O 17. listopadu jsem měl celkem jasno. Připomeneme si pád režimu jedné strany, konec doby nesvobody, která nás držela v naší zemi za ostnatým drátem. Vzpomínka bude důstojná, až na pár křiklounů přijatá naprostou většinou lidí a inspiruje nás k zamyšlení, zda jsme dnes tam, kde jsme tehdy být chtěli.

To pokud jde o kvantového aktivistu Goswamiho, jsem věděl, že nepatřím k zasvěceným a budu tedy v jeho učení tápat. Ono skousnout jen tak myšlenky typu: „Bůh je kvantové vědomí“ nebo „Vědomí není tvořeno mozkem, ale mozek je vytvořen vědomím“ – a to včetně vědeckého zdůvodnění, není úplně jednouché. 

A pak přišlo pondělí. Pravda, zastihlo nás v poněkud rozjitřené době. Může nás zaskočit, že inspiraci pro stabilizaci společnosti nehledáme třeba ani tak v odkazu onoho Listopadu, ale u čínských soudruhů. Velký bratr z východu, který pomáhal držet minulý režim u moci, dostává v osobě jeho přímého pokračovatele jakýsi generální pardon pro velmocenské choutky. A Michail Gorbačov to řekl přímo byť s opačným znaménkem: „Svět se ocitl před novou studenou válkou“. To nejsou ideální kulisy pro oslavu a v pondělí jsme je ještě vylepšili.