V historické literatuře a učebnicích dějepisu se neustále tvrdí, že heretické sekty ve středověku ztělesňovaly prý mimo jiné i požadavek náboženské tolerance proti údajné intoleranci římskokatolické církve. Jak to bylo ve skutečnosti? Je to pravda nebo lež?

Případ bludaře Priscilliana

Od římského císaře Theodosia Velikého r. 381 hovoříme o křesťanském, fakticky katolickém státě, jenž přetrval celý středověk až do novověku. Hereze, tedy odpadnutí od víry kvůli bludům, byly pokládány nejen za náboženský, nýbrž i politický delikt ohrožující jednotu katolického státu, který si mohl dovolit tolerovat nepokřtěné pohany, mohamedány a židy, nikoli však pokřtěné odpadlíky. Nicméně ani zde po dobu téměř 900 let se nesetkáváme s žádnou krutou perzekucí heretiků a pokud ano, tak následovala vždycky odmítavá reakce církevních autorit.

První, kdo začal se zabíjením pro odlišné přesvědčení, byli heretikové, konkrétně sekta albigenských. V jejich šlépějích kráčeli i naši husité

Ukazuje to už roku 384 případ bludaře Priscilliana, popraveného vzdorocísařem Maximem v Trevíru. Proti trestu smrti nad ním se energicky ozvali papež Siricius a biskupové sv. Martin z Toursu, sv. Ambrož z Milána  a sv. Jan Zlatoústý z Cařihradu. Od té doby až do 13. století byl vynesen rozsudek smrti nad kacíři pouze jednou – a sice roku 1022 v Orléansu francouzským králem Robertem II. proti 13 osobám, ačkoliv církevní autority požadovaly pouze exkomunikaci a vězení.

Postih kacířů klatbou

Roku1115 ve francouzském Soissonsu se synoda radila, jak naložit s uvězněnými heretiky, lid však vtrhl do žaláře a vězně za městem upálil, obávaje se „přílišné mírnosti kléru“. Kromě těchto tří případů až do roku 1220 nebyl nikdo kvůli herezi popraven, procesy s kacíři končívaly buď propuštěním nebo trestem vyhnanství a žaláře. Na III. Lateránském koncilu roku 1179 požaduje papež Alexander III. postihovat heretiky vězením a hospodářským bojkotem, o popravě ani slovo.