Radim Uzel: Zvítězí jednou pravda a láska nad lží a nenávistí?

21.02.2018 9:23

Můj přítel a učitel Miroslav Plzák nebyl jenom zakladatelem manželského poradenství, ale také moudrým filosofem, který se pojmy „pravda“ a „láska“ zabýval v několika svých vědeckých pracích. Většinou připouštěl existenci lidí, kteří se v těchto dvou pojmech rozpouštějí jako inkoust ve vodě. Vehementně vás utvrzují o tom, že o těchto věcech je zapotřebí diskutovat se zvláštní ohleduplností. A všichni tito lidé v pravdě a lásce rozpuštění považují za samozřejmé, že oni dobře vědí, co je to pravda a láska. Bohužel pravda je taková, že přesně to neví nikdo, přesněji řečeno každý si pod těmito pojmy představuje něco jiného.

Radim Uzel: Zvítězí jednou pravda a láska nad lží a nenávistí?

Foto: hns
Popisek: Radim Uzel v půlnočním rozhovoru

Není sporu o tom, že myšlenka o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí se táhne jako červená nit dějinami lidstva. Tato myšlenka je nesporně krásná, naplňuje lidské emoce a povznáší mysl každého jedince. Není divu, že tuto ušlechtilou ideu vyznávají také četní učenci a umělci.

Tragédií se však stane, když pravdu a lásku začnou vyznávat politici a snaží se podle ní vládnout. Tato myšlenka je totiž vizionářská a ve svých důsledcích jednoznačně utopická. Osvícení filozofové vědí, že absolutní pravda neexistuje. Pravda může být boží, pravdu mohou mít političtí aktivisté. svou pravdu měla i dělnická třída. A která láska má vítězit? Láska k bohu? Láska k nezávislému Tibetu, nebo k Sovětskému svazu, který už pěkných pár let neexistuje?

Na první pohled je jasná ušlechtilá myšlenka vzpoury proti útlaku. Ale nemůže vést k nové totalitě? Vzpomínáte na nešťastný konec koně Boxera, který v Orwelově Farmě zvířat stál už na začátku povstání proti zlému farmáři. Dřel do úmoru, podporoval politiku prasat, nikdy za svou práci nic nedostal a když mohl mít volno, šel sám pracovat v noci, aby toho pro ostatní udělal co nejvíce. A jak skončil? Udřel se k smrti a vítězná prasata nechala jeho mrtvolu odvézt koňským řezníkem. Měli bychom snad usilovat o to stát se koněm Boxerem?

Každý šiřitel myšlenky pravdy a lásky je každodenně konfrontován s mentalitou většiny lidí. A není to jenom lež a nenávist. Univerzálně zde vládne bohužel sedm hlavních hříchů. Už v náboženství jsme se učili, že je to je pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost. Pravda a láska proti nim nemají šanci. Jsou utopií a iluzí. To ovšem zdaleka neznamená, že bychom o jejich vítězství nemohli usilovat. Toto úsilí třeba jenom o milimetr posune naši společnost směrem od lži a nenávisti. Nebo jenom o zlomky milimetru, ale to už přece stojí za to!

K diskusi o vítězství pravdy a lásky by hlavně neměla být připuštěna politika. A taky náboženství. Tyto dvě oblasti lidské činnosti totiž toto vítězství neumožňují. Vzpomeňte jenom kam to v historii vedlo! Svatá pravda Jana Husa jistě nepředpokládala, že to povede k vypalování a drancování klášterů a zabíjení ve jménu kalicha. Pravda utopických socialistů nepředpokládala, že skončí pracovními tábory pro nepřátele socialismu, tresty smrti a vedoucí úlohou strany. A nakonec i pravda a láska Václava Havla vedla k „humanitárnímu“ bombardování Srbska. Také dnes ve jménu šíření této pravdy a lásky přísaháme na multikulturalismus, masivní příchod migrantů z jiných kulturních oblastí a genderovou politiku rovnosti.

Každodenně kolem sebe vidíme, že novodobé „náboženství“ lidských práv odpovídající představám vládnoucích elit, všemožných aktivistů a byrokratů v Bruselu, nešíří kolem sebe pravdu a lásku. Takové urputné úsilí o politickou „korektnost“ hrozí spíše vítězstvím lži a nenávisti. Dnešní technologové moci se z hlediska myšlení a svobody slova chovají stejně totalitně jako odpudivé režimy minulosti.

Naskýtá se tedy kardinální otázka jak z této pasti ven. Myslím, že univerzálním lékem je kouzelné slůvko „tolerance“. Už od školních let bychom měli být cvičeni v dovednosti trpělivě naslouchat různým názorům. Nemám pochopitelně na mysli extrémní fašistické ideje šířené občas i politicky pomazanými hlavami. Ale každý by měl přinést aspoň lopatičku písku k zasypávání těch dosud nepřekročitelných příkopů mezi dvěma polovinami národa, které navíc nejsou ideálními polovinami padesát na padesát.

Podobnou situaci jsem totiž zažil a na vlastní oči viděl asi před čtvrtstoletím při své návštěvě Chile. Příznivci generála Pinocheta si tam doslova šli po krku s poraženými marxistickými revolucionáři prezidenta Salvadora Allendeho. Byl jsem v té zemi v roce 1993, dvacet let po porážce revoluce a Allendově sebevraždě (11. 9. 1973). Země byla politicky rozdělena přibližně na poloviny. Hranice běžela na pracovištích i v rodinách. Nedávno mi jeden chilský kolega sdělil, že dnes už je válečná sekyra zakopána a příkopy téměř zasypány.

Trvalo to tedy 45 let. Celá jedna generace odešla do věčných lovišť. Nezvítězila sice pravda a láska, ale zvítězila tolerance a snaha o vzájemné naslouchání a částečné porozumění. Takže možná máme u nás taky naději.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.