Rajko Doleček: Vzpomínka na globalizované lži

10. 5. 2019 17:36

Před dvaceti lety stále ještě pokračovala agrese států NATO proti tehdejší Jugoslávii. Občané České republiky v jejím hodnocení podle průzkumů veřejného mínění měli vcelku jasno. Navzdory tomu, že akci odsouhlasila a umožnila i tehdejší vláda Miloše Zemana.

Rajko Doleček: Vzpomínka na globalizované lži
Foto: Radim Panenka
Popisek: Profesor Rajko Doleček

Na rozdíl od většiny jejích členů si občané pamatovali podporu Bělehradu Československu po podepsání Mnichovské dohody a tamní demonstrace solidarity i rok 1968 a sympatie Jugoslávie vyjádřené i návštěvou prezidenta J. B. Tita v Praze. Neocenitelnou práci v šíření pravdy o Balkánu a tehdejších událostech odvedl v té době i později Prof.Dr.Rajko Doleček, DrSc. Jeho neocenitelná publicistická činnost se týkala také např. Bosny, která byla předobrazem pozdějších kosovských událostí a propagandistických lží. V souvislosti s výročím války proti Jugoslávii – tehdy federaci Srbska a Černé Hory – proto přinášíme jeho článek „Vzpomínka na globalizované lži, kterým jsme byli vystavováni“.

Globalizovaný informační systém má pro své pány velikou výhodu, protože při nedostatku zpráv „z té druhé strany“ mu postupně může mnoho lidí začít věřit i když si cokoli vymyslí. Ti „ostatní“ mají obrovskou nevýhodu, protože se dovídají jen věci, které si přeje pán toho systému, který může doslova překřičet hlasy těch, kteří ví, že to nebyla pravda. Jak může být zhoubný globalizovaný informační systém, jsme se mohli přesvědčit zcela nedávno, během tragických událostí v někdejší Jugoslávii, kdy byla tato prosperující země před očima celého světa rozkouskována, kdy byla bezostyšně pošlapána pravidla nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států a protokol z Helsinek (1975) se stal cárem papíru, kdy sousedé a mocné státy pomáhali a cvičili teroristy a skupiny, kteří tu zem měli rozvrátit, kdy dezinformace až lži byly šířeny jako pravda. Vše pod heslem, že se to děje pro ochranu demokracie. Pro osvěžení paměti a aby se na ty zločiny a výmysly nezapomnělo, je dobré občas alespoň některé z nich připomenout.

Premiér muslimsko-chorvatské vlády v Sarajevu Haris Silajdžić se ukázal 25. září 1995 ve večerním zpravodajství v 19,30 naší televize ČT 1 a ponurým hlasem sdělil hrůznou zprávu, že u západobosenského nevelkého města Ključ byl objeven masový hrob 540 Muslimů, povražděných Srby. Na štěstí si této zprávy všimli představitelé OSN v Záhřebu a vyslali do Ključe ihned vyšetřovací komisi. Za tři dny děsivá bublina splaskla a mluvčí OSN Chris Gunness hlásil, že na uvedeném místě žádný masový hrob nebyl. Byl tam nalezen jen jeden mrtvý nejasné národnosti. Nebýt rychlého zásahu OSN, který odhalil nehoráznou premiérovu lež, mohl se zrodit právě v době vzniku mýtu o Srebrenici i další mýtus o Ključi.

Zcela shodnou zprávu, jenže z Kosova a Metohije, přinesl německý (rakouský ?) novinář Erich Rathfelder, který se již dříve „proslavil“ dezinformacemi o neexistujících srbských bordelech pro znásilňování v bosenském městě Doboji, v držení Srbů (Tageszeitung, 2.prosince 1992). Bylo to v době, kdy velikým hitem Západu byla údajné znásilňování Muslimek bosensko-srbským vojskem, jako jeho základní strategie. V létě 1998 byly zase západním hitem údajná genocida a etnické čistky Albánců, prováděné srbskou armádou a policií na Kosovu. A takSvobodná Evropa ve středu 5.srpna 1998 v 11,00 přinesla fantastickou „kachnu“ pana Rathfeldera, že u kosovského města Orahovac byl nalezen masový hrob, s 567 Albánci (v tom prý přes 400 dětí !), povražděnými od Srbů. Zprávu otiskly i rakouské Die Presse a berlínský Tageszeitung, prý i některé skandinávské časopisy, které nejednou podobné kachny publikovaly. Srbské úřady na Kosovu na štěstí pozvaly hned zahraniční novináře a diplomaty do Orahovce, kteří tam žádný masový hrob, podobný tomu vylhanému Silajdřićem v Ključi, nenašli. Režie selhala: den před tím v Orahovci byl US diplomata Christopher Hill, a nic nezjistil. Jen několik nových hrobů bylo v okolí, protože se tam bojovalo, v rámci teroristické činnosti UÇK (Kosovská Osvobozenecká Armáda) proti srbské armádě a policii, protože UÇK zabíjela nejen Srby, Černohorce a Romy, ale zrovna tak i kosovské Albánce, kteří s UÇK nesouhlasili.

