Před osmdesáti lety českoslovenští vojáci osvobodili společně s Rudou armádou hlavní město Ukrajiny Kyjev. 1. čs. samostatná brigáda dorazila jako první do centra města a následně k Dněpru. Šťastní obyvatelé Kyjeva tehdy vítali naše i sovětské vojáky, tekly slzy štěstí, lidé objímali své zachránce... Psal se 6. listopad 1943.

Sto čtyřicet československých vojáků obdrželo vysoká sovětská ocenění. Jména hrdinů od Kyjeva se pomalu ztrácí v čase, často i záměrně. Hrdinové Sovětského svazu Richard Tesařík, Antonín Sochor, dalšími vysokými řády byli oceněni jejich velitel Ludvík Svoboda, tankista Vladimír Janko či Sergej Petras…

Tito hrdinové mají svá jména, před osmdesáti lety se před nimi klonil celý svět. Dnes žijí poslední z nich... Otvírám knížku vzpomínek „Z Buzuluku do Prahy“ od generála Ludvíka Svobody. Uplynulo osmdesát let, co zbylo z jejich statečnosti? Na ty poslední žijící se nenašlo ani jedno místo mezi těmi nedávno vyznamenanými. Prezidentova hradní medailová nadílka na ně zcela zapomněla, o těch z východní fronty se prezident dokonce ani slovem nezmínil. Cítím opět záměr, opět manipulaci s dějinami. Na piedestalu slávy místo skutečných hrdinů jsou veřejnosti předkládány jen figurky nebo virtuální hrdinové.