Vážený pane premiére,

v poslední době si čím dál častěji uvědomuji, co nám dnes nejvíc chybí: totiž paměť. Ta úžasná schopnost měřit věci současné věcmi minulými, poučit se z nich a dělat dnes méně chyb, nebo aspoň chyby jiné. Tuto schopnost, zdá se, postrádá většina těch, kteří o nás rozhodují – lídrů evropské a světové politiky.

Dělají, jako by všechno bylo poprvé, jako by dějiny začaly jejich příchodem do té prapodivné manéže, kde nechybí sloni a akrobati, kde se klauni kopou do pozadí a padají na ústa, ale kde se za maskou frivolnosti a lehkomyslnosti odehrávají ty nejdramatičtější události a padají ta nejvážnější rozhodnutí.

Ta rozhodnutí jsou vážná ze své podstaty – rozhoduje se totiž o nás, kteří sedíme pod tím šapitó namačkáni v hledišti, máme zaplacenou vstupenku a tím náš vliv na celé představení zhruba končí. Vtip je totiž v tom, že naše domácí vrchnosty si volíme, jakkoli za podmínek nepříliš důstojných, neboť do služeb země se většinou znamenití lidé nehrnou, a tak volíme mezi tím, co prostě je právě k mání, nicméně – alespoň zatím ještě – volíme sami. Zatímco v tom velkém cirku, kde se dělá takzvaná světová politika, tam už jsme doopravdy jenom bezprávnými tvářemi v ochozech. Jenže to před námi nejsou sice krvavé, leč spravedlivé gladiátorské hry, nýbrž vaření geopolitických dortů podle pejska a kočičky.