A nulové odezvy bychom se dočkali patrně, i kdybychom jim zanotovali (druhdy hrůzu nahánějící) nápěv na slova „Die Fahne hoch! Die Reihen fest geschlossen! SA marschiert mit ruhig festem Schritt“ (Zdvihněte vlajku! Těsně semkněte řady! SA pochodují klidným, pevným krokem.) Ba obávám se, že ani sám výraz SA (Sturmabteilung - v překladu úderný či útočný oddíl, paramilitaristická organizace nacistické strany NSDAP, proslulá hnědými košilemi) by nevyvolal žádný ohlas. A přitom právě SA (s Hermannem Göringem je spoluzakládal Ernst Röhm, týž, jenž padl za oběť oné „revoluci požírající své děti“ – v tomto případě spíš kruté protagonisty – konkrétně 2. července 1934 během „noci dlouhých nožů“) měl ve své době právem pověst toho nejhoršího a nejnásilnějšího výhonku nacistického systému. Píseň Horsta Wessela oslavující SA vstoupila do dějin ne snad pro svoji hudební či ideologickou výlučnost, ale pro podivně pointovaný krátký život svého autora.
Horst Ludwig Wessel pocházel z rodiny evangelického pastora. V roce 1926 zanechal studia práv a vstoupil do SA. Brzy si získal pozornost Josepha Goebbelse, který jej v roce 1928 vyslal do Vídně organizovat tamní SA. Mezi jeho činnost v SA patřilo obcházení barů a kaváren v oblasti Alexanderplatzu, kde získával pro NSDAP a SA nové členy a sympatizanty. Při jedné z těchto návštěv potkal osmnáctiletou prostitutku Ernu Jaenicke. Jejich vztah brzy přerostl v lásku a Horst a Erna, která kvůli němu zanechala prostituce, začali společně žít. To mimochodem dosti kontrastuje s odlišnou libostí jeho šéfa. Ernst Röhm se netajil svou homosexualitou a pro jeho blízký vztah s Hitlerem na počátku 30. let se občas spekulovalo i o sexuální orientaci samotného Hitlera. Nebylo tajemstvím, že se Röhm rád obklopoval mladými důstojníky SA, a také se tvrdilo, že homosexuály v SA protežoval, například Karla Ernsta – bývalého vyhazovače v nočním gay klubu, nebo Edmunda Heinese. Bylo paradoxem, že navenek vystupovala NSDAP proti homosexuálům a později je nacistický režim pronásledoval. Nebylo to však v Německu nic nového, homosexualita byla trestná podle paragrafu 175 trestního zákoníku už od roku 1871. Ale to jen na okraj.
Sám Wessel prý byl inteligentní a politicky bystrý, ale též extrémně agresivní. Po svém návratu do Berlína zorganizoval mnoho násilných akcí proti berlínským komunistům. 14. ledna 1930 měl spor se svou domácí, vdovou po členu komunistické strany, která na něj zavolala své komunistické známé. Do jeho bytu se vydali dva muži; Albrecht Höhler a Erwin Rückert. Když jim otevřel dveře, Höhler jej střelil do hlavy. Za více než měsíc, 23. února 1930, tři roky před dočasným triumfem Tisícileté říše, v nemocnici svému zranění podlehl.
Několik měsíců před smrtí napsal text písně, známé jako Horst-Wessel-Lied (Píseň Horsta Wessela). Tato píseň se však stala známou až smrtí a zejména pohřbem jejího autora. Wesselova pohřbu se zúčastnilo na 30 tisíc lidí včetně Augusta Viléma, syna posledního německého císaře Viléma II. Nacisté si z Wessela ještě před nástupem k moci udělali svého mučedníka. Dobově věhlasný spisovatel Hanns Heinz Ewers o něm napsal oslavný román Horst Wessel. Ein deutsches Schicksal (Horst Wessel. Německý osud.), podle něhož byl v roce 1933 natočen i film Hans Westmar. Berlínská čtvrť Friedrichshain byla, stejně jako mnoho ulic, pojmenována Wesselovým jménem. Byla po něm pojmenována školní loď Kriegsmarine, jeho jméno nesla i divize Waffen-SS a Horst-Wessel-Lied se stala hymnou nacistické strany. Není sporu o tom, že Horst Wessel posmrtně posloužil režimu mnohem důkladněji, než by kdy dokázal za života. Stal se totiž symbolem. A nacismus, stejně jako každá totalita, byl živ především ze symbolů a mýtů, které sám produkoval nebo o sobě nechal vytvářet – zpravidla právě lidi tak či onak múzické. Básníky, skladatele, filmaře, výtvarníky. Co by bez sorely byl stalinismus?
Proč si vlastně dnes připomínat zbytečně zmarněný život a konec konců ani nikterak úctyhodný odkaz Horsta Wessela? Proto, že nabízí nejednu analogii či poučení na časů našich. Podívejme se kolem sebe, kolik symbolů jsme rozeseli nebo nechali (třeba jen svým mlčením a ignorancí) rozesít po našich ulicích i našich učebnicích. A to – zatím? – nejsme diktatura. Symboly polistopadového režimu nejsou tak explicitní jako ty, na jejichž podstavce byly usazeny. Už to nejsou rudoarmějci a pionýrky v šátcích. Jsou to na mapu republiky čurající anorektici či po žižkovské věži šplhající batolata Davida Černého, mistra všech marketérů postmoderního kýče. Byly to absurdně naivní symboly typu světelného srdíčka nad Hradem (tehdy se tomu mezi prostým lidem říkalo „Bordel u Dáši“) z dílny Jiřího Davida. Jsou to zástupy stále stejných, nahrbených pseudoantických figurek Olbrama Zoubka, zobrazujících jednou šťastnou rodinu na trávě u rybníka (v Mílovech na Vysočině), jindy utrpení politických vězňů (na úpatí Petřína). A tak by se dalo pokračovat.
Literáti píšou oslavně o Havlovi a zlostně proti Klausovi (od Rakušanové po Viewegha), muzikanti vykřikují z veřejnoprávní obrazovky protizemanovské fráze, propaganda teče každým druhým pórem našeho současného rádobyumění. A u kořene toho všeho tvoření stojí slouhovství jako princip. Potěším mocné svým slovem, hudbou, štětcem, oni se mi odmění v penězích či prebendách. To fungovalo vždycky, co svět světem jest. Neznamená to ovšem, že je to méně hnusné jen proto, že přitom právě neteče krev, jako při Horst-Wessel-Lied.
Nezapomínejme na to.
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
