Tzv. humanitární bombardování Jugoslávie trvalo dlouhých 78 dní, těch obětí náletů bylo na tisíce, umíraly děti i ženy, k tomu zničená města, mosty, nemocnice, školy, domovy důchodců… Škody šly do desítek miliard dolarů. Bomby, i ty kazetové, rakety, to vše dopadalo především na Srbsko a Kosovo. Nutno ještě zdůraznit, že tento akt agrese NATO se uskutečnil bez mandátu RB OSN! Před 25 lety byla Česká republika zneužita k válečnému tažení. Tuto hanbu připojení k agresorům budeme našim politikům připomínat. Naši předkové byli statečnější! Nepochodovali na východní frontu, ba naopak postavili se německému agresorovi.

Agrese proti Jugoslávii se stala s naším souhlasem, byli jsme jen několik dnů v NATO. Přesto jsme zbaběle kývli, tedy ne my občané, ale vláda Miloše Zemana a prezident Václav Havel. Nezapomeňme ale také na Ivana Davida nebo již zemřelého Eduarda Zemana, kteří na jednání vlády zvedli ruku proti.

Stud v sobě cítím dodnes. V této souvislosti stojí za to připomenout výrok tehdejšího českého prezidenta Václava Havla, který pro významný francouzský deník Le Monde uvedl: „Domnívám se, že během zásahu NATO existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat, nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární…" Havlova slova o bombardování výhradně humanitární povahy uvedla i agentura AFP 28. dubna 1999. Velmi absurdní a lidsky pokleslý humanismus.

Černá kaňka studu zůstane natrvalo v historii našich slovanských národů. Jugoslávie byla pokořena, provincie Kosovo a Metochie byla odtržena. Úkol NATO byl splněn, jen ten stud v nás zůstal.

Národy Jugoslávie, to jsou pro nás především naši blízcí Srbové, ale i další Slované Chorvati, Slovinci, Makedonci, Černohorci… Dějiny jižních Slovanů jsou součástí našich dějin. Společně jsme „bourali“ Rakousko-Uhersko, společně i kladli odpor německé agresi. Vedle Slovenska nám není bližšího národa než Srbové. Jak v době Mnichova, tak i v srpnu 1968 jsme k Jugoslávii vzhlíželi s úctou, nadějí, ale i s láskou. Oni nás nikdy nezradili, naopak tisíce našich běženců našly u nich pomoc. Jugoslávie také akt Mnichova i agresi států Varšavské smlouvy vůči Československu odsoudila.

Ostatně Srbové dvakrát pomohli i rodině jistého Josefa Körbela, jehož dcera, nechvalně známá Madeleine Albright, se tak zle podepsala na srbské tragédii.

Několikrát jsem poseděl s prof. Rajko Dolečkem (1925-2017), významným lékařem, ale především statečným srbským vlastencem, který nic nevzdával. Po mamince Srb, po tatínkovi Čech. Prof. Rajko Doleček byl také jedním z posledních aktivních účastníků druhé světové války. Jugoslávský partyzán. Od roku 1948 žil v Praze. Až do konce svých dnů se nesmířil s rozpadem a ponížením Jugoslávie.

Národy slovanské byly i v minulosti zneužity k vzájemné agresi. Příkladem je například slovenské tažení proti SSSR ve službách Německa. Nebo poslední události na Ukrajině. Místo hledání cesty k míru bubnujeme opět k válce, posíláme zbraně na východ. Zapomínáme na historické zkušenosti i na statisíce válečných obětí...

Jako občané České republiky se vám, bratři Srbové, omlouváme za podíl na agresi proti vaší zemi v roce 1999. Stydíme se za tento válečný akt našich politiků.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele