Když tyto konflikty odezněly, situace se na dlouhá desetiletí dostala do stereotypních kolejí. USA s Kubou nemluvily a Sovětský svaz svými loděmi pomáhal Ostrovu svobody udržet se nad vodou – samozřejmě myšleno ekonomicky.
Pravda, po roce 1990 měla Kuba namále, ale trochu jí pomohly zase jiné státy a kubánsko–americké mračení pokračovalo. A tahle situace trvala prakticky až do tohoto týdne, kdy se prezidenti obou zemí Obama a Castro mladší nechali slyšet, že by to mohlo být jinak.
Obama pro mě trochu překvapivě prohlásil, že Kuba už pro Spojené státy není hrozbou, zatímco čtyřiaosmdesátiletý Castro chce být především trpělivý, dokonce velmi trpělivý.
Kubu jsem navštívil několikrát a musím říct, že to, co socialismus předvedl v Československu, dotáhli na Kubě k dokonalosti. Zatímco my jsme měli koruny a tuzexové koruny, na Kubě platilo peso nacionale (podle barvy bankovek zvané hnědé) a pak peso convertible určené cizincům.
Za ně mohli nakupovat ve zdejších tuzexech zvaných diplo-tinda. Ty byly ještě rozděleny pro cizince ze socialistických zemí (tady platilo konvertibilní peso červené) a z kapitalistické ciziny s konvertibilním pesem zeleným.
Za národní peso se nikdy nic moc koupit nedalo, pro nákup většiny potravin jsou k němu dodnes třeba ještě potravinové lístky. O nových autech si tu donedávna mohli nechat jen zdát a i dnes se na nový vůz zmůže jen málokdo.
Ale na druhé straně se Kuba stala rájem pro milovníky amerických veteránů, které vévodí zdejšímu vozovému parku.
Úžasnou atmosféru nikdy neutuchajícího boje proti imperialismu dokreslují na Kubě všudypřítomná hesla typu Cuba si! Yankee no!, ve světle kterých by tvůrci třeba takového „Západočeský kraj – pevná hráz socialismu a míru“ zbledli závistí.
Verš „Láska nehněvaná není milovaná“, jakoby platil i pro kubánsko-americké vztahy. K obvyklým povyražením kubánských pracujících patřilo házení kamenů proti nepřátelské Americe.
Ve stejné chvíli ale mířila primitivní plavidla kubánských uprchlíků k americkým břehům za lepší budoucností, aby na ni často dlouho čekali třeba v miamské čtvrti Little Havana.
A zatímco Američané, kteří navštívili takzvaný Southernmost Point ve floridském Key Westu, odkud je to na Kubu 90 mil nebo chcete-li asi 145 kilometrů, a s husí kůží se dívali směrem ke komunismu, v havanském přístavu kotvily nazapřenou americké jachty.
Jejich posádky dostaly razítko s vízem do pasu na volný list, který po odplutí z kubánských vod prostě hodily do moře. Mezitím Američané stačili utratit své dolary za kubánské doutníky a rum a všichni byli spokojeni.
Teď se zdá, že by to na Kubě opravdu mohlo být jinak. Jak? Americký kapitál – i ten v držení kubánských emigrantů - skoupí, co bude moct. Davy amerických turistů se nahrnou na kubánské pláže a budou do sebe lít hektolitry rumových drinků, tak jako kdysi.
Protiyankeeovská hesla budou přemalována. Na Kubě vyrostou stovky provozoven rychlého občerstvení. Kuba se znormalizuje. Ne, že bych jí to nepřál.
Nějakých pětapadesát let života v jakémsi podivném stavu je víc než dost. Stejně tak si ale zcela sobecky uvědomuju, že se už do onoho skansenu tropického socialismu, který pro nás, co jsme v něm nemuseli žít, měl své osobité, i když tragické kouzlo, v té jeho pravé podobě už asi nikdy nepodívám.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas