Každému rozumnému pozorovateli, který si uchoval aspoň trochu zdravého rozmu a který se ještě zcela nezapouzdřil nekritickým akceptováním politiky dvojího metru, bylo od počátku jasné, že to není střet UKRAJINA verus RUSKO, ale UKRAJINA vesrus UKRAJINA, tj. hra o Porošenkovo politické (a nejen politické) přežití. Hra zoufalá a hloupá. Západ už ho odepsal, másla má na hlavě víc než dost a těžko mu v řadě korupčních kauz i případů zneužití pravomocí pomůžou i nejlepší právnici a prezidentské volby se neodvratně blíží. Pokusil se průběh hry zvrátit, ale jak se dalo čekat, ukázalo se, že ta neporošenkovská Ukrajina má navrch (což ovšem neznamená, že bude lepší ale to už je jiný příběh).

Porošenko sázel na to, že vyprovokuje GLOBÁLNÍ ZOUFALCE k zoufalé akci. Přepočítal se. Jednak on sám pro ně znamená velmi málo, jednak oni sami již nemají takovou sílu, jako dřív. A tak přispěl jen k tomu, že se řada poskoků současné globální moci odkopala. ČT ve svém vysílání předvedla, kam až může její pojetí "jednosměrné veřejnoprávnosti" zajít. Rovněž tak plamenná angažovanost Petra Fialy, Petra Pavla či nově "vycházející hvězdy" Tomáše Petříčka a dalších je příznačná. Čím více u nás lidem dochází, o co jde, tím více se projevuje zoufalství, hloupost i zlo, které se v těchto figurkách usídlilo:

- Zoufalství: Tak rádi by byli, kdyby moc, které slouží, prodemonstrovala dostatečně přesvědčivě svou sílu – a ono pořád nic.