky, abych se prý podíval, jak vypadá jazyk, jímž se chci po zbytek života živit. Byla to Terezka Planetová.