Tak řekněte prdel!

Lidskou společnost lze nahlížet jako soubor vzájemně koherujících her. Každá skupina lidí sdílí pravidla, podle kterých „svou" hru hraje. Prostřednictvím hry pak sebe sama jako konkrétní skupinu identifikuje. Od jednotlivých hráčů je vyžadováno, aby pravidlům rozuměli a řídili se jimi. Porušení pravidel se v očích ostatních hráčů stává hodným sankce.

Porušení pravidel je také znakem rebelantství, je to dialektický krok, který nás na jednu stranu staví nad hru, jíž jsme součástí a dávám nám pocit moci a z ní plynoucí slasti. Na druhou stranu je pro nás vystoupení ze hry zdrojem podvědomé úzkosti. Pokud se k němu odhodláme, musíme mít připravenu jinou hru, do které můžeme přestoupit a v jejímž rámci můžeme být dále hráči. Představa vypadnutí z her, které nám poskytují bezpečí, kterým rozumíme a které nám umožňují přežít, je děsivé. Pokud se k rebelii proti pravidlům hry odhodláme, většinou se jedná o „mírnou rebelii v mezích zákona". Vzrušení z porušování pravidel je vyvažováno jistotou, že z hry nebudeme vyloučeni.

Je-li člověku něco vlastní, pak je to nepochybně jakési intuitivní přesvědčení, že většina má pravdu a že krása tkví v symetrii a střednosti (tedy v pomyslném průměru všech extrémů). Pokud se „mírného porušení pravidel" zúčastní více hráčů, může tak dojít k postupné změně samotných pravidel hry.

A tak se dostáváme k „řekněte prdel". Když pronášíme tuhle frázi v různých kontextech, ve větší nebo menší míře provádíme „mírnou rebelii v mezích zákona". Dekonstrukce pravidel hry je téměř vždy nedokončená. Ve skutečnosti hru nerušíme. Pouze se posouvá pomyslný hodnotový střed a meze hry samotné. A jak už bylo řečeno, být tím, kdo pravidla mění, je příjemné a opojné. Říkat „prdel" navíc nebylo nikdy tak jednoduché, jako v době internetové. S každým opakováním zároveň fráze ztrácí kousek své provokativnosti, více a více se začleňuje do souboru přijatelných norem. A tak je třeba přitvrdit.