Německá novinářka Alexandra Stiglmayerová byla pro Západ, Německo, doslova „Biblí“ pro údaje o neexistujících srbských „znásilňovacích táborech“ (byly hitem v 1992 a 1993), psala o nich v Sternu, Weltwoche aj., údajně „radila“ i týdeníku Newsweek, měla řadu interview s ženami, které líčily bosenské „město znásilňování “Doboj, hrůzy, které prožívaly ve škole „Djuro Pucar“, kde měl být „znásilňovaní tábor“. O tom jí vykládala Muslimka Besina. Německý novinář Martin Lettmayer tomu nevěřil a zajel si do Doboje. Našel školu „Djuro Pucar“, byla to „jen“ škola, „znásilňovací tábor“ tam nebyl. Popsal to ve Weltwoche 10.-17.března 1994. Ale jeho zprávu nešířili, jak byly šířeny smyšlenky paní Stiglmayerové. Holandský profesor státního práva z Leydenu Fric Kalshoven byl původně vybrán, aby sbíral údaje o válečných zločinech v někdejší Jugoslávii pro Mezinárodní trestní tribunál v Haagu (ICTY). Brzy toto místo opustil, když viděl nehorázné podvody, které se při tom chystají. Jednou prohlásil:-„ Lidé povídají hrůzné příběhy, protože jim někdo řekl, aby to tak povídali z propagandistických úmyslů, anebo proto, že všichni ostatní povídají hrozné příběhy“.

V Československu byla Jitka Obzinová „rekordérkou“ v počtech údajně Srby znásilněných Muslimek. V televizním večerním pořadu „Nedělte Bosnu“ (autor ho viděl) 5. prosince 1992 uvedla 100 000 (!) znásilněných žen a pak nesmysl, že se Srbové ke 30 000 přiznali. Při tom komise OSN uvedla v říjnu 1993 počet zaprotokolovaných případů znásilnění VŠECH TŘÍ STRAN (Chorvatů, Muslimů, Srbů) jako 330. Nikdo nedovede vysvětlit, jak se k počtům 30 000, 50 000 i více takto postižených žen vyšetřující dostali, když sami prohlásili, že těch vyšetřených žen bylo obvykle jen několik, snad pod 10, někdy jen čtyři. Dánští novináři N.Krauseová a M.Hartz (Jyllands Posten, 28.února 1993) napsali, že 117 různých skupin vždy vyslýchalo pouhých 20 stejných obětí údajného znásilňování. Jitka Obzinová má i další „rekord“. V TV pořadu 11. července 1993 v 19,30 sdělila bez rozpaků, že počet mrtvých v Bosně a Hercegovině dosáhl prý 500 000! Při tom oficiální čísla vlády v Sarajevu do r. 1995 udávala 250 000. Na jaře 1995 je snížily pod 150 000, v době kdy americký čtyřhvězdičkový generál Charles Boyd (do té doby zástupce velícího generála US armády v Evropě) uváděl svůj odhad na 60-100 000 (Foreign Affairs, září/říjen 1995).

Jak se rodí „kachny “, ukázal v té době francouzský televizní novinář Jerome Bony ve vysílání „Zvláštní posel“ (4.února 1993) kdy řekl: „Když jsem byl 50 km od Tuzly (město severovýchodní Bosny, v držení Muslimů a Chorvatů), bylo mi řečeno, abych šel do gymnázia v Tuzle, kde najdu 4 000 znásilněných žen. Na 20 kilometrech to splasklo na 400, na 10 km zbývalo jen 40. Když jsem byl na místě, nalezl jsem pouze 4 ženy, které chtěly vypovídat.“ Je zlé takto kvůli propagandě zneužívat neštěstí některých žen a lhát bez omezení.

