Radim Valenčík: 17. listopad bez vize

27.11.2017 10:50

Do seriálu o hledání vize zařazuji dva na sebe navazující články, které reagují na letošní podivné připomenutí výročí 17. listopadu a v této souvislosti poukazují na význam realistické vize změn, které nás čekají, i perspektivy, kterou nabízí jejich zvládnutí. Toto je druhý z dvojice článků: Včera jsem uvedl tři důvody, proč – podle mě – 17. listopad proběhl letos poněkud divně a slíbil je podrobněji rozebrat. Zde tyto tři důvody jsou:

Radim Valenčík: 17. listopad bez vize
Foto: Hans Štembera
Popisek: Radim Valenčík

1. Absence vize a následná ztráta étosu. (Havlova "pravda a láska" se změnila v kult lokálního i globálního pokrytectví.)

2. Listopad proběhl přesně v logice "nové třídy" Milovana Djilase, ale ta se nezbavila návyků slouhovství, nebyla schopna se prosadit a dostává se do autu, což cítí velmi bolestně a snaží se sugerovat sama sobě, že realita je jiná, než jaká je.

3. Ignorováním (a v určitém smyslu i "vyzmizíkováním") role vnitro komunistického odboje z přípravy a průběhu 17. listopadu 1989 byla vytvořena představa o takovém průběhu historických událostí, které člověk disponující kritickým myšlením nemůže uvěřit (a tak se shlukují jen ti, co kritickým myšlením nedisponují).

Absence vize

Havlova "pravda a láska" vzala za své už "humanitárním bombardováním" Jugoslávie, později se změnila v řadu dalších "humanitárních bombardování" (Irák, Libye, Sýrie), "humanitární střílení" na Majdanu za účelem diskreditovat Janukovyčův režim, "humanitární upalování" v Oděse... Ale to není zdaleka tak podstatné, jako fakt, že při letošních "oslavách" naprosto chyběla jakákoli u aktivně vystupujících vize o tom, co dál. Vybíjet se v negativismu vůči tomu, co bylo před 28 a více léty je přiznání ideového a morálního debaklu.

"Nová třída", ale jen frustrovaných slouhů

Ad 2/ Milovan Djilas, jugoslávský znalec Marxe, napsal již v padesátých létech slavnou knihu "Nová třída". Ještě před časem k jeho osobě i jeho díle byla na Google řada odkazů, nyní jich nějak ubylo.

O M. Djilasovi ZDE. A na jeho knihu "Nová třída" jen několik téměř nic neříkajících odkazů (ZDE).

V uvedené knize M. Djilas předpovídá přeměnu těch, kteří v rámci své profese realizují funkce společenského vlastnictví (správní, řídící, mocenské, kontrolní) v novou třídu, která bude postupně posilovat svá privilegia a nakonec přemění svá neplnohodnotná vlastnická práva v plnohodnotná, tj. zprivatizuje státní majetek ve svůj soukromý . Podle něj je socialismus vzniklý postátněním historicky nestabilní. M. Djilas pochopitelně hledá otázku, jak socialismus uchovat a naplnit jeho smysl, i když konkrétní řešení nenachází. Proto jeho kniha vyznívá spíše jako varování.

Vývoj dal M. Djilasovi za pravdu. V Sovětském svazu (Rusku a ještě rychleji ve většině svazových republik) vývoj proběhl přesně podle jeho scénáře zpracovaného na základě teoretických východisek obsažených v Marxově díle (které tzv. marxisté nikdy nepochopili a stále sní o možnosti řešit problémy postátněním). Dnes jsme svědky naplňování Djilasovy prognózy v Číně.

U nás v podstatě proběhl proces vzniku "nové třídy" a dobytí moci touto třídou obdobně, ovšem s některými podstatnými modifikacemi. Politická elita věřila socialismu více než třeba v Rusku. (Její "uhlířskou víru" v socialismus lze snad srovnat jen s bývalou NDR a Kubou.) Proto byla spíše ve vleku tlaků z rozpadajícího se Sovětského svazu. Byla v procesu "obohacování se" spíše pasivní. Tím se otevřel prostor pro elity poněkud vzdálenější od centrální moci. Ty ovšem byly přeskočeny a postupně odstaveny do pozice slouhů nových mocenských struktur, které již byly generovány jinými mechanismy, čímž jsou dodnes frustrovány. Slouhovská role, která jim připadla a kterou si nechtějí přiznat, je přivedla k současnému vidění světa a sebe sama v té podobě, v jaké o sobě dali vědět v průběhu "oslav" 17. listopadu. Názorová zmatečnost, ideová sterilnost a předhánění se ve slouhovství konformity současné globální moci, kterou normální by člověk ani s velkou dávkou otrlosti nemohl vydávat za nic jiného, než plynutí po proudu spolu s bahnem.

Popírání vnitrokomunistického odboje a pozdní statečnost

Ad 3/ Úplně se zapomíná na velmi silný a postupně i organizovaný odpor vůči tehdejší moci přímo v řadách tehdy KSČ. Připravovalo se založené frakce, nejdříve se uvažovalo založit ji pod názvem Společnost Jana Švermy, po té se z této aktivity zrodilo Demokratické fórum komunistů aktivní od prvních dní po 17. listopadu. Již 26. listopadu byl svolán do Paláce kultury aktiv komunistů pro změnu, kterého se zúčastnilo přes 2000 komunistů, kteří požadovali odchod M. Štěpána a dalších. Po skončení jednání šla většina ze zúčastněných podpořit zásadní změny na první z masových shromáždění, která se konala na Letné. Zde vystoupil i L. Adamec, tehdejší předseda vlády.

Část komunistů aktivně vystupujících proti tehdejší moci se naivně domnívala, že končí sovětská okupační moc a že si zopakujeme obdobu obrodného procesu. Většina však věděla, že se svět změnil, změnily se i domácí podmínky a změny budou mnohem hlubší. Přesto, že šlo o krok do neznáma, nebylo možné podle většinového názoru, který se v rámci vnitrokomunistického odporu vytvářel, změny odkládat, protože tehdejší moc nic nepochopila a z ničeho se nepoučila. Pokud by se změny odkládaly, hrozilo, že se společnost rozštěpí od samotného počátku. Tomu se tehdy masovou aktivitou komunistů (či přinejmenším alespoň tehdejších členů KSČ) podařilo zabránit. Proto se tehdejší moc rozplynula v podstatě jako pára nad hrncem, nedokázala použít svůj represivní mechanismus a společnost na dlouhou dobu udržela vnitřní jednotu, na kterou byla oprávněně hrdá. Hesla jako "Nechme samet sametem, teďka s nima zametem!" mířila do prázdna. Nejenže nezabrala, ale jejich iniciátoři se dostávají mimo hru.

Štěpení společnosti začalo až mnohem později a pod tlakem zvně. A to nikoli v reakci na posílení nové moci. Ta byla převážně pragmatická a první dva roky po Listopadu věnovala pozornost převážně transformaci ekonomiky, k čemuž potřebovala celonárodní konsensus, který tehdy zafungoval. V dalším období se pak bylo nutné vyrovnávat se zánikem Československa.

A tak k prvnímu štěpení společnosti na "My a Oni" začíná docházet až po době srovnatelné, pokud jde o délku času, s dobou, která uplynula od 50. let k obrodnému procesu. Jeden z největších paradoxů polistopadového vývoje. V době, když už mnozí zapomněli, jak to tehdy bylo, a kdy do politiky začali vstupovat ti, co ani nemohli vědět, jak to tehdy bylo. Zatímco komunistický režim se po revoluci v roce 1948 a následných represích vyvíjel již od roku 1954 vzestupně až do té doby, než obrodný proces byl zmařen okupací, velká část těch, kteří dnes projevují "statečnost" a "zásadovost" sní o návratu do doby represí. Je to asi jejich velké "morální vítězství", které ovšem normálnímu člověku připadá hodně trapné.

 

Vyšlo na Vasevec.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.

 

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…