Samotná realizace voleb stojí státní rozpočet obvykle sumu v rozmezí mezi půl miliardou a miliardou. Další stamiliony utápějí v kampaních kandidující subjekty a strany. Jen namátkou pár čísel z posledních parlamentních voleb. Česká strana sociálně demokratická podle svého prohlášení utratila za reklamu více než 512 milionů, Občanská demokratická strana skoro 350 milionů, Věci veřejné 134 a půl milionu a TOP 09 zhruba 74 miliony – 73 820 866. Spolu s dalšími menšími subjekty pak komínem reklamních kampaní proletělo hodně přes miliardu.

A důležitá poznámka: výdaje jsou určeny podle ceníkových cen. Ty se od skutečně dojednaných mohou lišit. Obvykle lze předpokládat, že skutečné náklady na kampaně byly vyšší. Menší volební subjekty pravidelně nastolují vcelku pochopitelnou otázku: Jak vůbec lze takto nastaveným parametrům čelit? Jak konkurovat stranám, které utrácejí za kampaně peníze, které získaly za předchozí volební výsledky ze státního rozpočtu? Je to tedy uzavřený bludný kruh – nemáte volební výsledek, protože nemáte na kampaň, nebo nemáte na kampaň, protože jste předtím neměli výsledek, který by vám vygeneroval zdroje na kampaň novou? Připomíná to příběh o slepici a vejci. Jenže tento může mít odpověď.

Předně řekněme, že v poslední době přišel do České republiky nový trend. Z politických kampaní s transparentním účtem se pomalu stává móda a strany se předvádějí alespoň v deklarované průhlednosti. Ukazuje se tedy, že je možné transparentně sehnat peníze a stejně transparentně je i utratit. Jenže samo zajištění průhledného financování politických kampaní nestačí. Je potřeba, aby mohli uspět i kandidáti bez podpory miliardářů, popř. masivního zdroje ze státního rozpočtu. Na jedné straně po politických stranách chceme, aby se bránily prorůstání s byznysem, a na straně druhé je nutíme vybrat na kampaň mnohem více peněz, než by bylo nutné za jiné legislativní situace.