Když tyto konflikty odezněly, situace se na dlouhá desetiletí dostala do stereotypních kolejí. USA s Kubou nemluvily a Sovětský svaz svými loděmi pomáhal Ostrovu svobody udržet se nad vodou – samozřejmě myšleno ekonomicky. 

Pravda, po roce 1990 měla Kuba namále, ale trochu jí pomohly zase jiné státy a kubánsko–americké mračení pokračovalo. A tahle situace trvala prakticky až do tohoto týdne, kdy se prezidenti obou zemí Obama a Castro mladší nechali slyšet, že by to mohlo být jinak. 

Obama pro mě trochu překvapivě prohlásil, že Kuba už pro Spojené státy není hrozbou, zatímco čtyřiaosmdesátiletý Castro chce být především trpělivý, dokonce velmi trpělivý. 

Kubu jsem navštívil několikrát a musím říct, že to, co socialismus předvedl v Československu, dotáhli na Kubě k dokonalosti. Zatímco my jsme měli koruny a tuzexové koruny, na Kubě platilo peso nacionale (podle barvy bankovek zvané hnědé) a pak peso convertible určené cizincům. 

Za ně mohli nakupovat ve zdejších tuzexech zvaných diplo-tinda. Ty byly ještě rozděleny pro cizince ze socialistických zemí (tady platilo konvertibilní peso červené) a z kapitalistické ciziny s konvertibilním pesem zeleným.