Pravá orgie lží probíhala vzhledem k událostem na Kosovu a Metohiji , když se NATO stalo 24.března 1999 zločineckou organizací svou 78 dnů trvající agresí, ničení a zabíjení, bez mandátu OSN, proti „zbytkové¨ Jugoslávii (Srbsko a Černá Hora). Aby ospravedlnili svůj zločin, státníci NATO (Albrightová, Blair /“Clintonův britský pudlík“, podle US publicisty Fleminga/, Clinton, Cohen, Cook, Fischer,Robertson, Scharping atd.) začali maratón výmyslů, zahájený smyšlenkou o genocidě a etnické čistce Albánců, kterou údajně prováděla srbská armáda, policie a paravojenské oddíly. Pohazovalo se tu se statisíci nezvěstných, zřejmě povražděných (feared dead). Rekordmanem byl David Scheffer ze State Departmentu, tzv. „putující velvyslanec pro válečné zločiny“ (ambassador at large for war crimes), který řekl v květnu 1999 „ Celkem 225 000 Albánců, mužů ve věku od 14 do 59 let, zmizelo…S výjimkou Rwandy v 1994 a Kambodži v 1975 těžko byste našli scénu zločinu kdekoli na světě po 2. světové válce, kde bezbranný civilní lid byl napadán s takovou surovostí a zločineckým úmyslem, bla, bla, bla.“ (cit. AIM Report, prosinec A a B, 1999).

Ani prezident Clinton nebyl troškař, když 25. června 1999 na tiskové konferenci v Bílém domě mluvil o desítkách tisíc pobitých Albánců na Kosovu na příkaz prezidenta Miloševiće. Ale lež má krátké nohy, i když lžou prezidenti, premiéři, ministři. Ty desetitisíce mrtvých těl nebyly nalezeny, protože ani neexistovaly.Maggie Farley, hlásila, „že do října 1999 byl počet vykopaných těl na Kosovu 2 108, některá z nich srbská“ (Los Angeles Times 11. listopadu 1999). Bylo nalezeno celkem něco přes 4 000 těl, s nezanedbatelnou účastí těl srbských a romských. Hodně z nich byla obětí NATO bomb. Známý americký novinář Alexander Cockburn odhalil tyto lži západní propagandistické mašinérie během 1998 a 1999 v článku „Kde jsou důkazy o genocidě kosovských Albánců?“ (Los Angeles Times 29. října 1999). Veliká ostuda pro západní propagandu bylo tvrzení, které přijalo i NATO a část západních medií, že Srbové povraždili 700 Albánců a jejich těla pohodili do šachet důlního komplexu Trepča a část prý dokonce rozpustili v kyselinách. Místní albánští „svědci“ doplňovali hrůznou vymyšlenou story podrobnostmi, čímž nakazili i některé západní novináře, kteří dokonce „cítili mrtvolný zápach (z neexistujících mrtvol !), vycházející ze šachet Trepči“. Orgii výmyslů pak ukončila Kelly Moorová, mluvčí ICTY (12.října 1999), když sdělila, že v Trepči žádné mrtvoly ani stopy po nich nebyly nalezeny.

Španělští soudní lékaři a policejní experti byli posláni do Kosova, aby pitvali nalezená těla. Ve španělském časopisuEl Pais (23.září 1999) vyšel o tom článek„Zločiny války-ANO; Genocida – NE“. Emilio Perez Pujo napsal: „Nebyly tu žádné masové hroby. Většinou se ukázalo, že Srbové nejsou tak špatní, jak byli líčeni “. Vysmál se počtu mrtvých, jak je uváděli „spojenci“ z NATO.„ Četl jsem údaje OSN, začínaly se 40 000 mrtvými. Pak to snížili na 22 000. Teď jsou na 11 000. Těším se až uvidíme, jaká budou závěrečná čísla…“, která nakonec byla kolem 4 000, veliká část z toho následkem NATO bomb, jak už uvedeno. Soudní lékaři čekali, že bude přes 2 000 pitev v severním Kosovu, kolem města Istok, ale našli jen 187 mrtvých, v individuálních hrobech, bez známek mučení, obrácených jako muslimové k Mekce. Přeškoda každého života a utrpení, ale ty odporné výmysly mocných, kteří tím zvyšují mezietnickou nenávist a šíři nevybíravě lži, by měly být potrestány. Obzvláště proto, že oni a jejich místní přisluhovači to začali, jejich činností (Německo, USA, NATO, Evropská unie, atd.) vznikly tragedie a hrůzy v někdejší Jugoslávii, v Srbsku a „radost“ těch 5-6% psychopatů, kteří jsou prakticky přítomni v každém národě, protože se mohli v občansko-etnicko-náboženské válce projevit. I role evropské OBSE v dění na Kosovu a Metohiji byla špinavá, příliš poslouchala mocné.

