Na rozdíl od většiny jejích členů si občané pamatovali podporu Bělehradu Československu po podepsání Mnichovské dohody a tamní demonstrace solidarity i rok 1968 a sympatie Jugoslávie vyjádřené i návštěvou prezidenta J. B. Tita v Praze. Neocenitelnou práci v šíření pravdy o Balkánu a tehdejších událostech odvedl v té době i později Prof.Dr.Rajko Doleček, DrSc. Jeho neocenitelná publicistická činnost se týkala také např. Bosny, která byla předobrazem pozdějších kosovských událostí a propagandistických lží. V souvislosti s výročím války proti Jugoslávii – tehdy federaci Srbska a Černé Hory – proto přinášíme jeho článek „Vzpomínka na globalizované lži, kterým jsme byli vystavováni“.

Globalizovaný informační systém má pro své pány velikou výhodu, protože při nedostatku zpráv „z té druhé strany“ mu postupně může mnoho lidí začít věřit i když si cokoli vymyslí. Ti „ostatní“ mají obrovskou nevýhodu, protože se dovídají jen věci, které si přeje pán toho systému, který může doslova překřičet hlasy těch, kteří ví, že to nebyla pravda. Jak může být zhoubný globalizovaný informační systém, jsme se mohli přesvědčit zcela nedávno, během tragických událostí v někdejší Jugoslávii, kdy byla tato prosperující země před očima celého světa rozkouskována, kdy byla bezostyšně pošlapána pravidla nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států a protokol z Helsinek (1975) se stal cárem papíru, kdy sousedé a mocné státy pomáhali a cvičili teroristy a skupiny, kteří tu zem měli rozvrátit, kdy dezinformace až lži byly šířeny jako pravda. Vše pod heslem, že se to děje pro ochranu demokracie. Pro osvěžení paměti a aby se na ty zločiny a výmysly nezapomnělo, je dobré občas alespoň některé z nich připomenout.

Premiér muslimsko-chorvatské vlády v Sarajevu Haris Silajdžić se ukázal 25. září 1995 ve večerním zpravodajství v 19,30 naší televize ČT 1 a ponurým hlasem sdělil hrůznou zprávu, že u západobosenského nevelkého města Ključ byl objeven masový hrob 540 Muslimů, povražděných Srby. Na štěstí si této zprávy všimli představitelé OSN v Záhřebu a vyslali do Ključe ihned vyšetřovací komisi. Za tři dny děsivá bublina splaskla a mluvčí OSN Chris Gunness hlásil, že na uvedeném místě žádný masový hrob nebyl. Byl tam nalezen jen jeden mrtvý nejasné národnosti. Nebýt rychlého zásahu OSN, který odhalil nehoráznou premiérovu lež, mohl se zrodit právě v době vzniku mýtu o Srebrenici i další mýtus o Ključi.

Zcela shodnou zprávu, jenže z Kosova a Metohije, přinesl německý (rakouský ?) novinář Erich Rathfelder, který se již dříve „proslavil“ dezinformacemi o neexistujících srbských bordelech pro znásilňování v bosenském městě Doboji, v držení Srbů (Tageszeitung, 2.prosince 1992). Bylo to v době, kdy velikým hitem Západu byla údajné znásilňování Muslimek bosensko-srbským vojskem, jako jeho základní strategie. V létě 1998 byly zase západním hitem údajná genocida a etnické čistky Albánců, prováděné srbskou armádou a policií na Kosovu. A takSvobodná Evropa ve středu 5.srpna 1998 v 11,00 přinesla fantastickou „kachnu“ pana Rathfeldera, že u kosovského města Orahovac byl nalezen masový hrob, s 567 Albánci (v tom prý přes 400 dětí !), povražděnými od Srbů. Zprávu otiskly i rakouské Die Presse a berlínský Tageszeitung, prý i některé skandinávské časopisy, které nejednou podobné kachny publikovaly. Srbské úřady na Kosovu na štěstí pozvaly hned zahraniční novináře a diplomaty do Orahovce, kteří tam žádný masový hrob, podobný tomu vylhanému Silajdřićem v Ključi, nenašli. Režie selhala: den před tím v Orahovci byl US diplomata Christopher Hill, a nic nezjistil. Jen několik nových hrobů bylo v okolí, protože se tam bojovalo, v rámci teroristické činnosti UÇK (Kosovská Osvobozenecká Armáda) proti srbské armádě a policii, protože UÇK zabíjela nejen Srby, Černohorce a Romy, ale zrovna tak i kosovské Albánce, kteří s UÇK nesouhlasili.

Německá novinářka Alexandra Stiglmayerová byla pro Západ, Německo, doslova „Biblí“ pro údaje o neexistujících srbských „znásilňovacích táborech“ (byly hitem v 1992 a 1993), psala o nich v Sternu, Weltwoche aj., údajně „radila“ i týdeníku Newsweek, měla řadu interview s ženami, které líčily bosenské „město znásilňování “Doboj, hrůzy, které prožívaly ve škole „Djuro Pucar“, kde měl být „znásilňovaní tábor“. O tom jí vykládala Muslimka Besina. Německý novinář Martin Lettmayer tomu nevěřil a zajel si do Doboje. Našel školu „Djuro Pucar“, byla to „jen“ škola, „znásilňovací tábor“ tam nebyl. Popsal to ve Weltwoche 10.-17.března 1994. Ale jeho zprávu nešířili, jak byly šířeny smyšlenky paní Stiglmayerové. Holandský profesor státního práva z Leydenu Fric Kalshoven byl původně vybrán, aby sbíral údaje o válečných zločinech v někdejší Jugoslávii pro Mezinárodní trestní tribunál v Haagu (ICTY). Brzy toto místo opustil, když viděl nehorázné podvody, které se při tom chystají. Jednou prohlásil:-„ Lidé povídají hrůzné příběhy, protože jim někdo řekl, aby to tak povídali z propagandistických úmyslů, anebo proto, že všichni ostatní povídají hrozné příběhy“.