Na Slovensku byla kolem toho velká sláva, byla plná náměstí, všude vlajky, projevy. Slovenskem znělo luďácké zvolání: „Na stráž!“ Jak asi bylo československé exilové vládě v Londýně, při slovenské agresi proti Polsku v září 1939, tak i v roce 1941 proti SSSR?

V těchto červnových dnech uplyne 80 let od německého útoku na Sovětský svaz. Toto výročí nebude v Bruselu, tudíž ani v Česku příliš připomínané, nehodí se do současné protiruské režie. Budeme slyšet spíše o Bělorusku, Ukrajině, Pobaltí, jen kolem německá agrese proti SSSR bude ticho. 22. června 1941 třímilionová německá armáda přepadla Sovětský svaz. Po rychlých vítězstvích na západní frontě měl SSSR padnout do šesti týdnů. Hitler si k této velké hostině pozval své spojence, mezi nimi i Slovensko, to mělo dostat drobečky z této kořisti.

Za invazní armádou, zůstaly tisíce mrtvých, zraněných, tisíce zajatců… Zničená města, vesnice, zoufalí lidé. 60.000 slovenských vojáků se vydalo po boku německého spojence hluboko do Ruska, slovenské divize došly až k Azovskému moři. Vidím dobové fotografie, vojáci se usmívali, pochodovali vítězně po boku hitlerovských jednotek. V den útoku pronesl slovenský prezident Josef Tiso projev plný obdivu, cituji: „V plné solidaritě s Velkoněmeckou říší nastupuje slovenský národ na obranu evropské kultury…“. Z těchto jeho slov až mrazí.