Podařil se jim dost neuvěřitelný kousek: přiměli Poslaneckou sněmovnu, aby se zabývala jimi vypracovaným politickým prohlášením, směřujícím k narušení klidu ve vztazích mezi Čechy a Němci. Nepochopil jsem, jaký prospěch z toho „naši lidé“ (oblíbený pojem Tomia Okamury) mohou mít a překvapuje mě, že koaliční rada na extrémistický požadavek okamurovců přistoupila.

Poslanecká sněmovna je dle Ústavy zákonodárným orgánem. Projednávání politických prohlášení nemá v „popisu práce“, takže poslanci odsouvají práci, za kterou je daňoví poplatníci luxusně vydržují a pletou se do řemesla orgánům moci výkonné. Je zde především vláda, která by mohla rozhodnout, že využití práva volného pohybu po území Evropské unie a práva svobody shromažďovací a práva svobody projevu dětmi a vnuky odsunutých bývalých československých občanů německé národnosti je z jakýchkoli důvodů nežádoucí a ohradit se u příslušných německých úřadů proti záměru Landsmannschaftu. Ale i bez vlády by mohly sjezd zmařit brněnské místní orgány, pokud by k tomu našly právní důvod.

Bojovníci, kteří na půdě Poslanecké sněmovny proti sjezdu brojí, nemají pro své názory oporu v životní praxi. Až na nevýznamné výjimky sami nezažili nic z hrůz, kvůli nimž by děti a vnuci odsunutých „Sudeťáků“měli od záměru upustit. Narodili se mnohem později. Přesto se drží bolševické zásady, že děti a vnuci odpovídají za hříchy předků a musí za ně přijmout trest. Nedbají, že válečná porážka přinesla německému národu krutý výprask, jehož nebyl odsun „Sudeťáků“ nejhorší složkou. Nedbají, že rodiče a prarodiče si nikdo nemůže vybrat a nezbývá mu než sdílet jejich osud. Nedbají skutečnosti, že sdílení odsunu určitě dětem a vnukům přineslo větší nebo menší strádání, ač sami nic nezavinili. A 81 let po válce mají přijmout speciální trest zmařením jejich společenské akce.

Vše, co odpůrci sjezdu o minulosti uvádějí, je pravda. Pamatuji si útěk příbuzných ze Sudet do vnitrozemí, okupaci, zatčení otce Gestapem. V poledne po návratu ze školy jsem vyslechl v rádiu zprávu o popravě přátel naší rodiny, kteří u nás byli večer na návštěvě. Byl jsem svědkem odsunu. Mladší sestra se sestřenicí si až do odsunu hrály s 3-4letou „Sudeťačkou“, aniž by jim vadila neznalost jazyka. Netuším, zda dosud žije. I kdyby žila, nebylo by přijatelné klást jí za vinu hrůzy okupace.