České vesnice byly po tisíciletí součástí české krajiny, pro mnohé umělce byly i inspirací. Vesnice měly svou tradici i pýchu, i ten kostel nebyl jen mrtvým bodem v krajině. V době národního obrození, na rozdíl od měst, se zde kultivoval český jazyk, zde se rodily základy naší novodobé samostatnosti. Po staletí selské rody předávaly rodinné grunty dalším generacím. V té době platilo: „Sedlákem se nestanete, sedlákem se musíte narodit.“ To byla ta hrdost předků na své tradice!

Vesnice byla vždy spjatá s půdou. Brambory, mléko, vajíčka, vepřové i hovězí jsme měli hned za humny, stačilo zajít jen k sousedům. Aleje byly plné švestek, třešní i jablek. Kolem vesnice byla zoraná pole, obilí se vlnilo větrem, hned vedle byla cukrovka i brambory, na pastvinách se pásl hovězí dobytek. I v době světových válek, bylo kde brát, jezdilo se s taškou na venkov. Pole se hnojila kravskou mrvou, chemizace byla neznámým pojmem.

České země byly až do nedávno potravinářsky soběstačné. Český chmel, slad, cukrovka, uzenářské i mléčné výrobky, to vše mělo tradici, ale i zahraniční odbyt. Zemědělské výrobky nás proslavily po celém světě. Český sedlák byl ve světě pojmem. Vesnice vzkvétaly.