Řecko dnes věřitelům dluží 323 miliard eur, což představuje asi 175 procent HDP. Jak se k tak vysokému dluhu dopracovalo? „Měli bychom si jasně přiznat: takřka nic z obrovských částek, které byly Řecku půjčeny, v Řecku ve skutečnosti také skončily,“ připomněl nositel Nobelovy ceny za ekonomii a někdejší hlavní ekonom Světové banky Joseph Stiglitz v deníku The Guardian. „Zamířily na zaplacení věřitelům ze soukromého sektoru, včetně německých a francouzských bank.“

Nedávná zpráva organizace CorpWatch nazvaná The EuroZone Profiteers může tento fakt poněkud osvětlit. Je sice pravda, že si od těchto bank zkorumpovaní řečtí politici napůjčovali miliardy pro své pochybné vládní projekty, ale současně existoval velmi dobrý důvod, proč se finančníci těmto neuváženým úvěrům nevyhýbali: byli pod tlakem byrokratů z Evropské unie, aby soutěžili o globální trh s bankami britskými a americkými.

Vezměme si například německé banky. Zatímco je angloamerické bankovnictví pod kontrolou mnoha poboček několika velkých bank, Německo mělo v roce 1990 asi čtyři tisíce unikátních institucí, které tvořily třístranný pilíř úložen, družstevních spořitelen a soukromých bank. Tyto banky žily skromně s nepatrnými jednoprocentními zisky, ve srovnání se čtyřmi britskými megabankami, jejichž zisky tvořily až třetinu kapitálu. Pod tlakem z Bruselu německá vláda souhlasila, že přiměje některé větší banky k tomu, aby se více „orientovaly na trh“, a to tím, že jim zřídila státní záruky známé jako anstaltslast a gewährträgerhaftung, které jim měly pomoci v časech neúspěchů.

Podobně i premiér Jacques Chirac koncem 80. let zahájil proces privatizace francouzských bank, aby „přenesl jejich zodpovědnost na podnikatelskou komunitu“. (Řeč je o bankách, které znárodnil generál de Gaulle v roce 1945 a posléze také prezident Pierre Mauroy v roce 1982). Stejně jako banky německé, i ty francouzské získaly státní ochranu, která jim umožňovala snadné získávání peněz určených na poskytování úvěrů.

Evropská unie tomuto procesu zajišťovala razantní podporu, protože chtěla, aby evropské entity byly s to konkurence na globální scéně. „Někdy se tvrdí, že soutěž není výhodná pro všechny: může být výhodnější pro větší firmy, ale poškozovat ty menší. Já s tímto názorem nesouhlasím,“ prohlásil v říjnu 1997 eurokomisař pro obchodní soutěž Mario Monti. „Soutěž bude přirozeně odměňovat větší efektivitu. Vyvine tlak na společnosti, které si nevedou dobře, a na všechny sektory, které už nyní trpí v důsledku strukturálních problémů.“