PLINIO CORREA DE OLIVEIRA přináší zasvěcený výklad ohledně základních prvků papežské autority, na kterou se v současné době odvolávají zejména ti, jimž Františkovo zkázonosné dílo ladí s jejich plány.

Neomylnost v mimořádném papežském učení

Pokud jde o katolickou věrouku, tato otázka není příliš těžká na odpověď. Zdrojem pravdy je Zjevení, to jest Písmo a tradice. Katolické magisterium nám dává správnou interpretaci Zjevení. Papežové jsou neomylní, jen když učí nějakou nauku ex cathedra, když se oficiálně odvolají na své privilegium neomylnosti u takové nauky. V takovém případě s ní nikdo nemůže nesouhlasit.

Totéž platí s ohledem na koncily. Druhý vatikánský koncil například výslovně deklaroval, že není neomylný. Jan XXIII. také o tomto koncilu prohlásil totéž. Konkrétně řekl, že Druhý vatikánský koncil bude pastorační koncil a nikoliv doktrinální koncil. Proto neměl koncil v úmyslu učit jakoukoliv novou nauku jako neomylnou, jeho cílem bylo pouze udat směr.

Existují koncily, které učily dogmata. Například První vatikánský koncil, který vyhlásil dogma o papežské neomylnosti. V takovém případě máme povinnost přijmout tuto pravdu bez diskuze, kvůli neomylné moci učit a vést Církev, kterou dal Ježíš Kristus svrchovanému pontiffovi.

Za pontifikátu papeže Pia X. byla různým způsobem vyhlášena dvě dogmata. První bylo dogma o Neposkvrněném početí, které papež vyhlásil ex authoritate propria – svou vlastní autoritou – bez podpory nějakého koncilu. Druhé bylo dogma o papežské neomylnosti, které definoval s podporou Prvního vatikánského koncilu v roce 1870. Tato slavnostní vyhlášení dogmat jsou částí mimořádného papežského magisteria.