Vážený pane K.,

Budu Vám, když dovolíte, vykat, přestože většina z těch, co věří na Vaše skutky v tomto adventním čase, Vám familiérně tyká. Úřadujete už na tomto podivném světě tak dlouho, přes dvě milénia, že jste za tu dobu musel vidět velikou horu svinstev, hlouposti, arogance, nesnášenlivosti, a dalších hezkých vlastností v duchu hesla „nic lidského mi není cizí“, že Vám to vykání přísluší přinejmenším pro tu Vaši trpělivost, s níž se rok co rok touto dobou vracíte a dáváte těm, kdo o to stojí, ždibec pocitu, že má smysl otočit v kalendáři list.

A mimochodem, i ta Vaše iniciála, která Vás spojuje s jistou románovou postavou i jejím autorem, to nemůže být náhoda. Nás svět vezdejší, a teď se dohadujme, zda z Vašeho úradku, či Vám navzdory, je nade vši pochybnost jako stvořen pro pana K.. My všichni jsme tak trochu K., rozdíl je jen v tom, že někteří už to vědí a některým to nedojde nikdy. Blahoslaveni chudí, říkalo se.

Nuže, vážený pane K., abych konečně přešel k věci. Všichni ti, ať už ve Vás věří, či dokonce tuší, jak moc jste tou svou iniciálou v nás všech, po Vás v tomto čase něco chtějí. Obvykle si od toho slibují nabýti majetku, předmětů, prostředků hmotného libida. Jeden chce houpacího koně, druhý třeba tank – aspoň ten na klíček.