Jedna krajní varianta počítá se zachováním současných limitů, druhá mezní možnost předpokládá jejich důsledné prolomení včetně bourání obcí.
Pokud ministr přichází s touto debatou, evidentně má zájem na nějakém prolomení limitů, proč by téma jinak otvíral. I šéf odborů z plných plic fouknul do balónku s nápisem „Zbourat Horní Jiřetín a Černice“, a tak se dá očekávat, že se vláda nedotknutelnosti limitů nějakým způsobem dotkne.
Územní ekologické limity stanovila česká vláda v roce 1991 především v souvislosti se spory kolem bourání obce Libkovice. Do té doby bylo zlikvidováno kvůli uhlí osm desítek jiných obcí, své domovy muselo opustit na 90.000 lidí a někteří z nich dokonce opakovaně, když se odstěhovali ze zbourané obce do jiné, která byla zlikvidována jen o něco později.
I rozhodnutí o likvidaci Libkovic padlo ještě v minulém režimu, a tak podle hesla „nejsme jako oni“ se zdálo, že by Libkovice mohly v nových poměrech přežít. Po různých peripetiích nakonec přece jen k zemi šly a paradoxem je, že uhlí se pod nimi nakonec nikdy netěžilo. Nicméně na všech stranách tehdy zavládla shoda, že Libkovice byly poslední obcí, která padla kvůli těžbě uhlí.
Ještě v roce 1994 si tehdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý libuje, že „nepřekročitelná linie těžby je stanovena tak, aby bylo jasné, že Horní Jiřetín nikdo bourat nechce.“ Ale právě už v tomto roce Mostecká uhelná připravuje studii zbourání Horního Jiřetína a Černic a o čtyři roky později se objevuje oficiální návrh na zrušení ochrany obcí.
Neuspěl. Kdyby ministr Jan Mládek vypouštěl své zkušební balónky tehdy v devadesátých letech, veřejné mínění by je sestřelilo hned v první fázi letu a poté by se palba přenesla rovnou na ministerské křeslo. Dnes balónky proletěly a žádná silná palebná přehrada jim v letu nebránila. Co se za ty roky událo?
Především se ukázalo, že za celou tu dobu nikdo nebyl schopen dát dohromady životaschopnou státní energetikou koncepci, která by jasně řekla, co v případě hnědého uhlí stát chce, za jakou cenu to chce a co už nechce.
Takto dnešní debata navazuje přímo na debaty vedené v první polovině devadesátých let bez toho, že by se problém nějak řešil nebo dokonce vyřešil. Teplárny dál spalují uhlí, o kterém věděly, že bude docházet a místo snahy o řešení situace si za rukojmí vzaly nájemníky s jejich účty za teplo.
Dál se ukazuje, že lidé jsou neustálými a nikam nevedoucími debatami typu prolomit – neprolomit už unaveni. Za těch 25 let nejistoty jich hodně zemřelo, další se odstěhovali, jiní slyší na nabídku odkupu svých domů, další sice nesouhlasí, ale nakonec se stejně rozhodne bez nich.
Jasné je i to, že polosoukromé i soukromé firmy šmátrají svými dlouhými prsty za limity těžby docela úspěšně, když za ně lobuje i ministr. Co zatím zcela jasné není, zda by dostaly uhlí „jen tak“, aby udržely, případně vylepšily své zisky a mohly si s uhlím, vyměněným za osudy zdejších lidí, nakládat zcela po svém.
Nebo aby případná těžba – pokud by se pro ni stát rozhodl – byla v jeho zájmu, v zájmu odběratelů tepla a významně kompenzovaná lidem z regionu. Jestli o tom někdo uvažuje, zatím nevíme.
Co ale debata o případném prolomení limitů ukazuje zcela zřetelně, je riziko existence jakýchkoliv zdrojů surovin pro své okolí. Teď zbouráme ve jménu těžby uhlí Horní Jiřetín. Zítra vytěžíme uran i tam, kde jsme jako u uhlí řekli, že ho těžit nebudeme. A pozítří si posvítíme na šumavské a středočeské zlato.
Přemysl Čech vám přeje vlídný den!
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