Bohužel, dezinformace šíří i knihy. Nedávno vyšla perfektně vybavená 360stránková kniha R.G.Granta (překlad z angličtiny) „BITVY – 5000 let válečnictví“. Na nevelkém prostoru, věnovaném Balkánu, je řada polopravd až dezinformací, pro jednostranný přístup k událostem např. v době Balkánské války. Byla zcela opomenuta spojenci velmi oslavovaná dvě veliká srbská vítězství v r. 1914 nad Rakousko-Uherskem, jako první významná vítězství spojenců v první světové válce. Text zkreslil události na Kosovu od konce 80. let, uvedl nepřesně vznik Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), neuvedl podporu západních vlád (např.německé) pro tuto teroristickou organizaci, vymyslel si etnickou čistku 640 000 Albánců po zahájení NATO agrese (bombardování), kterou prý provedla srbská armáda. Ani události kolem bitvy na Kosovu poli (1389) nebyly uvedeny správně, kníže Lazar nebyl zabit v boji, ale popraven, Turci mu uťali hlavu, za kterou jeho manželka, kněžna Milica, musela zaplatit obrovské výkupné. Sultán Murad byl zabit srbským šlechticem Milošem Obilićem, nezahynul tedy v boji.

I naše televize ČT2 si nenechala (4.března 2007 ve 20,45) ujít ani v poslední době své jednostranné informace až dezinformace o událostech v Bosně a Hercegovině, o údajné Srby provedené genocidě nad 8 000 Muslimy v bosenské Srebrenici, s názvem pořadu „ Nade vší pochybnost“ (dokument M.Vidakovićové). Ukazují se hned hroby, výslechy, soud, mrtví, smutní lidé (oprávněně). Základní chyba je v tom (a na to se mělo upozornit), že film neříká, co k událostem vedlo, že nepřipouští možnost, že interpretace té druhé strany je podstatně jiná a že může být v mnohém správná, že udávané počty mrtvých jsou nerealisticky zveličené (i zde chybí mrtvá těla jako na Kosovu), udávané příčiny jejich smrti zcela diskutabilní. Stejně smutným dojmem by působil film o odsunu Němců, o popravách SSmanů, konec Paulusovy 6.armády u Stalingradu, kdyby se nic neřeklo, proč k těm tragickým situacím došlo. Zchladit hlavu jednostranným (dez)informátorům by mělo usnesení 26.února 2007 Mezinárodního soudního dvora ICJ v Haagu ( International Court of Justice), že Bělehrad (Srbsko) nenese přímou odpovědnost za vraždění, která mu byla přičítána.

Na filmu chyběl údaj, že v r. 1941 žilo v Srebrenici 50,1% Srbů, v r. 1991 už jen 30% (po masakrech v ustašovském Chorvatsku, kterému patřila i Bosna), a že tam v roce 1995 (pád Srebrenici 11. července 1995) už žádný Srb nežil. Srebrenica byla od jara 1993 .“chráněným městem“, které mělo být demilitarizováno, pod ochranou holandského praporu (Dutchbat). Zůstala tam ale 28. muslimská divize, vedená Nasirem Orićem, která podnikala bez zábran loupežné výpravy a vraždila místní obyvatelstvo v srbských osadách širšího okolí. Skromné odhady mluví o stovce vypleněných a zničených srbských vesnic. Autor z toho kraje M.Ivanišević vydal Knihu mrtvých, Srebrenica-Bratunac(2005) se jmenným seznamem 3 262 zavražděných Srbů z této užší oblasti. Zabíjení nezačali Srbové, byl to Nasir Orić a jeho tlupy, který se o tom i chválil před západními novináři, jak očistil vesnice od srbských „četniků“. Když francouzský generál.Morillon svědčil v procesu s Miloševićem prohlásil, že se Srbové mstili za masakry, které předtím provedly muslimské bojůvky. Generál Mladić, velitel VRS (bosensko-srbské vojsko) řekl autorovi, že jeho vojáci měli přísný rozkaz chovat se k zajatcům i civilistům podle mezinárodních úmluv. Někteří vojáci se ale mohli mstít za vraždy svých rodin, provedených posádkou Srebrenici. Nikdo se nezmínil o 1 200 padlých Srbech a o přibližně 2 000 Muslimech, co tu padli v bojích za 2-3 roky. Pro černobílé líčení to byly všechno oběti „genocidy“ a ne bojů…Je škoda, že u nás není k mání literatura té druhé strany o událostech kolem Srebrenici. Jak autorovi řekl jeden z velitelů VRS v Han Pijesku, stala se východní Bosna hrobem Muslimů i Srbů, nikdo tu nebyl bez viny.

Bylo nemálo „jihoslovansky“ smýšlejících Muslimů, řada z nich se pokládala za Srby muslimského vyznání. Bylo jistě velikým zločinem, když je zahraniční i domácí původci rozbití Jugoslávie nahnali na jednu stranu barikády, aby se utvořila „krvavá hranice“ mezi lidem Bosny a Hercegoviny.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…