České vesnice byly po tisíciletí součástí české krajiny, pro umělce byly i inspirací. Vesnice měly svou tradici i pýchu, i ten kostel nebyl jen mrtvým bodem v krajině. Vesnice byla vždy spjatá s půdou. Brambory, mléko, vajíčka, vepřové i hovězí jsme měli hned za humny, stačilo zajít jen k sousedům. Aleje byly plné švestek, třešní i jablek. Kolem vesnice byla zoraná pole, obilí se vlnilo větrem, hned vedle byla cukrovka i brambory, na pastvinách se pásl hovězí dobytek. I v době světových válek bylo kde brát, jezdilo se s taškou na venkov. Český chmel, slad, cukrovka, uzenářské i mléčné výrobky, to vše mělo tradici, ale i odbyt. Český sedlák byl ve světě pojmem. Vesnice vzkvétaly.

Za posledních třicet let se mnohé u nás změnilo. Máme se ale skutečně lépe? Nežijeme jen na úkor budoucnosti? Nestali jsme se v EU jen naivními prosťáčky? Hmotné statky, které budovaly generace, mizí v nenávratnu. Stáváme se lacinou pracovní silou. Na kvalitní orné půdě rostou velkosklady nebo montovny. Po silnicích se valí z daleké ciziny tisíce kamionů do distribučních center. Dovážíme až z „tramtárie“ vepřové, kuřecí, ale i máslo, cibuli, mrkev, brambory, česnek, jablka...