Ryze akademický spor ekonomů je veden o to, podle čeho správné datum Dne daňové svobody vypočítat. Jedna část expertů zastává názor, že je nutné porovnat výdaje státu s hrubým domácím produktem, jiní soudí, že ke správnému datu dojdeme, když naopak porovnáme příjmy státu s národním důchodem. Ani si toho experti nevšimli, a úplně se jim v jejich disputacích ztratil konkrétní daňový poplatník, živnostník, podnikatel a jejich zaměstnanec.

Státu totiž neplatíme jen odvody ze mzdy a daň z příjmu, jak se domnívají ekonomičtí experti. Nároky státu jsou mnohonásobně vyšší.

Po zaplacení daně z příjmu a sociálního a zdravotního pojištění (ve skutečnosti to není pojištění, ale daň), nám zůstanou tzv. čisté, tedy zdaněné peníze. A z těch zdaněných peněz začneme státu odvádět další tisícikoruny. Je tady daň z přidané hodnoty, daň spotřební a různé poplatky. A těmi nás stát nekompromisně, byť skrytě, zdaňuje dál.

S našimi již zdaněnými penězi jdeme nakupovat, a ze všeho odvádíme státu DPH, daň z přidané hodnoty. Potraviny, oblečení, knihy, hračky, boty, sportovní potřeby, prostě vše nakupujeme s DPH. Tuto daň sice platíme podnikateli, který nám zboží prodá, on ji však odvede státu, tedy ji přes podnikatele posíláme do státního rozpočtu.

Taky platíme elektřinu, plyn, odvoz odpadků, správu domů či opravy bytů, a to vše pořád s DPH pro stát.