Proto jsme plni očekávání sledovali průběh voleb v USA. To listopadové úterý jsme někteří z nás ani nespali. Užívali jsme si to napětí, kdo z kandidátů, převezme klíče od Bílého domu.

Od samého počátku se počty hlasů přelévaly z jednoho prezidentského kandidáta na toho druhého. Barvy států USA se staly symbolem úspěchu. Sčítalo se ve dne i v noci. Sčítalo se celé dny, dokonce už i týdny, se sčítáním stále není konec.. Bojovalo se o každý hlas, o každou korespondenční obálku. Zcela vyčerpaní sčítací komisaři vyhlíželi s obavou na každého pošťáka, který jim přinese nové a nové obálky a s nimi i další možnou změnu ve volebním klání. A tak se stalo, že i kandidáti se v těch číslech nedokázali orientovat.

Oba kandidáti se v průběhu sčítání již cítili jako vítězi. Prezidentské štáby už málem chystaly vyhlášení vítěze. Děti z církevní školy byly nastoupené s praporky, vlajky byly vztyčeny, koberce natažené, manželky spěchaly od kadeřníků. Zmatení politici ze zahraničí posílali první gratulace. Přicházely pozvánky na návštěvu té či oné země. Mnozí z gratulantů byli tou volbou tak zmateni, že radši pogratulovali oběma kandidátům, držíce se přísloví „gratulací neurazíš“. Omluvou je jim, že to, co platilo u dopolední kávy, již neplatilo u odpoledního čaje. S každou novou zásilkou korespondenčních hlasů totiž přicházely nové změny na barevné mapě USA. Po dvou týdnech sčítání už nikdo nevěděl, kdo vlastně je vítězem, kdo je poraženým a kdo ty prezidentský volby vlastně vyhrál.