Nejednou se tento „ansámbl s názorem" dostal do konfliktu s dramaturgy, dirigenty či skladateli. Trojice koncertů s rozmanitou dramaturgií mne donutila k přemýšlení na téma, jak se Česká filharmonie staví k premiérám soudobé hudby, k doprovodu sólisty i k vlastní svébytné interpretaci dobře zažitého díla. Nikoho jsem přitom nemusel nijak zpovídat, zvuk orchestru mluvil sám za sebe.

V první řadě je třeba vyzdvihnout dle mého názoru hlavní celebritu koncertu – fascinujícího dirigenta Kazukiho Yamadu, jehož jméno si, řečeno s jistou dávkou nadsázky, štěbetají vrabci v podkroví leckteré koncertní síně. Yamadova gesta jsou totiž stručná a přitom přesná jako haiku. Svým celkovým projevem je na hony vzdálen extatickému dirigentství Leonarda Bernsteina či Valerije Gergijeva, a přesto neztrácí nic ze spontaneity a smyslu pro humor. Dokonale pochopil kolektivní mentalitu České filharmonie a s respektem se přizpůsobil i charakteristickým nástupům hráčů přibližně dvě vteřiny po gestu. Yamada je bezesporu vycházející hvězdou světové dirigentské špičky, a coby rodilý Japonec, i propagátor mladého japonského umění. Česká premiéra skladby Rare Gravity Daie Fujikury byla konec konců jeho umění dedikována.

Britský skladatel Dai Fujikura žil do svých patnácti let v rodném Japonsku, avšak poté přesídlil do Londýna, kde dnes mimo jiné vyučuje na proslulé Royal College of Music. V dopise, který jsem od něj obdržel bezprostředně po provedení, se pochvalně zmiňuje o filharmonii i Praze, nemohl jsem se však zbavit pocitu, že český orchestr jeho kompozici plně nepřijal. Přestože byla Fujikurova hravá partitura plná vnitřní dynamiky a barev a jednalo se již o druhou reprízu, orchestr skladbu nanejvýš profesionálně „provedl". Rare Gravity měla slovy autora vyvolávat pocit „nadnášení", které zažívá lidský plod v matčině lůně. Přes všechny gradační vlny se však orchestr nedokázal povznést nad pouhý notový zápis.